Časopis Umělec 2010/1 >> K roku 1989 a o systémech, které jsem zažil | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
K roku 1989 a o systémech, které jsem zažilČasopis Umělec 2010/101.01.2010 Ivan Mečl | en cs de |
|||||||||||||
Obětí konzumace se stává vše, co použijeme a znehodnotíme nad rámec našich životních potřeb. Proces konzumace je znehodnocování hmotných zdrojů i nehmotných významů. Že to platí i pro myšlenky bylo překvapením. Ať je tento text také zkonzumován!
Jako reakci na oslavy roku 1989 jsem pro čtenáře propojil úryvky z poslední knihy českého filosofa Václava Bělohradského Společnost nevolnosti s ukázkami z projektu Postcapital Archive španělského umělce Daniela Andújara. Výňatky z textů jsou uspořádány do nově vytvořených kapitol a vedle nich položeny mediální dvojobrazy. Podobně jako odhaluje Václav Bělohradský původce rozporů a mechanismy úpadku našeho zdánlivě funkčního světa textem, pracuje Daniel Andújar s obrazy. Umělec sice pracuje s hotovými výsledky mediálních kampaní a strategií, ale jeho nepřítelem je jejich obrovské množství. Jeho virtuozita je ve výběru a kombinaci. Následující stránky jsou zprávou, že si ve východní Evropě všichni nemyslíme to, co prezentují političtí kašpaři na opulentnich oslavách. Že i když nás nová busy doba obrala o hodně času na přemýšlení, nepřestali jsme myslet úplně. Že i když průmysl infozábavy fragmentuje naši mysl, ještě se nerozpadla. Že stejně tak jako za minulých společenských uspořádání jsme nechodili mávat vlajkami států, se kterými se naše vlády kamarádily, nečiníme tak ani dnes. Odmítáme mávat jakýmikoli vlajkami. Odmítáme ctít znaky, značky a znamení. Nechceme mít pochopení pro koncepce, koncepty, systémy, kontexty, strategie a zájmy. Oslavy dvacátého výročí revolucí ve východní Evropě předvedli megalomanskou taškařici, které se za honoráře účastnila vedle politické reprezentace i drtivá většina kulturní scény. Samotné scéně, existenčně odkázané již jen na dotační infuzi, to přijde jen logické. Její působnost a myšlenkové koncepce jsou díky ideologickým a politickým požadavkům podpůrných ekonomických programů degenerované, ač nezávislost a nestrannost jsou v jejich slovníku na prvním místě. Prostě to zaleze pod kůži, ať chcete nebo ne. Pro akce spojené s rokem 1989 dostali ve východní Evropě snaživé instituce a iniciativy ještě přidáno. Některé z nich vznikly s předstihem a jen za tímto jediným účelem — vysát peníze, polovinu z nich někam ulít a za zbytek spáchat hlučný tyjátr. Peněz bylo dost, aby výsledek jejich použití i po defraudaci přehlušil jakékoli zjevené pochybnosti o správném směru pochodu zpět. Za přímočarou agitaci a bombastičnost oslav pádu zdi v Berlíně by se nemuseli stydět ani organizátoři oslav Velké říjnové revoluce v Moskvě. A pokud můžeme považovat kurátory za intelektuály pak výstava „1989“ ve Vídni předvedla naprosto jasně, co si pod tímto letopočtem kavárenská inteligence na Západě představuje. Vůbec nic, nerozumí mu a používá ho jen jako logo pro vlastní smyšlené kontexty a příběhy. Není se ani moc čemu divit, když tento letopočet přivedl na svět horší uspořádání společnosti, než je jejich vlastní. Prožil jsem dvacetjedna let v socialismu a dvacetjedna let v kapitalismu. Jsem vybíravý a ani jeden ze systémů se mi nelíbí. Oba systémy lžou, kradou, podvádějí, znásilňují a vraždí. Obvyklá výmluva na pochybení jednotlivců neplatí, neboť volení reprezentanti obou systémů tyto skutky ospravedlňují nebo tají. Něco je osudově špatně. Postsocialistické země nyní řídí souručenství predátorského ekonomického sektoru a všech politických stran zprava doleva. Spojení