Je třeba vstoupit do posvátného a zakázaného

Rozhovor se Sámím Adžúrím

Se Sámím Adžúrím jsem se seznámil během svého pobytu v Damašku počátkem roku 2005. Ve městě všudypřítomných agitačních plakátů, betonových monumentů a sterility oficiálních výstav působí výrazné Sámího umění zneklidňujícím, nepatřičným dojmem. Přiznávám, že rozhovor s ním jsem nenatočil pouze kvůli jeho sochám a obrazům. Přes svou vzdálenost kulturní i geografickou bývá realita současné Sýrie příchozím z východní Evropy pozoruhodně povědomá. Ačkoli ze syrského socialistického experimentu nezbylo mnoho krom státního hesla „Jednota, Svoboda, Socialismus!“, kulturní stopy zůstávají. Monumentální plastiky vojáků a zemědělců, rozjásané manifestace s hesly a mávátky, portréty státníků, pionýrská výchova ve školách. Mnoho mladých syrských umělců však hledá vlastní, autentický výraz, mimo sféru každodenní politiky.

Sámí, začněme s nějakými základními biografickými údaji, kde ses narodil a tak...
Narodil jsem se v Homsu v roce 1980. Když mi bylo šest, přestěhovali jsme se do Damašku. Byl to docela řez, zpočátku jsem měl v Damašku blok. Vychodil jsem tady základní a střední školu, na Fakultu výtvarných umění jsem vstoupil v roce 1999 a promoval jsem v roce 2003. Vlastně jsem neměl moc rozvinuté představy o umění. Na základce jsme jenom kreslili a malovali, i na střední byl důraz kladen na co největší realismus, na to, jak věci vypadají ve skutečnosti. V hodinách kreslení se střídala témata jako Revoluce 8. azáru, 7. nísán, strana Baas, válka Tišrín a rodinné motivy. (Pozn. autora – Revolucí 8. azáru převzala 8. března 1963 moc ve státě strana Baas; 7. dubna 1946 byla uznána nezávislost Sýrie na Francii; jako válka Tišrín je označována arabsko-izraelská válka z roku 1973.)

Když jsem byl malý, kreslili jsme podobné věci, v roce 1945 osvobodila Prahu Rudá armáda a od té doby každý rok všechny děti v republice kreslily první ruský tank, který vjel do města. Nakreslil jsem možná šest nebo sedm těch tanků za svůj život... Co jsi třeba kreslil o válce Tišrín?
Obraz byl vždycky rozdělený na dvě strany, na jedné byli syrští a na druhé izraelští vojáci. Tanky na izraelské straně byly malé, poničené, často hořely, okolo plno mrtvol, zato syrský tank byl vždycky velký a silný. Rakety létaly většinou ze syrské strany na izraelskou. To jsem kreslil tak desetkrát, kdo ví... Vzpomínám si, že jednou jsem nakreslil kopec z těl a izraelských tanků a na vrcholku stál syrský voják a mával vlajkou. Atmosféra a myšlení ve škole byly hodně prodchnuté pojmy jako sláva a vítězství.

Na mých obrazech bylo to samé, akorát mrtví byli nacisté... a na uniformách měli hákové kříže a Rusové zase rudé hvězdy.
Jo, moji Izraelci měli Davidovy hvězdy. Na většině obrazů hořela izraelská vlajka, zatímco syrská vlála někde vysoko.

Potom, co jsi vstoupil na fakultu, co jsi od ní čekal a jak vypadalo studium?
Co jsem čekal? (přemýšlí) Na začátku jsem byl rozčarovaný z poměrů, které tam panovaly. Na umění byl dogmatický pohled. Za nejlepší sochařství se například považoval ruský, socialistický realismus. Profesoři studovali v Rusku, v Petrohradu nebo v Moskvě, nebo ve východní Evropě, v Polsku. Razil se monumentální styl, velké výjevy, vlastně to samé jako ve škole, sochy vojáků, zbraní a padlých. Někdy jsi mohl změnit téma, ale způsob zacházení s ním musel být realistický. Trochu se experimentovalo i s tím, co přišlo v Sovětském svazu po realismu. Nejhorší pro mne bylo to stálé lpění na pravidlech. Bylo to jako náboženství, nemohl jsi překročit daná pravidla. Nikdo nedělal nic experimentálního, třeba instalaci, student, který přemýšlel a experimentoval, tak vybočoval. Tenhle přístup má podle mě kořeny nejen ve vzdělání, ale i v tradiční syrské rodině.

Jak na takové studium reagovali studenti?
Žádný výrazný odpor tam nebyl, většina studentů nějakým způsobem spolupracovala s tématem a s fakultou, hledala kompromisy, každý chtěl získat diplom a potom práci. Studenti, kteří udělali přesně to, co chtěl profesor, dostali samozřejmě vždycky nejvyšší ohodnocení. Ale byli tam i takoví, kteří měli opravdu pocit, že napodobování starých vzorů je to nejlepší, co můžou dělat. Často to byli studenti ze silně věřících rodin, měli v sobě nějakou hranici, která se nepřekračuje. Pokládali některé věci za posvátné – jako posvátné území, kam je zakázáno vstoupit. To je podle mě chybné, v umění je třeba vstoupit i do posvátného a zakázaného.

