Časopis Umělec 2002/2 >> Mladí a klidní | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Mladí a klidníČasopis Umělec 2002/201.02.2002 Vladan Šír | recenze | en cs |
|||||||||||||
Mladý maso: P. Bařinka, O. Brody, J. Brouček, J. Doubková,
M. Egert, A. Hošková, M. Hyksa, M. Jůdová, Kakalík, J. Kaláb, M. Kubíček, A. Kupčíková, M. Kutina, T. Moyzesová, J. Nepraš, L. Rathouský, D. Skala, O. Skala, P. Strouhal, M. Ther, M. Ureš, P. Vargová, M. Wollmann, B. Zemanová, kurátorky: O. Malá a V. Bromová Galerie hlavního města Prahy, Dům U Zlatého prstenu, 3. července–22. září 2002 Kdyby v České republice existoval trh s uměním, byli bychom v pokušení nahlížet na výstavu Mladý maso jako na přehlídku zbrusu nového horkého zboží. Přestože u nás takový trh neexistuje, mnozí z vystavujících 24 mladých umělců se již v minulosti víceméně stali součástí umělecké scény. Výstava poskytuje letmý pohled na to, co se v ateliérech nejmladší generace právě děje. Hned mezi prvními díly si povšimneme několika ikon popkultury: skupiny bojovníků Nindža a dalších podobných bytostí (od Petra Bařinky). Po nich následují velkoformátové žáby a veselí dráčci ve stavbařských helmách (od Marka Hyksy) a tři superbojovnice ve stylu Lary Croft se stříkacími pistolemi v rukou (autorka Jana Doubková). Odlehčený začátek výstavy je dobrým tahem kurátorek — Veroniky Bromové, známé umělkyně a učitelky na Akademii výtvarných umění v Praze, a Olgy Malé. Udolat diváka hlubokomyslným uměním hned na začátku není nikdy dobré. Díla v průchodu Domu U zlatého prstenu současně lákají diváka k sestupu do sklepních výstavních prostor. Tam objevíme směs různých médií obsahující videoprojekce, fotografie, instalace a (kupodivu) malbu. Většina prací je formou i obsahem podivuhodně krotká, což je na výstavě mladého umění překvapující. Kdo zde hledá rebelsky vztyčený prostředník, najde jen dvě podobná díla. Na videu Jiřího Broučka nazvaném Kachny (2002) vidíme setkání dvou ptáků na vodní hladině, kteří poté docela obyčejně odplavou ze záběru. (Trochu mi to připomnělo taneční hit skupiny C&C Music Factory z roku 1990 nazvaný “Things That Make You Go Hmmmm” — Po čem si řeknu hmmmm). Ale po něčem takovém mohl Brouček klidně nechat svá další dvě videa doma. Co lze po Kachnách ještě vůbec dodat? Kakalíkovy 3-D tisky Mladé maso (2002) vyprávějí příběh o malých rybkách, které žerou ryby velké. (Tady jsem si zase připomněl Eminema: “Eh, moment, to si děláš srandu! Neřek náhodou to, co si myslím že řek, nebo jo?”) Už ne tak revoltující, ale o to zajímavější je šestiminutový film Kim od Marka Thera. I když je pro mě pořád tak trochu záhadý, něco mi připomíná. Ano, jistě: film Růžový panter, ve kterém inspektor Clouseau přijde domů a je zmlácen svým čínským spolubydlícím Catem. Ale v Kimovi je spolubydlící nejspíše Korejec a místo toho, aby se prali, připraví spolu večeři. Oba společníci pak spolu jedí jako malá šťastná rodina. Muž se uloží ke spánku, zatímco Kim si u stolu zapálí cigaretu. Film končí okamžikem, kdy se muž probudí a upřeně se zahledí do Kimových očí. Ani jeden z nich nepromluví, veškerá komunikace se odehrává ve vizuální rovině a vypadá to, že dvojice je perfektně synchronizovaná. Provedl snad Kim něco, čím si nakonec zasloužil podobný pohled? Video Ondřeje Skály s názvem 107 kg (2001) je velmi jednoduché, ale účinné. Vidíme na něm detail otáčejícího se kulturisty — jeho odbarvené vlasy a velkou hlavu —, který právě zatíná svaly, jež kvůli výřezu nemůžeme vidět. Práce svalů se odráží v jeho tváři, on však dobře ví, že ho kamera sleduje a mezi jednotlivými polohami se do ní šklebí. Skála se představil i malými kresbami zvířat s ironickými komiksovými bublinami, ale ty nejsou tak dobré jako 107 kg a působí ve srovnání s nimi jako školní práce. Série obrazů Masmedia II (2002) Luďka Rathouského vychází z televizního zpravodajství plného krvavého násilí a odráží hollywoodskou realitu, v níž žijeme. Na jednom z obrazů se autor jakoby stylizuje do postavy Supermana, který přilétá ke srážce dvou vlaků na břehu klidné řeky. Hlavu si drží v rukou, jako by hořekoval: “Už zas. To se o sebe lidi nemůžou aspoň jednou postarat sami?” Mladý maso poskytuje příležitost porovnat umělecké školy v Česku. Nejlepší pověsti se sice těší Akademie výtvarných umění, ale výstava ukazuje, že takové zevšeobecnění neobstojí. Rozhodující je na ní individualita. Ať je to volbou kurátorek, nebo odrazem skutečného stavu věcí, nezdá se, že by byl na obzoru nějaký společný, obecnější styl mladé generace. A kromě několika hříček s digitální kamerou je na výstavě překvapivě málo děl pracujících s novými médii.
01.02.2002
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář