Časopis Umělec 2013/1 >> Mein Kroj Přehled všech čísel
Mein Kroj
Časopis Umělec
Ročník 2013, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Mein Kroj

Časopis Umělec 2013/1

04.11.2013 13:16

Martin Dušek | folklore | en cs

Protiněmecká folklórní provokace záhadného českého filmaře pohybujícího se po germánských národoveckých slavnostech v přestrojení za český romantizující motocykl.

Stál jsem tváří v tvář vedoucí představitelce Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Věty šlehaly jako bič. „Das ist eine Maskarade! Das ist keine Tracht!“ Proč hned maškaráda a proč se jim nelíbí můj kroj? Zkusil jsem nabídnout staročeský trdelník. Již tvrdnoucí pečivo ji vůbec neobměkčilo. „Buď se převléknete, nebo vás na Sudetské dny nepustím“. Nepřevléknu, nikdy! To, co mám na sobě jsou moje osobní dějiny, madam!

Abych vysvětlil, proč jsem se vydal na sudetoněmecké slavnosti do Bavorska v kroji, který jsem si sám vytvořil, se vraťme do roku 1946.

Mé rodné město Česká Lípa na severu Čech je městem duchů. Poslední transporty odvezly zbytky českolipských Němců přes hranice a do města se začínají valit davy českých osidlovatelů. Nadšeně zabírají domy, rekvírují majetek. Město Böhmisch Leipa přestalo existovat. Nový ředitel místního muzea v rámci „oproštění od cizího vetřelého živlu německého“ (živel se sem vetřel na osm set let), ustanovuje tým, který má za úkol vyvinout český českolipský kroj.

Místní švadlena ho nakonec ušije, ONV schválí a v roce 1948 v něm kdosi jde v průvodu 28. října. Novousedlíci ale o kroj kupodivu nemají zájem a v dalších desetiletích jsou zaneprázdněni bouráním historických částí města, těžbou uranu a výstavbou nové čtvrti, kterou její architekt Šuk hrdě prohlašuje za sídliště s nejhustší koncentrací paneláků na jedné parcele v ČSSR.

Ve městě vyrůstám i já. Na rodinných dovolených obdivuji moravský folklor. Toužím mít svůj kroj. Jediný, který mám, je ale pionýrský. Ne že bych z něj nebyl nadšen, do pionýra vstupuji později než ostatní, na vlastní žádost a z velké části právě kvůli stejnokroji. Závidím spolužákům šátky, odznaky - někteří mají na ramenou dokonce rubínově červené pecky!

Zdá se mi, že děda Leo má pro mé zalíbení pochopení. Svým nezaměnitelným přízvukem komentuje na prvního máje pečlivé přípravy do průvodu, kde budu členem vlajkové eskorty. Prohlíží si mě v kroji, zkoumá opasek s nápisem Buď připraven. „To je uplne jako dyž sem chodyl do Hitljůgnd,“ říká.

Nechápu, co přesně jeho slova znamenají a jeho německý přízvuk je pro mě jen samozřejmá charakteristika jeho projevu.

O tom, že je napůl sudetský Němec, o tom, jak ho vyhodili z Hitlerjugend kvůli tomu, že zmlátil vedoucího hocha, o tom, jak odmítl nastoupit do Wehrmachtu a proč vlastně jeho sourozenci všichni žijí v Německu, se dozvídám později. Pak pochopím i proč jsme u nás v České Lípě neměli folklor jako v Kyjově…

Neměli ale - vloni se opět objevil českolipský kroj. Povstal z prachu muzejního depozitáře, z bahna místní historické ignorance, z nánosů komunistické interpretace české identity. Starostka nechala ušít kopii kroje vyrobené českými nacionalisty, „abychom tu měli taky nějakou historii než jen ten uran“.

Tak tu máme: v kroji, co nikdo nenosí, nenosil a nezná, teď pochoduje s houfem mažoretek a lidí v indiánských čelenkách (!) Miss Českolipského deníku 2008. Vítejte na městských slavnostech! Krojovaná družina prochází mezi stánky se staročeským trdelníkem (v Bukurešti loni před vánoci jsem to viděl jako „Murakés kolácsa“) během vystoupení kapely Divokej Bill. „Jeden veseléj, jeden je smutnéj.. jako bodnutí nože… cože…“.

