Časopis Umělec 2000/4 >> Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu UmělecČasopis Umělec 2000/401.04.2000 Divus | top 10 | en cs |
|||||||||||||
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci vzhledem ke světu a především k budoucnosti výtvarného dění. Přitom pro náš výběr nebyla podstatná kriteria úspěšnosti, cen, účasti na výstavách a medializace, ale hledali jsme jasnou vnitřní sílu, přesvědčivost a mimořádnost vzhledem k současnému kontextu umění. Počin, gesto a již zřetelná nadčasovost je podle nás viditelná u těchto autorů, kteří podle našeho názoru ovlivní desátá léta nového století:
Martin Zet (1959) Sochař, malíř, performer, videoartista Martin Zet je umělec téměř neviditelný, ale přitom velmi výrazný každým svým dílem i akcí. Jeho umělecké počiny – i když to zní možná pateticky – v sobě mají zakódovaný hluboký rozměr lidskosti a sebereflexe na pozadí vyšinuté společnosti. Jako jediný český performer se zapsal i do paměti nejvyšších politiků, když v roce 1997 při příležitosti prezidentských voleb uspořádal pochod českých lvů na Hrad. Širší veřejnost mohla zaznamenat také jeho videoinstalaci v rámci projektu Public Art přímo v metru, kde vytvořil další virtuální prostor vlaku. Řada jeho málo známých videoprojektů je srovnatelná například s pracemi Jimmi Durhama, s nímž se autor osobně setkal na několika mezinárodních sympóziích. Ostatně Zetovo postavení uměleckého nomáda, cestujícího po světě a reagujícího na konkrétní situace v konkrétním čase, je pro vnímání jeho díla důležité, stejně jako pro autora vědomí, že on sám považuje umění za život. Kresby mořem, které vytváří společně s přírodními živly, patří k jeho nejméně nápadným a přitom nejsilnějším dílům, jež často nelze příliš oddělovat od akce samotné. Většina Zetových děl není snadno popsatelná jako metafyzický příběh plný emocí, euforie a nevysvětlitelných záhad. Ve světovém kontextu se jeho práce dají zařadit mezi antropologické akce, jež se častěji vyskytují mimo výstavní prostory a které jsou kořením všech hlavních pop trendů. Filip Turek V Čechách je Filip Turek někdy kurátory vnímán jako enfant terrible, kterým je zábavné doplnit kolektivní výstavu na nějaké aktuální a ožehavé téma. Turek se zabývá především počítačově zpracovaným uměním, performancím a tajným akcím. Parodoval postmodernu v době, kdy ještě působila jako posvátná kráva. Turek se záměrně téměř neprezentuje, vyjma webové stránky na internetu. Na pověst provokatéra a jednoho z mála umělců, kterým byla v 90. letech zakázána výstava, mu stačilo video, na němž ve vizuální smyčce sledujeme donekonečna padající exkrement z autorovy vlastní řitě. Filip Turek vytváří zásadní protipól všemu rádobyprovokativnímu a spekulativnímu umění a jako solitér se ocitá v každé opozici k momentálním pravidlům. S určitou obsesí se věnuje tabuizovaným tématům jako již zmíněné fekálie či sexuální deviace. Je však také zručným designerem a surfařem po internetu v různých virtuálních tělech. Turek se postupně dostává do pozice mystifikujícího umělce, o kterém s jistotou nelze prohlásit, jakou má identitu. Jiří Surůvka Do českého umění vstoupil jako hrdina z drsného ostravského uhelného regionu a během několika let se prosadil jako malíř, performer a bavič. Těžko říct, zda jeho blazeovaná lidovost je image nebo přirozenost, stejně tak jako to, jestli jeho obrazy jsou infantilní, naivní nebo rafinované. Surůvka i ve svých performancích či divadelních skečích působí dojmem, že záměrně vyhledává hranici trapnosti a parodie, kýče a lascivity, vulgárnosti a snobství. Zesměšňuje všechno kolem včetně sebe, působí jako lakmusový papírek při kulturně administrativních sporech a bojuje za dobro proti zlu jako Batman, v jehož převleku se – ač stodvacetikilový – často objevuje. Surůvka na současnou scénu přinesl spontánnost a odvahu nepovažovat se za seriózního umělce, odvahu říkat za každých okolností cokoliv. Surůvka je rovněž přispěvatelem dekostruktivních tendencí, které se zde projevují v rázné aroganci vůči výstavním rutinám. Postupně