Kultura po porážce

Říká se, že 11. září se změnil svět. Konečně se někomu podařilo proniknout smrtící rukou k srdci Ameriky a zmáčknout je. Každodenní život New Yorku se dosud nevzpamatoval, před uměleckým světem však už vyvstává otázka: Co teď? Copak už nikdy nebude čas na lehkomyslnosti, estetiku a pop? Nevíme, jaká je budoucnost města, země, ani to, zda vznikne nový řád světa, jak tedy můžeme myslet na tak okrajovou kulturní záležitost, jako je umění? My mluvíme o konci potěšení a naši politici říkají, že se probudil spící obr. Zdá se, že od doby, kdy jsme shodili atomovku, a ukončili 2. světovou válku, jsme — ničím nerušeni — žili ve snách. Zdály se nám sny o nezranitelnosti, bezprecedentním úspěchu, prosperitě a růstu.
Naše nepřátele jsme porazili a umírnili, nebo je vymazali z naší kolektivní paměti. Teď se však musíme dívat na to, jak se obrovský tlak a napětí, které jsme nepozorovaně vyvolali, násobí a šíří strach z nepředstavitelné brutality.
Nechceme srovnávat terorismus s jadernými zbraněmi, ale snad bychom se mohli poučit z toho, jak na své ponížení poté, co dostali tak arogantní ránu do tváře, reagovali Japonci. I oni byli jediným nečekaným a zničujícím činem zatlačeni do neznámé pozice. Následné zrušení jejich vlastní armády a její nahrazení americkými okupačními jednotkami muselo být trauma, které lze přirovnat k národní kastraci. Jak by si mohly tradiční formy života a lidová hnutí udržet svoje místo a žít dál, jako by tím nebyly vůbec zasaženy? Místo toho jsme naopak od konce 2.
světové války byli svědky, jak japonská kultura prodělává znovuzrození a prochází celkovou transformací, odpoutávající se od feudálního císařství ukotveného v minulosti k jakési formě nespoutané družice obíhající kolem Země. Japonsko dnes vypadá jako stát budoucnosti a jeho nezastavitelný kulturní export, anime (jíž se rovněž říká japonská animace, čili japanimace), se snáší zpět na Zemi jako radioaktivní spad.
Takashi Murakami vešel ve známost nejen jako jeden z těch, kdo nejvýznamněji přispěli k tomu, že anime pronikla do vysokého umění, ale také jako teoretik a propagátor tohoto stylu. Murakami fenomén anime charakterizuje jako “super plošnou kulturu” a poznamenává, že vznikl krátce po 2. světové válce a získal si popularitu hraničící až s posedlostí. Dále tvrdí, že jde o fantaskní autoportrét Japonců zobrazující je jako slavné, vítězné a mocné lidi. Svět anime a jejích vizuálních sester — včetně komiksů manga a počítačových her — zaplavil televizní kanály a plátna kin, čte se jako literatura a je v bezpočtu forem uváděn na trh. Je to svět úniku, respektive mnohost takových světů. Úniku do budoucnosti, do vesmíru, do nadčasové pohádkové země, kde mají ženy ladných křivek tváře prepubescentů a kde je hrdinství a vítězné bitvy mužských i ženských postav na denním pořádku. Tradice a technologie jsou dvě z nejsilnějších složek, které ukotvují anime jak v minulosti, tak v budoucnosti, přičemž neslavné přítomnosti nedávají příliš prostoru. Původním základním kamenem Japonska byla tradice, faktor izolace, který držel v šachu větší část kultury až do hypermodernizace a příchodu západních vlivů. Jak se mohlo Japonsko začlenit do západního vývojového proudu jako rovnoprávný partner? Největším poválečným úspěchem Japonska se stala technologie. Dokázalo přeskočit pomalý rozvoj průmyslové revoluce a odhadnout potřeby budoucnosti, které pak začalo naplňovat. Technologie se tak stala přirozeným útočištěm pro nadějnou vizi anime, víru v její transcendenci, čím dál hlubší provázanost člověka a stroje až do momentu průniku napůl lidských a napůl mechanických kyborgů, kteří jsou ve světě fantazie stejně běžní jako příšery nebo draci v legendách minulosti.
Anime se záhy přemístila z obrazovky (po svém revolučním úspěchu ve filmu i televizi) do každodenního života. Nejdříve k tomu došlo v případě subkultury otaku, čili podivínů, kultury maniakální fanoušků anime a manga, kteří — stejně jako obdivovatelé Star Treku ve Spojených státech, Trekkies, nebo Češi žijící jako Vinetou — napodobují chování, jazyk a především oblečení svých oblíbených postav. Kultura otaku je stejně pozoruhodnou vizuální součástí japonské subkultury, jakou byli ve své době punk rockeři. Doplňuje atmosféru neskutečnosti japonských měst, kmitajících světů budoucnosti, ozářených neony a přesycených médii.
Murakami tvrdí, že anime — původně fantaskní vize budoucnosti — je i nadále nejzjevnější částí současné japonské super plošné společenské reality. V metaforickém smyslu, vysvětluje, se různé vrstvy kultury, jež kdysi existovaly odděleně (ačkoli tu byly vzájemné vazby), slily do dvourozměrné plochy. Zmiňuje se všeobecně o společnosti, zvycích, umění a kultuře, které splynuly v jediném obrazu, jako by šlo o počítačovou koláž, v níž se bezpočet prvků spojilo do jediné roviny, jež tvoří současnou realitu a účinně “propojuje minulost s přítomností a budoucností”.
Byl kurátorem výstavy Super Flat (15. 7. - 14. 10. 2001, Walker Art Center, Minneapolis, USA), která spolu s doprovodným katalogem posloužila jako manifest a propagace jeho argumentů. Vyložil v nich svůj model super plošnosti a dal divákovi možnost sledovat vývoj toho, co považuje za esteticky sjednocenou realitu. Své argumenty sice akademicky předvedl, ale bylo těžké je empiricky uchopit, protože k tomu, abyste byli schopni “zpozorovat” určující rysy super plošnosti, potřebovali byste mít oko rodilého Japonce. Mezi tyto rysy patří jasně viditelná strukturální metodologie: plošné obrazy a vymazané mezery. Složitější a významnější je však to, čemu Murakami říká krajní mez obrazu: “Způsob, jakým obraz ovládá rychlost pozorovatelova zraku, průběh procesu prohlížení a následné řízení toku informací.” Svou definici pak vykládá na příkladu japonské malby. Bez jeho pomoci a návodu však už je nesnadné ji aplikovat také na ukázky animace, které v textu neustále zdůrazňuje.
Přesto není těžké rysy super plošnosti “vycítit”. Její estetika je tak jedinečná, že ji lze okamžitě rozpoznat a snadno jí podlehnout (což dokazuje úspěch Pokémona, Hello Kitty a dalších). Zdánlivá nevinnost anime vítězí, ale zároveň funguje podvratně: Má téměř náboženskou moc se převést ne snad do světa dokonalosti disneyovských animací, které ji předcházely a v mnoha ohledech jí sloužily jako inspirace, nýbrž do světa snů, které se staly skutečností, ať už jde o sny naděje, lásky, touhy nebo agrese. Než jsme si přečetli Murakamiho formulace, nebylo snadné poznat, co okouzlenému divákovi vysoké a nízké manifestace super plošného umění ukazují. Murakami tvrdí, že osvětlují budoucnost — nikoli budoucí fantazii, kterou často popisují, ale budoucí realitu, již nám pomáhají sestavit.
Super plošnost se zrodila díky úplné westernizaci japonského cítění. Nad Japonskem se rozprostřela vlna západní moci a západní kultury, která se nyní řítí zpět na Západ v podobě efektně svůdných, jasných, hladkých barev a forem.
Spojené státy vstupují do dlouho připravované války, která nyní oficiálně začala. První údery se prohnaly jako vlnobití celou západní kulturou. Musíme si počkat, v jaké podobě se vrátí zpátky. Upřímně řečeno nás dnes více zajímá, zda přijdou ještě nějaké další vlny, které by mohly být, jak se obáváme, mnohem větší.

Zdroje: Takashi Murakami: Impotence Culture — Anime, The Super Flat Manifesto, A Theory of Super Flat Japanese Art; Hiroki Azuma: Super Flat Speculation; Jeff Fleming: My Reality, Your Reality; Susan Lubowsky Talbott: Posthuman: Monsters and Cyborgs.
Přeložil Vladan Šír

01.04.2001