...

S tímto pojetím folkloru je těžko se identifikovat. A falešný kroj se stejně vyskytuje jen v dámském exempláři. Možnost, jak si splnit starou touhu po kroji, se ovšem nabízí! Zopakuji postup poválečných pseudobuditelů, ale naplním ho autentickým obsahem!

Po dědovi mám lederhose. Když jsem byl malý, chtěl, abych je nosil, byl na to sám zvyklý z mládí. Po babičce krajkované dečky, které rozprostírala pod květináče. Dědovy sytě červené podkolenky, co nosil na ryby, padnou ke koženým kalhotám s pohodlným padacím mostem výborně. Přidám i něco ze svého - odznak s otevřenou knihou a plamínkem. Po pradědovi z druhé strany, co chránil jako financ hranice masarykovské republiky, mám fragment spony opasku se státním znakem. Na hlavu pak čepici Masaryčku s dárkem od dědových kamarádů odsunutých do Bavorska - s kamzičí štětkou. A to nejlepší nakonec. Pár křídel z dědova blankytného železného oře, koncová světla z jeho staré oktávky.

Procházím se ve svém kroji rodným městem. Jdu tam, kde se mezi domy proplétala ramena řeky Ploučnice a na ní se projížděli měšťané na loďkách. Není tu ani řeka ani domy. Nějací lidé mi do ruky strkají žetony. Procházím kolem kolotoče a oni si myslí, že jsem kolotočář.

Každý rok mého dědu zvali jeho bývalí spoluobčané na Sudetentag, tradiční sraz vyhnanců v Bavorsku. Nikdy tam nejel a já doufám, že pozvání platí i pro mě.

Chci tančit ve svém kroji s bývalými krajankami, dát si taštičku s bramborovým salátem a pivo, použít padací most v řadě s ostatními muži. Chci vidět jejich autentické kroje.

Letošní Sudetentag je na výstavišti v Augsburgu. Odchytí mne už u vchodu. Prý to je maškaráda a žádný kroj! Ptám se představitelky Landsmanschaftu odkud z Čech pocházeli její předci. Prý nemá sudetské předky. Cože? A vy mi říkáte, že já, částečný sudetský Němec, nejsem vítám na Sudetských dnech? Na to nemůže než mě se šklebem pustit dovnitř.

Tančím nejprve s Ulrikou, má na sobě Chebský kroj, po babičce. Název Böhmisch Leipa jí nic neříká, nikoho odtamtud nezná. Když vracím zálohované půlitry, mladá blonďatá holka za pultem říká: „Pozoruju tě už dlouho, držím ti palce, jsi náš sudetoněmecký Borat.“ Vyznání členky Sudetoněmecké mládeže. Díky Ronjo.

Veselý starý pán, který musel odejít z Trutnova, mi převádí svou znalost češtiny. „Němci ven! Němci ven!“, směje se. Pak obdivuje můj kroj. Líbí se mu a taky mi drží palce druhý den, aby mě Landsmanschaft pustil do průvodu krojovaných družin. Děkuji mu za podporu a oplátkou říkám „Nicht mehr Němci ven!“. „To už ale nikdo nechce, vždyť už jsem tady!“ říká vesele.

Jdu dojíst trdelník.

Druhý den ráno se před hangáry Augsburského výstaviště shromažďují krojovaní staříci i krajané středního věku. Řadí se do skupin okolo nosičů transparentů se jménem města nebo obce v bývalých Sudetech.

Já přicházím rovněž v kroji, pochopitelně, a s transparentem, na kterém je napsáno jen: Martin Dušek, Česká Lípa. Jsem tu sám za sebe.

Diskutuju s krajany, ale jakmile se se mnou dá někdo spontánně do řeči, hned ho obklopí staříci dirigovaní lidmi z Landsmanschaftu. Když domluvím, nesmyslně sborově zatleskají. Jedinec, který se mnou promluvil, dostane doporučení na mě nereagovat.

Snažím se donutit štáb bavorské televize, abych mohl vystoupit v živém přenosu. Chci promluvit k národu a vyzvat bývalé krajany z Boehmisch Leipy, aby se mi ohlásili a ukázali svůj kroj, nikoho ze svého bývalého města totiž nemůžu najít. Televizní stanice mě odmítá, nemají Live Sendung.