tohoto výkvětu destrukce ničí všechny pozitivní iniciativy v soukromém sektoru, i jakékoli pokusy o nápravu ze strany občanských aktivit. Vládnoucí skupina disponuje abstraktním množstvím kradených, vypraných či dotištěných peněz. Prokazuje se falešnými doklady o své kvalifikaci, flexibilními životopisy, zaštiťuje se koupenou občanskou podporou a akademickými tituly přiznanými jim akademiky, které si vydržují a udělenými školami, které jsou obsazeny jejich kádry nebo jim přímo patří. Výmluva na výskyt přecejen nějakých spravedlivých a poctivých na těchto místech tu opět neplatí. Takovým lidem by svědomí nemělo dovolit zasednout s nimi k jednomu stolu, zůstat v jejich stranách a podílet se na práci v jimi držených institucích nebo firmách. Pokud uspořádání společnosti dopustí smrt jen jediného člověka bez prostředků vedle prázdné, osvětlené a vytápěné kancelářské budovy účastní se všichni neteční občané zločinu proti lidskosti. Jediným řešením pro takovou společnost je toto uspořádání změnit. Pokud moc trestá jediného člověka za odlišné názory a společenské postoje, ztrácí tím svoji legitimitu a občané ji nesmí poslouchat. Jediným úkolem občana je takovou moc svrhnout. Inteligence byla levicovými teoretiky označena za třídu a později toto pohled zevšeobecněl. Podle tohoto pojetí se jedná o skupinu lidí živící se myšlením a tvůrčí prací. Tato skupina se za posledních několik desetíletí nesmírně rozrostla. Tento růst s sebou přinesl i změny. V devatenáctém století bobtnající proletariát zrodil skupinu, kterou Marx označil za lumpenproletariát. Překvapivě to nemá nic společného s lumpy. Der Lumpen znamená v němčině hadr a Marx tak označil ty, kteří nebyli schopni sebeuvědomění a jakékoli akce. My už máme svoji lumpeninteligenci. Obrovskou skupinu vzdělaných a tvůrčích lidí, kteří se třesou strachem před označením za aktivisty, pravičáky nebo levičáky. Nejsou proto schopni jakékoli odvážné kritiky stavu společnosti a její kultury z jasných pozic. A přece dnes odkývají oficiální interpretaci, že rok 1989 byl výsledkem touhy po kapitalismu. Tedy pravicovou revolucí. Byl jsem tehdy student a stále si na všechno dobře vzpomínám. Před rokem 1989 jsme se spolužáky a přáteli dělali všechno proto aby, se uspořádání v naší zemi změnilo. Za revoluce jsme odvedli svou práci při studentských demonstracích, okupační stávce i agitaci ve fabrikách a dolech. Sám ale pocházím z rodiny, která si za předchozího režimu žila více než dobře a otec byl ve vysokých funkcích. Právě jemu naše touha změnila život a jeho kariéra se rozpadla. Nikdy jsem se mu za to neomluvil a on mi překvapivě nikdy nic nevyčítal. Zásadních sporů a roztržek mezi námi před i po revoluci bylo mnoho. Asi toho měl taky dost. Nikdy nebudu litovat roku 1989, ale stydím se za to jak s ním pak naložila starší generace, které jsme vítězství předali a vrátili se do škol. Zkusil jsem po revoluci vše, co nové uspořádání nabízelo. Podnikání, účast na rozhodování v institucích i firmách, vydávání knih novým autorům, založení nezávislých časopisů, točení filmů, hraní v divadle a organizování všeho možného i nemožného u nás i ve světě. A také všechny požitky, které jsme si doposud nemohli dovolit. Dostatek a pak i přebytek vjemů, slastí, kultury, nevázanosti, perverze, luxusu, drog, rychlosti a technologií. Přesto a právě pro ty zkušenosti si myslím, že po roce 1989 jsme měli možnost udělat krok vpřed a nebo zpátky. Zvolili jsme to druhé. Podle mne to byla chyba. A právě o tom je několik následujících stran. Plakát v Marseille, Ivan Mečl, fotografie, 2009
01.01.2010
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář