Petra Herotová

Petra Herotová se narodila v roce 1980 a od roku 2004 studuje v intermediálním a konceptuálním ateliéru Jiřího Davida na pražské VŠUP. Když se pokusíme určit klíčové oblasti Petřiny tvorby, mohou zaznít slova „komunikace“, „rodina“, „identita“. To je ovšem tak obecné, že bychom měli doplnit přinejmenším tři konkrétnější indicie: „šroubovák“, „smajlíci“ a „taťka“. Jaký je součin? Herotová je vždy osobní a přitom přímočará a vtipná. Proto máme šanci poodstoupit od skutečných problémů. Třeba hustě pokreslený a popsaný soubor Subvirtuální svět nás uvede do netušeného prostoru za virtuální realitou. Herotová nám vysvětlí, jak vzniká a jak za určitých okolností vyvolává nekontrolovatelné pochody narušující komunikaci a mezilidské vztahy. Vlastně se chová jako dítě, co si hraje na vědce. Vymýšlí si vlastní pojmy (i-humus, zub internetu apod.) a důsledný popisuje fungování „subvirtuálna“. Texty prokládá schematickými nákresy továrních provozů, které jsou viditelnou a mechanickou analogií neviditelného, digitálního světa. Potíže s komunikací, kolem kterých se Subvirtuální svět točí, se zde setkává s čirou radostí z budování zábavné fikce. Ke komunikaci se váže také soubor kreseb Taťkovy výroky. Vycházejí ze rozšířené zkušenosti s rodičovskou výchovou, která setrvačně pokračuje i když se už považujeme za dospělé. Poučky, návody a životní pravdy, které otec dává dceři, jsou v Taťkových výrocích osobním i obecným záznamem okamžiků, které v nás vyvolávají trapné pocity. Herotová ale otce nesoudí, jen konstatuje. Otec je vůbec nejčastějším objektem Petřina zájmu. Taťkovo nářadí (hlavně šroubovák), taťkovo auto, taťkovo oblečení, taťkovy domácí činnosti dávají jejím projektům nádech posedlosti, líčené ovšem s nadhledem, a bez toho, že by Elektřin komplex měl být něčím špatným. Jako by naopak zakládal jemnost lásky k otcovo majetku a zvyklostem. Taťka je prostě mýtus a záhada my – i když jsme holky – jsme kus jeho mýtu a záhady zdědily. Na první pohled jiná se zdá videoinstalace připomínající již zemřelou chorvatskou krajanku Slávku Žukovičovou-Máchovou. Herotová v ní vzdala hold významné osobnosti české komunity na Balkáně takřka osvětovou formou. K videu, v němž recituje její báseň, přiložila tiskové materiály dokládající pedagogické a literární působení Slávky Žukovičové-Máchové. Když se ovšem dozvíme, že zde rodina Herotů nějakou dobu žila, uvědomíme si, že také tento projekt je osobní povahy. Kdesi vzadu je opět taťka (!), jehož čeština dodnes připomíná, jak Herotová říká, „balzamovaný“ jazyk české menšiny v Chorvatsku. Práce Petry Herotové mají konceptuální základ a jsou vytvářeny a prezentovány s rozvahou. O to lépe však vynikne, jak se hrou s vlastními iracionálními vztahy vytvořit paralely vztahů, do kterých je nějak zapletený každý z nás.

01.03.2006