se možná stane jakýmsi maskotem švejkovsky vnímané produkce, jeho přínos minulému desetiletí je však neoddiskutovatelný. Vladimír Skrepl Vladimír skrepl je autor, kterému zatím nikdo neuspořádal samostatnou výstavu, protože se každý bojí, aby výsledek nebyl tak flusserovsky děsivý, že by po takové akci ani už nešlo dělat umění. Skreplovo umění – převážně malby a kresby – nemá charakter, manýru, styl, úroveň a na první pohled ani důvod. Je neortodoxní, svobodné a neuvěřitelné neestetické. Je otázkou plující nad horizontem doby po velkých příbězích nebo spíš doby po době po velkých příbězích, v čase čekání na netušené umělecké zvraty. Skrepl je naprosto výjimečná figura v českém současném umění, proto se nikdo z teoretiků ani nepokouší ho kamkoliv zařazovat. Vladimír Skrepl je fenomenální v tvorbě nesnesitelně ošklivých artefaktů, jejichž mimozemská antiestetika vzbuzuje hrůzu i vzrušení. A dále: jeho práce jsou úchylné, neapelující, agresivní, divné, útočné i submisivní, neumělé i vypočítavé, politické, sexistické, odpuzující, magnetické, bezobsažné, stupidní, nepředvídatelné, fascinující, příšerné a skvělé. Nedá se rozkódovat, je jako dokonalá hra. David Černý Není zcela jasné, zda David Černý myslí stále jen na svou nesmrtelnost, nebo někdy i na její součást: důsledky pro lidstvo, v jeho případě umělecké zásluhy. Ačkoliv patří Černý k nejviditelnějším umělcům v Čechách a pomalu se stal i mediální hvězdou, není tento fakt v rozporu s kvalitou jeho objektů. Dá se říci, že David Černý je jediným aktuálním monumentálním sochařem a to dokonce figurálním. Často navazuje na téma českých dějin, což je nejen nebezpečné, ale téměř neúnosné. Černý je umělec v pravém slova smyslu politický, razantní a jeho dílo je obsahově pregnantní. Největšího úspěchu na místní scéně dosáhl přetřením sovětského tanku – pomníku na růžovo nedlouho po pádu železné opony, kdy dosáhl dvojitého účinku – úředně byl opět natřen vojenskou barvou a poté ho poslanci parlamentu znovu natřeli na růžovo. Tato historka není v místních poměrech s ničím srovnatelná. David Černý zcela jednoduše realizuje jednoduché nápady a kupodivu mu to vychází. Mohlo by se mu přezdívat Jeff Koons českého umění, ale toto srovnání přece jen trochu kulhá: Černý je daleko přomačařejší. Kdo by si také troufl na bronzový Betlém o českých dějinách od Golema až po návštěvu Rolling Stones u prezidenta Havla? Markéta Othová Markéta Othová patří svým projevem mezi nejsubtilnější a nejtajemnější umělkyně. Pracuje s médiem černobílé fotografie, která se v jejích rukou mění až v abstraktní obraz. Někdy jsou její koncepty narativní, dokáže nenápadně zpracovat příběh plný osobní paměti a vytvořit z něho jakýsi nový vizuální znak konkrétního místa a času. Pracuje s osobní zkušeností, se symboly intimity, ale i s běžnými předměty, které převádí do svého světa a proměňuje je vlastní řečí. Co se v jejích obrazech skrývá, co je náhoda a co naléhavé sdělení je záměrně ambivalentní. Markétě Othové jako by se dařilo vyfotit sekvence snu či naší představy o snu. Velké formáty zdůrazňují hloubku prostoru, ve kterém se sen odehrává. V těchto obrazech je přítomno něco, co objektiv nezachytil, divák neviděl a přesto má pocit hmatatelné nepřítomnosti. Fotografie této umělkyně nemají specifický rukopis, přesto jsou nenapodobitelné, snad právě dávkou senzitivnosti, intenzitou snů. Něco jsme zapomněli, už kdysi dávno, a Markéta Othová to nenápadně nachází. Ivan Vosecký Malíř Ivan Vosecký působí dojmem, že svoje umění dělá tak samozřejmě, jako když mluví nebo spí. Přitom jsou jeho práce velmi závažné a řeší základní lidské otázky, ať už se týkají Boha, lásky, politiky, ekologie nebo drog. Vosecký používá proklamativních hesel, které zobrazuje reklamním jazykem přímo ve formě sloganů. Právě proto, že jeho otázky jsou příliš tragické, zlehčuje je banální formou – používá lepicí pásky, polystyren. V malbě se uchyluje často k dětskému projevu a využívá populární jazyk komiksů. Vypadá jako by chtěl spasit svět, ale možná je to jen spekulace