Kulturní tunel II

V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.

Přestože  v minulosti docházelo k mnoha chybným krokům, na jejichž základě plynuly peníze z fondu, tvrdí současný předseda správní rady Jan Tatoušek, že papírově je všechno v pořádku a že je solidární i s bývalou správní radou. Jestli prý někdy jednala chybně, bylo to jen v dobré vůli. V nadaci se prý dělo jen to samé, co v celém státě. Dnes už se spavedlnosti nelze dovolat, konstatuje nyní odevzdaně. Fond respektive nadace si "pouze" vybírala špatné rádce, profesionály, prostě firmy, které disponovaly financemi fondu, s jeho souhlasem uzavíraly špatné smlouvy, investovaly na Ukrajině či poskytovaly záhadné úvěry.

Ať už kdokoli jednal v dobré vůli či ne, historie nadace i jí podřízeného Díla jsou dodnes naprosto neprůhledné. Ze všech účetních auditů i policejního vyšetřování je jasné, že veškerý pohyb kapitálu byl v obou organizacích naprosto legální, ani za ty nejpodivnější a pro nadaci nejnevýhodnější finanční transakce není nikdo z činovníků postižitelný. Jasné je však i to, že majetek, kdysi čítající několik desítek milionů korun, se scvrkl na několik milionů. Kam se všechny peníze poděly, se nelze dopátrat.

Dnes je výkonná moc soustředěna do rukou ředitelky nadace a zároveň jednatelky Díla Dagmar Baběradové. Za dobu svého působení se snažila činnost obou organizací zprůhlednit a zjednodušit. Faktem je, že se jí podařilo úpadek zastavit, stabilizovat situaci a dokonce vykazovat zisk, ale za celou tu dobu - i díky nezájmu správní rady - nedokázala odhalit, co se kolem nadace a Díla vlastně dělo. Začala kolem sebe sice kopat a podávat trestní oznámení na kdekoho, ale výsledek nebyl nijak valný.

Chybí důkazy

Trestní oznámení na posledního likvidátora podniku Dílo a jejícho předchůce ve funkci jednatele Díla s.r.o., Jaroslava Větrovského, jsme viděli na vlastní oči. Za vinu mu bylo kladeno, že poskytoval neoprávněné půjčky, vedl nepřehledné účetnictví. Pan Větrovský původně jako zástupce jeho vlastní účetnické firmy ASC dokončil likvidaci podniku Dílo. Poté následovala zmatená situace, kdy byl nejprve správní radou požádán o likvidaci i Díla s.r.o., aby mu hned den nato byla nabídnuta funkce jejího jednatele. Podmínky byly velice výhodné. Plat 50.000 korun počátkem roku 1995 pobírali vrcholoví manažeři bankovních institucí a navíc vztah mezi Dílem s.r.o. a nadací poskytoval naprostou nezávislost rozhodování. Nadace totiž mohla rozhodnutí jednatele Díla s.r.o. ovlivňovat jen zpětně a jediným postihem bylo okamžité propuštění, což se za rok také stalo. Ale o tom později.

Dceřinná společnost Díla, Trigen, byla založena ještě před tím, než se pan Větrovský stal jednatelem společnosti. Za svého působení však nadále s obchodní činností Trigenu na Ukrajině pokračoval. Do společného podniku Díla a magistrátu města Užhorod sám z prostředků Díla převedl dva miliony korun, za které získal pro Trigen třicetiprocentní podíl na hotelu v Užhorodě (navýšil tím již předchozí převod v hodnotě 6,2 milionu). Větrovský sám přiznal, že na Ukrajině působil už od roku 1991 a jako jednatel Díla ji navštívil celkem osmkrát.

Jeho investiční aktivita na Ukrajině však zdaleka neodpovídala výkonům samotného Díla, které za rok 1995 vykázalo ztrátu ve výši 10 milionů korun. Pan Větrovský se sice hájí tím, že jím poskytnuté úvěry z téměř nulového kapitálu Díla se vzorně splácely, ale akutní finanční situaci řešit nedokázal. Obhajuje se tím, že neustále rostly částky za pronájem, a to od samotné nadace.

V říjnu roku 1995 se pan Větrovský navíc rozhodl utratit 8,5 milionu korun za nákup třípatrového domu v Plzni, kde hodlal zřídit galerii Díla. Jeho záměr je nejasný, protože se jednalo o první nemovitý majetek ve vlastnictví této společnosti. Z jeho slov nevyplýval ani žádný komerční záměr. Takže objekt by spolykal i další prostředky Díla. Správní rada o koupi údajně nevěděla a chtěla okamžitě nemovitost převést na nadaci. To však pan Větrovský nehodlal připustit, protože by to prý způsobilo minus v účetnictví Díla. Vzájemná komunikace Větrovského a nadace byla zřejmě chabá a tak byl nakonec po akci s nákupem plzeňského domu z Díla vypovězen.

Sám dnes říká, že ve správní radě seděli lidé, kteří sami podnikali a byli tak konkurencí činnosti nadace, nechápali ekonomické záležitosti, nedůvěřovali mu a stále chtěli najít viníka rozprchnutí majetku kdysi bohatého fondu. Panu Větrovskému ale nelze nic prokázat. Jeho vlastní firma prováděla účetnictví, proto muselo být v pořádku. Firma, jejíž byl kdysi společníkem, ale nadále pracuje pro nadaci za velmi výhodných podmínek. V současné době má pan Větrovský jinou firmu - stavební.

Také ohodnocení ochranné známky Dílo na padesát milionů korun (čímž správní rada nadace dnes argumentuje proti výši údajných ztrát) vede k domněnkám, že šlo o záměrné krytí později poskytovaných výhodných úvěrů. Bohužel se i nyní nadace chová příliš uzavřeně, místo toho, aby vyhledala konkrétní viníky. Zdá se, že to zkrátka není v silách stále poněkud naivní správní rady.

Příjemné dárky

Navštívili jsme také jednoho ze zvýhodněných, pana architekta Adlera, který dostal na 35 let secesní Ateliér Šaloun úžasných proporcí a navíc kulturní památku. Slíbil totiž, že zde zřídí jakýsi ateliér, pracovní a výstavní prostory pro mladé sochaře s podmínkou, že do budovy investuje 4 miliony a zrekonstruuje ji do konce tohoto roku. S rekonstrukcí se doposud nezačalo, zato existuje důvodné podezření, že pan Adler budovu pronajímá a tak mu z ní ještě kape (dostal totiž od správní rady dodatečně souhlas k trvalému bydlení!). Pan Adler nám slíbil schůzku, pak ji ale zrušil s tím, že firma, která má rekonstrukci provádět si nepřeje zveřejnění. Zjistili jsme, že došlo pouze k zaměření budovy, což provedla firma architekta Girsy. Že by tato informace měla být tajná i pro památkáře?

Také pan Štyndl, který zadlužil hotel Malta v Karlových Varech (jak jsme psali v prvním díle), uniká spravedlnosti. Byl sice odsouzen k vrácení osmi milionů nadaci jako vlastníku nemovisti, ale dodnes se nepodařilo mu soudní rozhodnití doručit. Jak snadné!

Jiným případem důvěřivosti a neprofesionality správců uměleckého fondu je prodej výtvarných děl v hodnotě 12 milionů korun galeristovi panu Joudalovi. Galerista je převzal a nezaplatil. Údajně je neprodal a posléze je chtěl střelit zase jiné firmě jako celek. Zřejmě jsou však poněkud neprodejná. Podle správní rady není prostě pan Joudal k sehnání, podle paní Baběradové však má díla co nejdřívě nadaci vrátit. Zajímavá zápůjčka zboží.

Ve věcech trestních oznámení jsme nedostali shodné informace. Podle správní rady bylo podáno i na paní ředitelku Slámovou, která byla ve funkci právě v kritickém období největších ztrát fondu (1993-94). Podle našich zjištění však podáno nebylo, což potvrzuje i současná ředitelka nadace Baběradová. Přitom lze těžko vlastně mluvit o ztrátách, ale spíš o vyplácení horentních sum za práce, jejichž výsledek je nulový, či uzavírání nevýhodných smluv a poskytování půjček. Proto je zřejmě nutné pátrat ještě hlouběji, v dobách těsně porevolučních, kdy se kulturní fondy tzv. kapitalizovaly. Tunelování fondů bylo zřejmě poměrně snadné v bezčasí starých a nových zákonů.