Květinová výzdoba Kurta Gebauera

Kurt Gebauer patří k nejznámějším současným českým umělcům. Je jedním z mála, jehož charakteristická díla jsou obecně známá i široké veřejnosti. Jeho sochy jsou většinou chápány zavedeným způsobem, ve kterém Gebauer vystupuje jako jakýsi groteskní a typicky česky pokřivený Rodin, cílem jehož umění je pomocí modelovaných lidských těl vyprávět alegorické a humorné příběhy o lidské podstatě. Pro část jeho soch má toto čtení jistě své opodstatnění, ale ani František Kupka nezůstal jen u brilantních a srozumitelných novinových karikatur a jeho dílo, stejně jako dílo Gebauerovo, se zabývá i onou nikdy nezodpovězenou otázkou umění dvacátého století, ve které se táže po své vlastní podstatě. Kurt Gebauer, sociálně kritický glosátor s veselými nápady, je totiž ve skutečnosti umělec ve svém jádru konceptuální, zabývající se podstatou a možnostmi umění jako takového. Při těchto jeho výzkumech sice skutečně zažijeme legraci, ale neměli bychom také zapomínat na myšlenkové poučení či přímo osvětové působení jeho objektů, které pomáhají chápat, co se to vlastně s výtvarným uměním v posledních desetiletích stalo. Pozornost si jistě zaslouží i to, že studenti, kteří vycházejí z jeho ateliéru na VŠUP, a které jsem měl možnost velice nesystematicky poznat, rozhodně nejsou nějací prvoplánoví vtipálci, ale spíše přemýšliví konceptualisté. Zajímají se spíše o to, co sochy obklopuje, experimentují s prázdnotou, pohybem, objektem, náhodou.
Dílo Kurta Gebauera s názvem „Květinová výzdoba“ není nutné dlouho popisovat. Fotografie i název dosti přesně vystihují, o co se jedná: V několika skutečných květináčích jsou umístěné ze sádry trochu naivně vytvořené klasické domácí či spíše kancelářské květiny. Některé z nich by potřebovaly přesadit nebo alespoň ořezat, ale jinak se směs po generace děděných, mnohokrát napolo usušených a nevětraným vzduchem zdegenerovaných rostlin docela drží. Za přímočarostí a jasností tohoto díla se pro mne skrývá hned několik otázek. Květinová výzdoba tohoto typu bývá umístěna do takových prostorů a míst, jejichž prázdnotu či nehezkost potřebujeme zakrýt před očekávanými i náhodnými návštěvníky. Květiny slouží i jejich majitelům v tom, že dekorují a zútulňují jinak velice obtížně obyvatelné místo, jakým je již zmíněná kancelář. V případě tohoto díla je květinová výzdoba umístěna do prostoru, kde bychom ji asi nečekali - do galerie současného umění. Setkáváme se zde s kritickým šlehem do vlastních řad?
Otázkou pro mne také zůstává, proč umělec vůbec vytvářel repliky květin z jiného materiálu, a proč místo toho na výstavu prostě neumístil živé rostliny. Do květináčů mohl také s daleko menší námahou a s daleko větším efektem nasázet průmyslově vyrobené umělé květiny. Cítil snad jakousi sentimentální povinnost, podle které by měl jako sochař produkovat nějaké tvary, věci, které lze při troše dobré vůle nazvat sochami? Hraje zde nějakou roli umělcův stud za umění jako celek? Když už není schopen v rámci forem a obsahů současného umění vytvořit něco, co by diváky jednoznačně a příznivě oslovilo, uplácá z pár drátů, juty a sádry pseudokvětiny, milou dekoraci, která se hodí do každého interiéru a nemusí se zalévat? Umění, které je konečně k něčemu dobré? Možná je toto dílo jakýmsi současným, univerzálně alegorickým protipólem sochařské výzdoby dejme tomu Národního divadla. Dnešní doba nejenže není schopna dát výzdobě svých nových budov pevný ikonografický program a rezignovala i na kvalitní řemeslo, ale současná „výzdoba“ se docela dobře obejde i bez umění. Gebauer se zde vemlouvá do přízně současné architektury a vkusu, zkouší najít cesty, jak do nich zpět umění propašovat. Protože je sochař, udělal sochu květinové výzdoby.
Pravé květinové výzdoby ze živých květin jsou nenápadné, prázdno zaplňující předměty, kterým je vlastní určitá libovolnost. Zde však stojíme před dílem, které má viditelně svého tvůrce, vtiskujícího postaru a heroicky svému dílu zamýšlený tvar. Jak hluboko však tento umělec - kreátor klesl! Kdyby Gebauer použil skutečné nebo umělé květiny, nikdy by nemohl ukázat nedozírnou mělkost, které je umění schopno bez odmlouvání snést. Skutečné či umělé květiny by v některých případech nemusely být chápány výhradně jako umění, ale jen jako příroda nebo průmyslový výrobek. Toto dílo je však odsouzeno hrát svou poněkud trapnou úlohu umění bez přestávky či naděje na vysvobození.
Duchampův výtvor v podobě podepsané lopaty na sníh je zcela totožný s tisícem jiných podobných lopat. Odlišuje je jen podpis, manifestační prohlášení za umění, které ale nemůžeme sami nijak odvodit bez pomocného textu - samotného podpisu, nebo pomocí naší znalosti historie umění. Funkce této lopaty není shrabávat sníh, ale být kontemplována jako umělecké dílo. Warholovy Brillo boxy jsou k nerozeznání, nebo téměř k nerozeznání od skutečného předmětu, ale jsou to uměle a mechanicky vyrobené repliky skutečných krabic. Funkčně však jako krabice použít nejdou, jsou jenom nepoužitelným uměním, na které se můžeme jenom dívat. Květinová výzdoba Kurta Gebauera je na první pohled uměle a rukodělně vyrobená, nemůže být ničím jiným než uměním, ale předstírá, že je skutečným předmětem a beze zbytku plní jeho funkci dekorovat a nevadit. Je to snad ta funkce, ve které se podle Gebauera protíná jak umění, tak výzdoba?
Doufám, že se na mě Kurt Gebauer nebude zlobit, když ho zde líčím jako zahloubaného umělce - myslitele. Sundat rozpustilou čepici trpaslíka z jeho hlavy se tomuto jedinému textu stejně nepodaří a je otázkou, jestli by to nakonec nebyla škoda.

01.01.1999