Jak?
Vadí mi umění, které na náboženství útočí přímým, jednoduchým způsobem, vadí mi, když autor útok na víru používá ke svému zvýraznění, ale umění by se mělo zabývat každým tématem, i posvátným. V hloubi každého náboženství jsou body, které věřící nemůže překročit, zákazy. A v obecném smyslu, víra odmítá jinakost. Moje obrazy jdou úplně mimo víru, ale právě proto jsou proti ní. Zajímají mě lidské hranice, téma tělesnosti a pohlaví. Tyhle věci byly v Sýrii zobrazovány jenom romanticky, ve spojení s láskou. Zatímco mě zajímá i téma homosexuality a perverze, a tím nemyslím nahé tělo, ale nahou duši…

Vím, že pocházíš z katolické rodiny, jsi věřící?
Ne. V kostele jsem byl naposledy jako dítě.

Jak jsi se ty vyrovnával s prostředím na fakultě? Hledal jsi kompromis jako ostatní?
První rok jsem se soustředil jenom na technické aspekty práce, hodně jsem kreslil, modeloval, dělal design interiérů a dekorace. Ve druháku jsem si vybral sochařský ateliér a začal modelovat sochy, většinou pod vlivem socialistického realismu. Často jsme měli model, někdy i modelku, vždycky s hidžábem...

Nikdy jste neměli nahou modelku?
Vyloučeno! To bylo zakázaný. V sedmde­sátých letech byly v Sýrii na akademii nahé modelky, ale doba se změnila. Úkol byl vždycky stejný, zachytit model přesně takový, jaký je ve skutečnosti, to se hodnotilo nejvíc.

A co ty? Byl jsi dobrý student?
Jo, já byl premiant. Až do třeťáku jsem dělal realistické věci a snažil jsem se, pak jsem začal koketovat s konstruktivismem a pracovat se železem. Potom to šlo s mým hodnocením u učitelů z kopce, konstruktivismus se sice uznával, protože byl z Ruska, ale realismus byl samozřejmě lepší. Vždycky říkali: „Dobře, konstruktivismus není sám o sobě špatný a Tatlin byl významný umělec, ale realismus je prostě lepší.“ Krom realismu se uznává ještě tak expresionismus, to je v současnosti v Sýrii moderní umění, protože je považován za jakousi další etapu, dceru realismu... Na počátku studia jsem se zajímal o anatomii, ke konci jsem vytvářel sochy z odpadků. Můj profesor, v Sýrii důležitý a slavný sochař, mi k tomu řekl, že Duchamp byl osel, který akorát vystavil pisoár a udělal okolo toho propagandu, ale jako umělec za nic nestál a nic neudělal.

U nás je taky určitá skupina umělců a profesorů, kteří nepokládají umění po Duchampovi vůbec za umění...
Jasně, ale v Sýrii je problém, že nám chybí ta druhá skupina... Dokonce i mladí umělci v Damašku nebo v Halabu jsou většinou velmi ortodoxní a lpějí na určitém souboru pravidel. Ovšem pravidla, která v současnosti ovládají umění v Sýrii, jsou stará, svazující. Bohužel, často vidíš jednu věc – pokud se někdo snaží dostat z kruhu těch pravidel, dělá to jednoduchým způsobem, už pouhé jejich překročení pokládá apriori za dobré, tím ale akorát vytváří jiný kánon. Je potřeba jít mnohem víc do hloubky…

Potom, co jsi použil ve svém díle odpadky, zůstal jsi ještě premiantem?
Ne. To víš, že ne. Učitelé to nepokládali za umění. Brali to jenom jako útok a byli si jistí, že se zase vrátím ke „správnému“ umění.

A co státnice? Neměl jsi problémy?
Udělal jsem sochu ze železa, ve stylu konstruktivismu. Dostal jsem vynikající známku, protože můj učitel mne znal a řekl: „Dělal jsi výborné realistické věci, a proto máš teď právo na experiment.“ Podle mě je to nesmysl, každý by měl rovnou tvořit, jak chce... Dva roky realismu, dva roky konstruktivismu a dva roky instalace, to přece není recept na umělce... Po promoci jsem se cítil skvěle, jako osvobozený. Šest měsíců jsem nepracoval, nemohl jsem na nic sáhnout, rozumíš, nenamaloval jsem jediný obraz, nevymodeloval jedinou sochu, musel jsem si ze školy vyčistit hlavu. Potřeboval jsem nějak překonat toho soudce, kterému jsem byl vystaven.

Už jsme o tom trochu mluvili, co děláš teď?
Hodně mě zajímají organické tvary, orgány, části lidského nebo zvířecího těla, nějakou dobu jsem pracoval s kontrastem mezi živým a mechanickým... Vím, že „to už tady bylo“, ale já sem k tomu byl pořád přitahovaný, je to pro mě nějak důležitý, nevím... Někdo, kdo viděl moje obrazy a sochy, řekl, že mu trochu připomínají S/M, možná... Pracoval jsem s potlačenou podstatou člověka, se sexualitou smíchanou s agresivitou, mučením... Postupem času mě začalo víc zajímat, co je za tím, jaká síla ovlivňuje lidské vztahy, sexuální vztahy a zároveň, nejsem schopen to přesně vyjádřit... jaká síla je za organickými tvary a vtiskává jim formy...

Když jsem viděl tvoje první obrazy, připomnělo mi to spíš rozpadlý, opuštěný továrny...
Takový pás opuštěných továren je mezi Homsem a Damaškem, myslím, že mě ovlivnilo moje přejíždění mezi těmi městy v dětství. Ale dokonce i lidský tělo, jeho tvary, můžou vypadat zchátrale, pustě... Je tady nějaký spojení mezi těmi strukturami, stejná izolace, uzavření, opuštěnost těch míst a člověka. To jsem zpočátku nevěděl, to přišlo samo... jak pracuji, krok za krokem víc zjišťuji, co se mě dotýká, tematizuji svoje myšlení obrazy...

Tvoje věci se hodně liší od toho, co je v Damašku běžně k vidění, měl jsi tady někdy výstavu?
Pokud jde o sochy a obrazy, tak v Sýrii pořád vládne expresionismus, většina známých umělců stále pracuje v tomto stylu. Instalace nebo videoart se objeví jenom občas, často jde o evropské umění. Moje věci byly vystavené dvakrát, vždycky na společné výstavě, jednou ve Francouzském institutu pro Arabská studia a podruhé v Goethe institutu, ta poslední výstava skončila nedávno, jmenovala se „anta huná“, You are Here.

Jaký byl zájem a reakce lidí?
Těžko můžeš u výstavy hodnotit úspěch nebo neúspěch. Jestli se ptáš na kritické nebo naopak nadšené reakce, tak nebyly ty ani ty. Umělecká veřejnost v Damašku je malá nebo skoro žádná, neexistují tu zvláštní časopisy, ve kterých by nějaký kritik psal o tvé výstavě. Maximálně někde vyjde krátká noticka s jednou ukázkou. Většina lidí, co do galerie přišli, byli podle mě naši přátelé a nebo jiní umělci.

Potom, co jsi vyšel ze školy, co děláš? Co tě živí?
Asi dva roky jsem dělal kameramana, točil jsem komerční filmy v jednom studiu, pak jsem toho nechal a teď dělám realistické sochy a plastiky na zakázku, podle poptávky... Lidi většinou chtějí historické reliéfy se starými asyrskými, babylónskými nebo egyptskými motivy. Zakázky dostávám od známých inženýrů stavařů, vždycky potřebují nějakou dekoraci do hotelu nebo do restaurace. Sýrie zažívá stavební boom, pokud znáš lidi a máš dost zakázek, můžeš z nich dobře žít, ale problém je, že aby sis ty kontakty udržel, musíš pracovat pořád, zabere ti to všechen čas.

Jak v Sýrii funguje trh s uměním, může se stát, že někdo přijde na tvoji výstavu a koupí si tam obraz?
Na výstavě si nikdo nic nekoupí, všechno závisí na osobních vztazích. Musíš znát obchodníky s uměním, jako všude na světě, ale v Sýrii je to více zjevné, protože obchodníků je málo. V Damašku jsou jenom dvě pořádné galerie, Atassi a Francouzské kulturní centrum. Trh tu je, ale nepatrný, nepatrný... Před dvěma dny mne někdo poprvé oslovil s tím, že má zájem o moje obrazy, asi jako dekorace do kanceláře nebo tak něco. Chce sem přijít a podívat se na ně, dá-li Bůh, i něco koupí. Většina umělců v Sýrii se živí dekoracemi interiérů, reklamou nebo designem. Asi jako všude, ale kvůli naší ekonomické situaci je to zjevnější, lidi se tu nezajímají o umění, priorita je pro tebe sehnat obživu.

Většina mých přátel chce ze Sýrie odjet na Západ nebo do zemí Zálivu, za studiem nebo za prací…
Já samozřejmě taky. Jednak mám před sebou vojenskou službu a dále doufám, že materiální podmínky budou v Evropě lepší, kdo ví... Ale hlavní důvod pro opuštění Sýrie je prostě opuštění Sýrie, je to moje rodiště, mám pocit, že ji musím opustit, abych se dostal někam dál. Jako když jsi dítě a musíš opustit dům rodičů, aby ses někam posunul. Musíš odjinud vidět prostředí, ve kterém jsi vyrůstal, abys ho mohl posoudit.

Cítíš, že tady je nějaká hranice, kterou nesmíš překročit?
Samozřejmě, každá společnost má svoje hranice. Hranice mám i v sobě. Ale, jak jsem ti řekl, zajímám se mnohem víc o hranice obecně lidské, než o ty politické.

01.02.2006