bytostně současného a vědomého umělce. Jeho upřímnost je ale natolik přesvědčivá a jeho komunikace s diváky natolik přímá, že nelze než Voseckému uvěřit, že je Don Quijote mezi umělci a tím riskuje i to, že bude směšný. Do této doby jako by se nehodil a přesto se pokouší vzbudit špatné svědomí světa mekdonaldů a ozónových děr. Dokáže to ještě dnešní jazyk umění? Vosecký se o to vehementně pokouší. Jasanský – Polák Postavení fotografů Lukáše Jasanského a Martina Poláka na scéně devadesátých let nebylo zatím příliš doceněno. Jejich výjimečnost tkví v alternaci ke všem dobovým i místním tendencím, v jejich naprosto nedostatečné promiskuitě. Černobílé fotografie, které koncipují jako jeden autor a divák se proto nikdy nedozví, kdo z nich mačká spoušť, nezachycují kouzlo nechtěného, ale přímo ty nejstupidnější obrazy a situace. Zvláštní je, že jejich fotky se ocitají kdesi v pozici mimo ironii i parodii. Vypadají jako naprosto idiotský vtip, který jeho vypravěč ještě výrazně zkomolil. Fotí bezútěšnou českou realitu, české lidi, města, auta, pantofle, fabriky, ale nevznikají jim pod rukama žádné kafkovské ilustrace, ale jakési zvláštní obrazy, do kterých se lze jen těžko dostat. Je strašně těžké definovat důvod, proč se Jasanskému s Polákem povede vytvořit právě onu tragikomickou prchavou atmosféru, kterou zcela letmý pohled postrádá. Jako by se zaměřili na periferní pohled, něco, co vnímáme podvědomě, zaostřili ho a zvětšili a překryli nám tím pohledy mnohem krásnější a vůbec ne tak depresivní. Umění těchto fotografů spočívá právě ve schopnosti jediný a jedinečný, skličující pohled, který si jinak nedokážeme ani zapamatovat. Depresivní estetika je pro ně docela dobrý pojem. Petr Nikl V posledních letech se ukázalo, že malíř Petr Nikl, kterého bylo možné teoreticky považovat za zařazeného a hotového, je vlastně jedním z nejdůležitějších českých performerů, bez jehož nevyčerpatelné iniciativy by nevznikla řada zajímavých projektů – například vizuální divadlo s jihoafrickými herci, s kterými se nedorozuměl slovně. Svérázný a extrovertní způsob komunikace založený na množství vizuálních překvapeních i zvucích uplatňuje Nikl zejména prostřednictvím jakýchsi divadelních vystoupeních, které člověka vracejí k rituálům zasunutým ve společné paměti. Jejich obsahy se pohybují mezi loutkohrou pro děti, transvestitskou show a drzou improvizací. Jsou neuchopitelné a fascinující. Ačkoliv si Nikl uchovává určitý styl a je čitelný ve svých pomůckách, které si vytváří, dokáže se proměňovat jako dlouholetý schizofrenik, který se navíc zbláznil do umění. Niklova identita se zdá nejasná, ale v performancích o ni nejde: ty jsou založeny spíš na vizuálních změnách a hříčkách. Tento způsob projevu spojující složitou řeč vizuálního umění s lidovou zábavou je naprosto ojedinělý. Umění totiž často vůbec nebývá zábavné. Krištof Kintera Umělecké výstupy Krištofa Kintery, ačkoliv jich nebylo moc, bývají vždycky dost výrazné. Snad je to tím, že používá univerzální globální jazyk a jeho realizace jakoby samozřejmě patří do světového kontextu posledního desetiletí. Důležitou roli hraje v jeho dílech přesné formální uchopení nápadů, s kterým Kintera dovede zacházet s rafinovaností tvůrců reklamy. Jeho práce mají své téměř jednoznačné významy a lze je popsat jako frapantní ukázku současného umění. Příběh jeho objektu s příznačným názvem To je příkladem, jak lze vnímat umění obecně, ale i konkrétně prostřednictvím Toho, věci, výrobku, záhady, které se umístí kamkoliv – ať už tam To očekáváme, chceme nebo jde o první setkání – do výlohy obchodu, do galerie, pod postel. Krištof Kintera prochází světem umění jako jeho samozřejmá součást v čase sjednocených barev i nadnárodních galerií. Kintera je zástupcem aktuálních umělců, geneticky neupravených. Jeho mluviči – človíčci bez obličejů – si nestěžují, jak by se na první pohled zdálo, oni jen komentují rozmanitý svět, který nepotřebují uchopit, ale být v jeho všech složkách.
01.04.2000
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář