MIKROB

"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník dámského přirození a zakladatel tajné organizace KPGS:
V květnu roku 1987 mě můj dávný přítel Nebojša Kandić-Dudek představil úžasnému Antoniovi Pušićovi (v té době to byl naprosto neznámý blázen z Černé Hory, jenž se o rok později stal rokenrolovou superstar, známý pod přezdívkou Rambo Amadeus – pozn. aut.). Založili jsme tajnou organizaci KPGS. Je to akronym z obscénního sloganu: Kurac! Pička! Govno! Sisa! (Čuráku! Píčo! Hovno! Cecku!), kde Čurák, Píča a Hovno představují starověkou Trojici a Cecek je satyrská hra, jíž je během přestávky mezi akty vysvětlena etická stránka zprávy publiku. Už dříve jsem s Nebojšou Kandićem vedl telefonní rozhovory, které trvaly hodiny, zatímco jsme seděli na záchodě, a dialog probíhal takto - Kandić: Čuráku! Já: Píčo! Kandić: Hovno!… Nakonec přibyl Cecek!, protože je to satyr a moralista.
Mikrob se narodil jako Saša Marković v Novém Bělehradu, socialistickém urbanistickém fantasmatu Le Corbusiera, postaveném po druhé světové válce na druhé straně starého města na vysušené bažině, která kdysi byla deltou řeky Sávy a Dunaje. Většinu obyvatel Nového města v té době tvořili úředníci komunistické strany, vojenští a policejní funkcionáři a “výběrová” pracující třída. V závislosti na starém Bělehradě, který vždy hrál nudnou roli antirežimového přístupu, bylo jeho okolí plně odevzdané socialistické ortodoxii. To byly Mikrobovy zkušenosti s dětmi a rodinami z okolí. Jaká zábava!
Během školních let, od šedesátých až po osmdesátá léta, zatímco se celá společnost pohybovala rychle směrem k liberálnějším názorům, objevil zvláštní formu konfliktu. Jeho sousedi, udržovatelé a nositelé oficiální socialistické ideologie, byli v té době odsunutí na okraj společnosti, i když stále měli jisté výhody ve společenské hierarchii. Ale společenské a třídní rozdíly, jež přišly spolu s novým rozdělením rolí ve společnosti, tyto lidi odsunuly stranou. V té době, jako středoškolák a později student na univerzitě, kde studoval literaturu, se Mikrob stal společenským myslitelem. Bez legrace! Chodil po nočních klubech, miloval párty, vždy připraven potulovat se kolem bez konkrétního důvodu. Pak, jednoho dne, náhle objevil fotografickou budku...
“Jako muž žijící na hranici, jenž se setkává s okrajovými médii s omezenými možnostmi výrazu, jsem se rozhodl vyzvat sám sebe. Když jsou možnosti sebevyjádření na počátku omezené, myšlenky si hledají podivné cesty a některé naprosto zvláštní události se stávají možnými. A podivné události jako bizarní myšlenky mám rád.
Na jaře 1985 jsem pracoval jako technický editor časopisu Student v Balkánské ulici číslo 4. Pokaždé, než vyšlo nové číslo, jsem strávil celou noc v redakci. Každou půlhodinu jsem sešel dvě patra do klubu Krsmanac na drink. Ve tři hodiny ráno byl časopis dokončen. Polomrtvý a přiotrávený pivem a tabákem jsem šel na procházku a čekal, až otevřou tiskárnu.
Co se děje v centru města ve tři ve čtyři hodiny ráno? Taxíci? Policie? Opilci?
Když jsem objevil fotoautomaty na trhu Zeleni Venac a v průchodu Bezistan, vyfotil jsem se. Jako u všeho, co dělám, jsem chtěl tyto fotky zasadit do nějakého řádu a dát jim jejich vlastní mytologii. Rozhodl jsem se, že se budu fotit patnáct nocí po sobě, den po dni. Od začátku jsem s sebou bral opilé hosty z Krsmanacu a zaznamenával jsem si poznámky na zadní stranu fotek. Z tohoto materiálu vznikl fanzin 3, 2, 1, PAL! Sezóna Studenta končila a já jsem jel na pobřeží. Když jsem se vrátil domů, podíval jsem se na fotky znovu a rozhodl jsem se (1. září), že se od této chvíle budu chodit fotografovat pravidelně.
Tak začala celá Renewed Function (Obnovená funkce). Znám hodně lidí. Všechny jsem je vzal do fotobudky. Když jsem s sebou neměl koho vzít, fotil jsem se sám. Během této první části vznikla hlavní část projektu. Někdy jsem do kabinky nosil různé obrázky a texty, hrál jsem si s čočkami a se světlem, kreslil jsem a přilepoval věci do fotek.”
Celý projekt se rychle rozvinul, naprosto undergroundově a daleko od uměleckého světa, jako druh paralelní skutečnosti. Na jaře roku 1987 začal hovořit o fotkách, které lidé roztrhají, zmačkají a pohodí v okolí budky, zklamaní jejich technickou kvalitou, světlem nebo tím, jak na nich vypadají. Začal sbírat tyto fragmenty, lepit je dohromady a intervenovat. Cyklus se jmenoval Night Patrol (Noční hlídka). Pak přišel cyklus Monastery (Klášter), který byl inspirován rámečky fotografií z foto- budky, ale realizován kresbou a koláží. V cyklu Te due, na začátku roku 1989, začal s výrobou masek a dalších rekvizit na focení. A tak začala psychedelická revoluce fotobudky. Nasadil si masku a svého partnera nechal vyfotit s “nahou” tváří, vystavenou a rozeznatelnou.
Te due v albánštině znamená “Miluju tě.” Černohorský spisovatel a srbský lidový žurnalista Nebojša Jevrić napsal v provokativním příběhu vydaném v časopise Duga o dívkách z elitních bělehradských rodin, které kupují heroin od albánské mafie, řízené albánským kápem z Istanbulu. Poté, co jim dojdou peníze, jsou nuceny k sexu s dealery, a během něj musí opakovat “Te due”. Mikrob zjistil, že příběh byl vymyšlen v jakémsi baru, i když se jej autor snažil přesvědčit, že je z reálného života.
Brzy poté začal s cyklem Political Parties (Politické strany) (vznikal už od května 1988), zatímco Jugoslávie byla stále pod vlajkou jediné politické strany (která si říkala “unie”). Převzal některé ze svých nejoblíbenějších postav se slibnou politickou budoucností a vymyslel strany, které by se jim hodily. S tímto materiálem vytvořil masky, s nimiž fotil obrázky obyčejných lidí. Zdálo se, že někteří z budoucích politiků se pěkně nazlobili, ale byl to způsob, jímž se Mikrob zúčastnil pracného zrození demokracie Srbska.
Následujících několik let bylo počátkem společenských a politických nepokojů s častými konflikty, jež vyústily v kolaps bývalé Jugoslávie, válku a utrpení, a Mikrob začal s Post-political Era: Religious Sects (1992), po němž následovala Secret States & Private Firms (1993).
Secret States & Private Firms je recept na štěstí a dekret tajné organizace KPGS. Je to celkem realizovatelná vize šťastného státu sestaveného z pohraničních oblastí. Vlády zemí střední a východní Evropy, stejně tak jako vlády zemí, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu, s potěšením mu postoupí zónu pěti kilometrů podél svých hranic. Jsou to oblasti, v nichž je beztak zničené životní prostředí (betonové bloky, ostnaté dráty, zákopy, minová pole, strážní věže, vraždící stroje, zničená kontrolní stanoviště, poničené hraniční přechody s divokými parkovišti vhodnými pro černý trh).
Takový stát by zahrnoval některá hustěji zabydlená místa, podobně jako všechny kontroverzní a nestabilní oblasti (Náhorní Karabach, Čečensko-ingušská republika, bývalá Jugoslávie atd.). Hlavním městem by byl samozřejmě Bělehrad a stát by měl fungovat jako bývalá teritoriální asymetrická federace se slabou centrální autoritou. Taková země by nepotřebovala armádu, protože její hranice by byly bez hranic. Pravděpodobně by tu ani nebyla policie. Obchod by byl neškodný. Byla by to bezcelní zóna, bez vlastní měny, bez daní, psaného práva, školního systému, diplomacie… Zemí by vedlo mnoho koridorů, na nichž by stála stanoviště k výběru silničního a mostního mýta. Všichni zloději i policisté, obchodníci a bankéři, veterináři a astrologové by kolonizovali zemi. Byla by místem, kde můžete ukládat nebezpečný materiál a nukleární odpad…
O jakém druhu prosperity zde mluvíme? O jakém byznysu? O velkém byznysu! Při vysoké úmrtnosti a neskutečné porodnosti by se tato společnost národů rychle rozvíjela a při- nesla prosperitu všem oblastem, které ji obklopují. Brzy by se stala důležitým faktorem mezinárodních vztahů a stability ve světě.
To je náš Mikrob ve své nejlepší formě, rezervoár selského rozumu. Po své první show v Happy Gallery v roce 1992 se stal hvězdou. Během méně než dvou let měl tři pozoruhodné sólové výstavy v Bělehradu a mnoho společných výstav. Embargo právě začalo a po něm následoval rychlý hospodářský úpadek s válkou ve vzduchu. Čas na zábavu! “HLAVY SE BUDOU KUTÁLET PO ULICÍCH!” bylo Mikrobovým výkřikem na druhé výstavě se zvrácenými symboly ideologie. Byl opravdovou hrozbou systému, ale zdálo se, že systému to bylo celkem jedno. Začal s pořadem na Rádiu B92 - jako bělehradský rádio ženich. V roce 1994 mu bylo 35 let a začal hledat nevěstu. A ruku v ruce s tím šlo, že se začal věnovat otázce osamělých žen, o nichž si nikdo neuvědomil, že jsou největšími oběťmi nových společenských okolností. Zorganizoval první festival rozvedených žen, starých panen a osamělých matek, z něhož se stala působivá nízkorozpočtová show. I když si našel několik partnerek, nikdy se neoženil. A místo toho zůstal u svých rodičů a konzumoval spousty jídla, pití a drog, všechno najednou. Během necelých šesti měsíců přibral třicet kilo, zatímco byl neustále zhulený a opilý (hej, Surůvko, jsi pořád ještě v mateřské školce…) a po celou dobu produkoval umělecká díla. V jednom okamžiku začala jeho mezinárodní kariéra...
Nejprve odjel do Slovinska, kde všechny okouzlil. Proběhlo tam několik výstav, kde byl oslavován jako král alternativy. Během první návštěvy v roce 1994 přišel do prestižního kina, jež patřilo k muzeu kinematografie, aby se podíval na Lynchův nejobskurnější film Mazací hlava, a usnul po patnácti minutách.
Vystavoval v mnoha zemích, ale nejvíce v Británii. Podobně jako většina lidí téže generace byl hluboce zaujat anglickou populární kulturou a jejími silnými společenskými a třídními prvky. A tam tento rozený anarchista a bodrý muž - po mnoha letech výzkumu – konečně našel spřízněnou duši. Britský umělec Mix Up z Nottinghamu začal svůj projekt Photo-booth Project v roce 1979:
“Od konce sedmdesátých do konce osmdesátých let jsem používal fotobudku, abych tvořil své šílené obrázky s použitím masek a pozadí. Do budky jsem chodil aspoň jednou za měsíc (mnohdy častěji) a stal jsem se známý jako ‘boother’.”
Mezi jeho úspěchy patřilo vítězství v soutěži z fotobudek v Riverside, v programu televize BBC2 v roce 1982 a články v časopisech The Face a Time Out v polovině osmdesátých let… “V roce 1989 jsem se doslechl o dalším ‘fotobudkovém’ umělci Sašovi Markovićovi z Jugoslávie, který nejenže dělal obrázky z budek, ale také používal masky. Naplánoval jsem to a navštívil jsem jej v Bělehradu dvakrát (1990 a 1991) a udělali jsme první společný projekt a výstavu. Oba jsme začali vystavovat více prací a pak přijel Saša do Británie v roce 1994 a já jsem zorganizoval týdenní ‘fotobudkovou’ dílnu v Glasgow, kde jsme na Strathclyde University mohli v ‘Zimní škole’ rozvinout naši práci a zapojit i jiné lidi. V době jeho další návštěvy v Británii v roce 1999 jsem pozval jedenáct lidí, aby se zúčastnili dnů ‘budkování’ na Nottingham Trent University. Tak vznikla první International Photo-booth Convention (Mezinárodní fotobudkový kongres). V následujících dvou letech se konala na veřejných prostranstvích v Putney v Londýně a sklidila velký úspěch, když přilákala mnoho fotobudkových umělců a nadšenců až z Německa, Francie a Jugoslávie, z Anglie z Brightonu, Birminghamu, Londýna a Nottinghamu…”
Mix Upovy návštěvy v září a v prosinci roku 1989 vyústily ve dva zuřivé cykly Mixing with Mix Up I & II. Poslední měl název Faces, Eyes, Shapes and Colours or English summer 2002, a byl k vidění v galerii Remont na jaře 2003.
“Mix Up umisťuje svou práci do populárního umění; je to jakýsi městský folklór, a on trvá na termínu artista. Pohybuje se v souřadnicích surrealismu, pop artu a psychedelického umění. Používá bohatou barevnou škálu (ach ty anglické budky!).”
Mikrob je jako středověký minstrel: je všude, předvádí se na ulicích, káže na vzdušných vlnách, svádí nás na videu a v dokumentech, v aukcích prodává díla za pět dolarů, vystavuje v galeriích. Prahou projel v létě 2003 s digitálně animovaným videem, jež bylo k vidění na Staroměstském náměstí na festivalu digitálního obrazu In Out. A tady jsou některé z jeho postřehů o tendencích globálního umění:
“Nejsem úspěšný v chápání umění jako ochranné známky či nějaké chráněné skupiny, nějaké tajné větve, kde jsou rozdíleny matoucí pocty. A co se týče prostředí, jež je kontaminováno UMĚNÍM, jediné, co nám zbývá, je hledání umění za každým rohem… Existuje velmi silná tendence zacházet s uměním, které je orientované na úspěch a na prodej, stejným způsobem jako s jinými produkty zaměřenými na úspěšný prodej… Umění není komodita, ani nějaká pocta, a rozhodně to není nějaká teoretická story, ale v dnešní době jsme svědky různých pokusů zaměňovat umění za teoretické příběhy a umění podřizujeme různým marketingovým a obchodním ohodnocením a jednáme s ním jako se zbožím…
Co se týče alternativy, zdá se mi, že dnes máme silný sklon vymazat to, co dříve bylo živým hnutím pop kultury šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let, co bylo vlastně nazýváno alternativní scénou. Na jednu stranu ji budu kritizovat tím, že řeknu, že všechno, co kolem sebe vidím, jinými slovy oficiální a standardní tvář světa, uskutečňovaného skrze kulturu, média, vědu… je tak dramaticky odlišné od skutečného obrazu světa, že člověk prostě musí přijmout, že je tu někdo, kdo není součástí tohoto zvěřince, tohoto cirkusu… ten, kdo pracuje a tvoří něco stranou, kdo není součástí tohoto patetického falešného dramatu, produkovaného oficiální, veřejnou scénou. Na druhou stranu byl koncept alternativy překroucen a kontaminován. Jsou tu dvě hlavní skupiny, které se nazývají alternativou. Jedna jsou totální ztroskotanci, narkomani, flákači a povaleči, kteří by mohli být považováni za alternativu. Ostatní jsou ti, kteří prodávají svůj příběh o alternativě na různých místech, kdy mohou získat peníze i pocty. Je tu celá síť alternativních kulturních center po celé Evropě, které vlastně nejsou alternativními centry. Jsou tu spousty projektů, rozpočtů, nevládních organizací a všeho možného, co se nazývá alternativou. Všeobecně vzato je to dnes velký problém, je tu hodně přejímání (jako výsledek mediální kultury a mnoha dalších věcí), takže termíny přebírají nevhodné významy, které jsou často diametrálně odlišné, až opačné, od toho, co by tyto termíny měly vyjadřovat….
Myslím, že mise moderny ještě neskončila… Samozřejmě byly tu různé chiméry, přeludy a přízraky osmdesátých a devadesátých let, ale revoluce stále probíhá. Podle mého názoru bude okamžik, kdy je zvíře kapitalismu definitivně poraženo a zničeno, označovat konec moderny. A nyní jsme svědky kontrarevoluce, která probíhá po celém světě, takže každá událost je odložena na nějaký okamžik v budoucnosti…”
Přímo do hlavy, Mikrobe! Nakopej těm zmrdům prdel!!
"