Najednou mě osloví drobná roztomilá dáma. Reaguje na nápis na mém transparentu. „Česká Lípa - tam se narodila moje maminka,“ říká. V Mariánské ulici, co jde nahoru z náměstí, kde jsem se narodil já. Paní je nadšená a já taky. Vypráví mi, že v Lípě ale žádné kroje před válkou neměli, bylo to příliš industriální město. Aha! Brzy nás obklopí známá skupinka zmanipulovaných důchodců. Za mnou se ozve hromový hlas. „Herr Dušek“, slyším němčinu s přízvukem Karla Gotta. Protikomunistický aktivista Jan Šinágl pronáší německý plamenný projev o tom, že jsem blázen a aby si na mě dali všichni pozor a raději zavolali policii. Dáma z České Lípy se chvatně loučí a vyděšeně prchá. Nechce se zaplést.

Hádáme se o to, komu sudetští Němci rozumějí lépe, mně anebo Šináglovi.

Krojovaný průvod se dává do pohybu, jeho čelo už vstupuje do Švábské haly, kde čeká Bernd Posselt s projevem o dobrém evropském sousedství. Čas zařadit se. Nechávám Šinágla jeho démonům a kolegům z Landsmanschaftu a kráčím ke konci řady.

Paní, co jsem s ní včera taky tancoval, kráčí v průvodu a mává na mě. „Hallo, Sie sind mein Freund!“ A už tu jsou všude kolem mě. Zelené vixvajlantové uniformy s přísně, ale cool tvarovanými čepicemi. Bavorská policie. Zástupce Landsmanschaftu říká, abych okamžitě opustil pozemek. Chci mu znovu vysvětlit příběh, který mě sem přivedl. Má osobní historie jistě bude zajímat i policisty… Štěkají striktní úřední němčinou a ve čtyřech mě vlečou pryč.

Obracím se k lidem, ke svým bývalým krajanům, s úpěnlivými prosbami. „Leute, Leute, hilfen Sie mir, bitte, ich bin teilweise auch ein Sudetendeutscher.“ Nikdo neřekne ani přehlasované O, všichni se sunou k vchodu do Švábské haly. Paní, co mi prve říkala, že jsem její kamarád, odvrací tvář.

Odhodlám se k nejtroufalejšímu apelu. „Die wollen mir vetreiben! Die wollen mir vertreiben“ Chtějí mě vyhnat - odsunout! Ukazuji zoufale na svůj kroj „Das sind meine persoenliche Geschichte!“ To jsou mé osobní dějiny!

O minutu později za mnou zasviští a zaklapnou dveře policejního Volkswagenu Transporter.

Na policejní centrále v Augsburgu mi sdělují obvinění z trestného činu Hausfriedenbruch - porušování domovní svobody.
Za návrat na území srazu mi hrozí vazba až do konce Sudetských dnů.

A konec Sudetských dnů se blíží, jak mi řekl mladík, co dělal zvukaře při nedělní tancovačce: „Měl‘s tu být před pěti rokama, to jich tu byly tisíce.“ Během dvou dnů jsem viděl patnáctkrát přijet sanitku. Čeští Němci jsou národ, jehož dny už končí a Ronja a jejích deset kolegů to nezmění.

Nakonec jsem byl podmíněčně propuštěn; Landsmanschaft stáhnul obvinění.

Nedalo mi to a chtěl jsem se vrátit, abych se sudetským Němcům omluvil.

Sympatická dvojka vyšetřovatelů jako z Kobry 11 mě výměnou za můj podezřelý transparent odvezla na hranice výstaviště. Lidé z Landsmanschaftu se ale otáčeli zády. I představitelka, co mi nadávala do maškary, se ke mně otočila mašlí na svém dirndlu. Nebylo komu se omluvit.





04.11.2013 13:16

Komentáře

Henry | 11.06.2014 12:51
I support Manchester United <a href=" http://sightdesign.de/datenschutz ">vermox for sale</a> the standards and ethics of the profession.
<a href=" http://www.crusheenns.com/index.php/en/parents-council ">order flagyl online</a> No submission after 12 months
<a href=" http://www.lovy.nl/over-laura/ ">vermox canada</a> 3. Reports addressing student performance will be provided to the School on forms provided
Michal | 02.05.2014 22:43
!geniální!

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…