Za hranou reality

Vědeckofantastická a fantasy literatura jsou jasně vymezenými žánry a jádro jejich čtenářů tvoří uzavřenou komunitu, která svými pravidly a stylizací může pro pozorovatele z vnějšku působit nepochopitelným, někdy až směšným dojmem. Životy skalních fandů reflektují snahu žít alespoň částečně ve stejném paralelním světě jako v jejich oblíbených knížkách a v této snaze se vzájemně podporují. Sdružování je ostatně známkou každého koníčku od včelaření až po sběratelství.

V pražské galerii Fronta se na počátku července uskutečnila výstava nazvaná Fantastika v obrazech. Představila originální práce třinácti českých autorů, kteří se inspirují sci-fi a fantasy literaturou. Těžiště jejich díla většinou leží v ilustrátoské práci, ať už se jedná o ilustrace knižní nebo o práci pro nemnohé místní časopisy, které se na tuto tematiku specializují. I tato výstava se uskutečnila u příležitosti fandovského setkání: Parcon, tradiční kongres sci-fistů, se na různých místech uskutečňuje již po několik desetiletí.
Po velkém boomu na přelomu osmdesátých a devadesátých let se sci-fi scéna u nás poněkud zmenšila, zkoncentrovala a zahustila. Na zatím poslední Parcon v Praze přijely stovky účastníků převážně mladého věku, ale i mnozí plnoletí a v nejlepších letech. Přespolní neváhali strávit několik neklidných nocí ve spacáku na podlaze pronajaté tělocvičny.
Tento typ literatury, který byl od svého vzniku považován za úpadkový nebo alespoň odpočinkový, je houževnatý a, jak se zdá, i nesmrtelný. Mimo vysloveně spotřební literatury vyprodukuje jednou za čas dílo, které je významné a inspirující v kontextu kultury jako celku.
Sci-fi žánr přijímá a absorbuje podněty z mnoha různých oblastí. Již dávno to nejsou jen kosmické lety a nové technologie. Velkým impulsem byla i literatura ovlivněná J. R. R. Tolkienem a R. Howardem. Tito autoři se vracejí do prehistorie země nebo vytvářejí celé alternativní světy a opatřují je uměle stvořenou mytologií, navazující a využívající prvky a formu mytologií existujících národů. Z hlediska ilustrátorů je tento směr velice vděčný; bohatýrské a rytířské výjevy odvozují od způsobů, kterými byla podobná témata zpracovávaná v umění minulosti. Poslední desetiletí je především ve znamení rychlého a úspěšného rozvoje kyberpunku, rozvojem elektroniky a počítačů inspirovaného subžánru, který zkoumá a rozvíjí možnosti propojování světa lidí a počítačů. Kyberpunk už má i svoji vlastní vizuální estetiku, která je ovlivněná především filmem, díky němuž se vrací zpět do “většinové” společnosti.
Pod křídla Parconu se ale lehce schovají i ti, kdo se zajímají o japonskou animaci. Letošní panel zasvěcený tomuto tématu trval tři dny téměř bez přerušení; ve dvě ráno se ve světle nepřetržitě běžících projektorů mnozí vysílení účastníci ukládali ke spánku přímo v promítací místnosti.
Výstava v galerii Fronta nebyla zdaleka první příležitostí, jak se s prací těchto autorů seznámit. Mimo jejich masově šířenou časopiseckou a ilustrátorskou tvorbu jsou jejich díla pravidelně vystavována kupříkladu v galerii pražského knihkupectví Krakatit. Ale kdo z výtvarných kritiků na taková místa zabloudí?
Všichni autoři na výstavě Fantastika v obrazech pracují ve stylu popisného realismu. Nesetkáváme se s abstrahováním či silnější formální stylizací. Díla jsou totiž postavena především na svém fantastickém námětu, který by byl odvážnějším pojetím zbytečně rušen a oslabován. Navíc autorům nejde o nějaké samoúčelné výtvarné novátorství, ale především o možnost pomocí obrazu vyprávět příběh. Jediným “moderním” prvkem bývá kolážovitá kompozice, která svádí dohromady různé realistické výjevy.
Jinak jsou vystavená díla plná obsahových a formálních klišé, ale málokdy nám doopravdy vadí, vlastně je tak trochu očekáváme. Autoři se nerozpakují používat a pracovat s postavami, které stvořil někdo jiný (Vetřelec, postavy ze seriálu Star Trek); pracují s nimi v podstatě jako s živými bytostmi a otázka copyrightu by pro ně byla podobně směšná, jako kdyby si nějaký žijící člověk chtěl nechat autorskými právy chránit svou vlastí podobu. Setkáme se ale i s výpůjčkami z klasických děl výtvarného umění a surrealismu, ovšem jen v případě, že se staly obecně známými a rozpoznatelnými výpůjčkami, jako třeba díla Arcimboldova nebo Salvadora Dalího. Mnohé obrázky ale nezapřou ani výpůjčky či inspiraci čerpanou z reklamních kalendářů nebo ze soft-porno časopisů.
Pokud jsou zobrazeny ženy, mají bez výjimky obrovská prsa a jsou většinou skoro nahé. Muži jsou v kontrastu zase zarostlí svalnatci v brnění nebo ve skafandru. Není dokonce problém, aby se taková nahá (a bosá) kráska sešla na jednom obraze s astronautem v helmě a kosmických pohorkách.
Nemá cenu podrobně vypočítávat všechny “chyby”, kterých se mnozí autoři dopouštějí. Většinou nemají žádné umělecké vzdělání, k daným výsledkům se dopracovali vlastní pílí a nejsou zatíženi akademickými pravidly perspektivy či kompozice. Takový Bauerův Souboj s dvojicí převzatých monster například vypadá, jako by se ohrával vedle příbytků jakýchsi trpaslíků, nebo že obě obludy zmutovaly do obrovských rozměrů mnohonásobně převyšujících i v poušti postavené mrakodrapy. Pak si ale nevíme rady s měřítkem podivně vykostěného zbytku člověka, ze kterého zbyla jen perfektně zachovaná a předpisově prohnutá páteř s lebkou. To jsou ale jen detaily, které nás odvádějí od dramatického výjevu boje, ve kterém monstra džentlmensky používají jen jednu ruku, snad aby si ji nepotřísnila sliznatou krví svého protivníka.
Mnozí autoři pracují s dramaticky pojatou ironií. Vladimír Gajdoš ve své obálce devátého čísla časopisu Ikarie z roku 2000 vytvořil scénu, která každého mužského a patriotického fanouška sci-fi zaplaví ambivalentními pocity. Lepá děva se samopalem vzor škorpion, oblečená pouze do podivného kusu látky, který můžeme popsat doslovně jako podprsenku, vyzývavě hledí čtenářovi do očí. Klečí ve vodě, kterou můžeme podle rozbitého Karlova mostu a rozbombardovaných Hradčan identifikovat jako Vltavu. Vzhledem k okolnostem pohled dívky velice trefně ilustruje to, co Breton nazýval šílenou láskou. Tady už padly všechny zábrany. Co se týče měřítka postavy, stejně jako v Bauerově případě se jen dohadujeme, zda před sebou máme obryni, která mohla Hradčany stejně dobře rozstřílet jako i rozkopat, nebo jestli sledujeme scénu odehrávající se před velkým modelem Malé Strany. Vody je ve Vltavě totiž jen po kotníky a natáhla-li by dívka ruku, může na mostě snadno narovnat kácející se kříž. Ale nejspíš se nám to všechno jen zdá.
Na tvůrčím spektru Vladimíra Gajdoše si také můžeme dobře ukázat možnosti aplikovaného fantastického vytvarnictví. Gajdoš vytváří nejenom ilustrace, ale svá díla také pomocí air brushe provádí na auta a motorky, realizoval také několik nástěným maleb. (Více o Vladimíru Gajdošovi na http://airbrush.mysteria.cz)
Milan Fibiger má ze všech ve Frontě vystavených autorů nejblíže ke světu “normálního” umění. Však také absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Jeho obrazy jsou technicky virtuózní a rafinované, v některých z nich používá světelných efektů, které mohou vzdáleně připomenout i Vojtěcha Hynaise. Fotorealismus a pečlivé provedení detailů potom odkazují k jeho pravděpodobně největšímu vzoru — ke Zdeňku Burianovi.
Fibiger na svých webových stránkách svou tvorbu dělí na ilustrace (dále dělené na Adventure, Fantasy a Fairytale) a volnou tvorbu, která je z jeho práce asi nejosobitější. Je většinou zaměřená na mužsky pojatou erotiku s důrazem na tajemno a dokonale provedená ženská prsa. Ale ani on si nedělá hlavu s podivným vztahem mezi měřítkem postav a jejich okolím. Kdo byl někdy v Benátkách nebo viděl benátskou gondolu, jistě mu zatrne při pohledu na dobře osmimetrovou Venuši, která se na tomto plavidle na jednom z kanálů klidně opaluje. Zalehla snad pod sebou nebohého gondoliéra? Cílem obrazu ale nebylo realistické podání dané scény, je tu jen zvýrazněným způsobem užit princip konfrontace dvou k sobě nepatřících prvků.
(Stránky Milana Fibigera najdete na adrese http://web.quick. cz/fibiger)

01.03.2001