Rafani bděte! Starý řád a nová realita

“Stavíme na každodenní zkušenosti širokých vrstev, analyzujeme ji a hledáme ty body, které přesahují sféru každodennosti. Snažíme se uvědomělou uměleckou formou rezonovat jejich zájmy, sny, obavy i ambice. Vyjadřujeme soulad s jejich představami, promlouváme jazykem hořké pravdy.”
Ze stanov Rafanů
Když si hloubavý čtenář přečte stanovy skupiny Rafani a srovná je s její současnou tvorbou a činy, může dojít ke dvěma závěrům. Tím nejjednodušším vysvětlením je, že skupina se řídí rčením “účel světí prostředky”, a tak může k dosažení svých vysokých cílů konat i anarcho-avantgardní činy a používat destabilizační prostředky, které se s její pevnou a moralizující ideologií neslučují. Další možnost je překročení stanov z důvodu filosofického pohybu ve vůdcovské buňce a sociologického prozření. Třetí možnost, že si z nás Rafani již od začátku tropí blázny, zde nepočítám, aby mohl tento článek vůbec vzniknout. Byla-li by to pravda, pak dál již nic.
Z osob, které v současné skeptické středoevropské společnosti alespoň několik let prožívají její duchovní klima, a ještě k tomu v rovinách vyšší formy aktivismu jako je umění, se totální platforma buduje rozhodně těžko. Přímo současné Česko, kde byl doktrinální aktivismus i totalita sama jen parodií aplikace árijských “těch co jim nemůžeme přijít na jméno” nebo východních bratrů, je prostředí pro takový experiment snad nejkomplikovanější. Kompromis, jinak v Česku vznešeně, ale mylně nazývaný konsensem, je tu oficiálně nejvyšší metou celospolečenského snažení. Každý, kdo jím opovrhuje, je přinejmenším označen za člověka netolerantního, nejhůře pak za škůdce demokracie. Je to samozřejmě i tím, že stejně jako demokracie se i spousta dalších stále cizích slov užívá bezobsažně. Čeština je realitě vzdálena ze všech jazyků nejvíce a jako nástroj pro pojmenovávání objektu či ideje je naprosto nevhodná. Ne náhodou byla v zahraničí již v historii označována za jazyk lhářů, podvodníků, kejklířů a jiné pouťové nebo iluzionistické havěti. Na základě těchto i dalších špatných referencí o českém elementu nebyli Češi nadšeně přijímáni do tajných hermetických spolků nebo organizací, kde základ tvoří řád, sebekázeň či mlčenlivost.
Z těchto neveselých důvodů bych volil druhou možnost vysvětlení: sociologické proniknutí českou společností a následný filosofický pohyb ve strategii. Nejprve bude potřeba lidu nakopat mentální zadnice, a pak se lze pustit do didaktické činnosti, říkají si asi. Pokud by totiž vycházeli z “každodenní zkušeností širokých vrstev”, výsledkem analýzy by byly body odkazující na potřebnost odvrátit společnost od supermarketů a komerčních médií. To by ale byla činnost, kterou již v těchto ideových mělčinách vykonávají parodická Kamera Skura nebo agitační PodeBal. “Sféru každodennosti” by tak rozhodně nepřesáhli. Vývoj společnosti totiž provází i přechod některých původně tvůrčích a avantgardních žánrů do struktury masové zábavy. Jejich vzorce byly odhaleny a zmechanizovány. Možná že ani neklesla kvalita, ale rozhodně cena, schopnost soustředění a ochota k jejich rozlišení.
Poslední aktivity Rafanů ukazují naprosto přesně, že “promlouvat jazykem hořké pravdy” ještě neznamená “rezonovat se zájmy, sny, obavami a ambicemi širokých vrstev”, jakkoli by si to tvůrci přáli. Ani média a významné osobnosti, které jejich projevy komentují neprojevili ochotu proniknout formální slupkou jejich tvorby. Znesnadňuje to i různá úroveň komplikovanosti sdělení jednotlivých počinů. Vytváří se tak hořká cesta od diváka k dílu. Hořkost je chuť, pro líné diváky velká komplikace a Rafani nenechávají pravdu samotnou. Chtějí mít “hořkou pravdu” a sklízejí plody jejího setí.

Demokracie nebo kakofonie
“Chceme vytvořit vysoce strukturovanou a vnitřně přísně organizovanou celospolečenskou platformu, jejímž cílem je dosažení budoucnosti s vyšší kvalitou lidství.”
Ze stanov Rafanů

Česká forma demokracie, vycházející ze společnosti formované nedůslednou a korumpující totalitou, momentálně řízená duševně i fyzicky impotentní geronto-oligarchií je pro současného umělce to nejhorší, co ho mohlo potkat. Ve struktuře takové společnosti zaujímá místo slabomyslného emeritního klauna, který se živí podomním prodejem. A ještě k tomu si může dělat, co chce. Společnost totiž s vývojem dospěla také k imunitě vůči otrapům a provokatérům. Ne však proto, že by byla tolerantnější, ale protože se jí to vyplatí. Umělec se tak dostává zcela mimo její rozlišovací schopnost a jeho snažení tak pozbývá smyslu. Jeho činy, pokud jsou zaznamenány, jsou interpretovány jinak nebo se diskuse o nich vede v rovině průměrné celospolečenské použitelnosti. Citliví jedinci pak podléhají různým formám sebedestrukce, ať již je to grafomanie nebo alkoholismus, neboť se již nemohou stát ani těmi podvratnými živly. Obyvatel současné společnosti totiž reaguje pouze na podněty nebo nebezpečí, která jsou označena symboly vycházejícími z edukativní a mediální kodifikace. V této oblasti zase společnost tolik nepokročila a relativita vztahu mezi viděným a přisuzovaným je pro ni stejně děsivou představou jako za dob křesťanského temna. Pokud byl kdysi čarodějnicím přisuzován ohavný vzhled a z našeho pohledu byli čas od času upáleni všichni důchodci i mentálně postižení z vesnice, tak dnes s postupem humanismu vzbuzují pozornost jiné typy odlišně se chovajících skupin a též je jim přisouzen jejich úděl, ať již jim patří nebo ne. Toho lze samozřejmě využít i ve svůj prospěch. Dobře organizovaná skupina s čitelnými vnějšími znaky funguje ve zmatku demokracie přece jen efektivněji a výsledky ve formě rychlejšího etablování přicházejí daleko dříve. Na přesném porozumění snah zpočátku nezáleží. Lepší být polnicí ve free jazzu než trianglem. Na to vsadili i Rafani.
Byla jim přidělena známka polofašistické umělecké bojůvky, jež se svým vytyčeným cílem a deklarovaným pevným řádem zdánlivě splňuje všechny její vlastnosti.
Jeden z nejčerstvěji prezentovaných projektů však zažité představy o Rafanech narušuje. Český les je až příliš očividně zákeřnou intelektuální recyklací nelidskosti a lidské hlouposti. I když opět formálně navazuje na temná romantická gesta předešlých instalací, které tolik připomínají vizuální hrátky nacionálních kultů, je kombinace archivního materiálu se záměrem evidentního morálního apelu čímsi novým. Není zde ale překvapující srozumitelné moralistní poselství jako spíš přítomnost lidskosti, i když trochu jiné, divné. Nechvalně slavní tvůrci totálních doktrín by jim za toto “příliš lidské” jistě vycinkali.
Zde také je nutné se zeptat, jaká je vlastně podstata “vyšší kvality lidství”, které se Rafani snaží dosáhnout. V podobných myšlenkových konstrukcích totiž nikdy neměla nic společného s lidskostí. Lidský rozměr měl být většinou vyplněn pevným systémem hodnot a instinktů. Ten původní byl totiž plný pokleslého citového a intuitivního nepořádku, z něhož se většinou zdál být hodný zachování jen romantický duch. Pokud však Rafani do svého striktního konceptu “vyšší kvality lidství” vpustí lidskou slabost hledání morálky z jinotajů a symbolů, mají se co obávat přílišného pochopení u umělecké veřejnosti a přílivu citlivých romantiků do vlastních řad.
Výstava Český les v Galerii Václava Špály nebyla projektem novým. Šlo vlastně o variantu původní stejnojmenné, avšak zakázané výstavy, jejíž nerealizace vyústila až v protestní sebeoholení hlav všech Rafanů a následné veřejné spálení vlasů na náměstí obce Bíliny. Samozřejmě že vzhledem k heslům pod motivy na grafických listech typu “Nepřestaň nenávidět Němce” nebo “Chovej se k Němcům jako vítěz” by byla realizace takového projektu v centru Sudet až příliš velkým úspěchem.
Bílinský grafický cyklus měla doplňovat instalace lesa ze starých vánočních stromků se sporadickým zvukem ne náhodou připomínajícím hajlování. V Praze doprovázely rozměrné grafické listy v jednoduchých, ale masivních dřevěných rámech z tmavého dřeva svícnykolotoče, kde se pohádkové loutky na točně pohybují díky horkému vzduchu z plamene svíčky a pohánějícímu spřaženou vrtulku. Původně hračka, kterou jsme měli všichni rádi – většinou ze světlé překližky – zde byla natřena na černo a figurky z pohádek nahradili pitvorní hrdinové grafických listů. Jinak čistou a odosobněnou instalaci do přírody vracela velká hranice dřeva, jakoby zapomenutá u cesty sudetskými drvoštěpy nebo připravená pro nějaké spořádané upálení. Celkově velmi vydařená tematická výstava, která právě ve své koncepční kompaktnosti a formální preciznosti není příliš obvyklá. Připomíná u nás neobvyklé instalace skupiny Irwin z jejích vrcholných osmdesátých let. Věnujeme-li však déle pozornost samotnému grafickému cyklu, začne se objevovat již zmiňovaný přesah do čiré divnosti.
Idea ztvárnění konfliktu českého a německého etnika formou užité grafické formy navazuje na méně známý Rafanský cyklus Bömisch, kde však není použit tisk, ale technika vypalovaného dřeva. Oproti Českému lesu je však Bömisch více karikaturní a divácky vstřícnější. Vzhledem k tomu, že byl tento cyklus protičeských karikatur vystaven ve vinárně pražské turistické lokality hojně navštěvované Němci, získal však celý projekt další sarkastickou dimenzi.
Samotný grafický motiv je jemně změněnou, romantickou, trochu neumělou a podivně pitoreskní ilustrací neznámého pohádkového nebo mýtického děje. Jde o nalezený cyklus, který vznikl někdy na počátku dvacátého století na území kulturně uzavřených Sudet. Rafani skryli do těchto výjevů prvky války a zjevné nebo tušené krutosti. Vzniklé děje, za které by se nestyděl ani Hitchcock nebo Lovecraft, kdyby dramatizovaly Broučky, jsou navíc ještě posíleny hesly vytrženými z kontextu Benešových poválečných projevů. Vznikla tak na jednu stranu příručka xenofobní nenávisti pro malé i velké, zároveň ale i dílo podivné, abstraktní hrůzy, pokud ho budeme vnímat bez dějinného kontextu. A právě ten si každý s sebou do galerie nenosí. První rovina je naprosto v souznění s Rafanskou agitační a edukativní koncepcí. Druhá se může obrátit proti ní v podobě neuchopitelného metafyzického rozměru. Z hlediska umění je to zatím to nejlepší, co skupina předvedla.

Kudy kam a Quo Vadis
Cíl je ničím, hnutí je vším
Vzpomínka na citát z učebnice dějin politických hnutí

Mimo “vyšší kvality lidství” mají Rafani v úmyslu “dosáhnout úplného ovládnutí sféry umění”, ne-li celé kultury. Avšak stejně jako podstata tohoto lidství ani vize této samovlády a Rafanské umělecké říše nebyla jasně formulována. Jako umělecká skupina si to mohou dovolit, avšak jako registrované hnutí s ministerským razítkem na stanovách nikoli. Jednou se členové určitě začnou ptát, jak se budou dělit křesla i křesílka na ministerstvech a jiných zastupitelstvech. Bude je zajímat, jak se bude nakládat s obrovskými příjmy z Rafankunstu, který se stane státní kulturní doktrinou a zakázky, jako je opona Národního divadla, budou automaticky vznikat v dílnách Rafanů. Pokryjí je symboly umělecké hrdosti, sebevědomí, vůle a morálky, aby každý věděl, jak pomíjející je postmoderní a současná nejasnost.
Jasná charakteristika budoucnosti je úkolem, který Rafany teprve čeká a stává se velmi aktuálním. Bude potřeba jasně říci, jaké milníky na jejich cestě čekají a jak rozumět činům současným, aby sami nezabrousili do bahna současných stylů a předčasně se nemuseli kát z vlastní hereze umělecké nedořečenosti.
Tím bych ale již skončil a popřál členům skupiny Rafani mnoho úspěchů v dalších letech. V budoucnu, na vrcholu moci, až budete jednou probírat mediální ohlasy svého vzestupu, zkontrolujte, zda autor tohoto pěkného článku není vězněn v jednom z Rafanských nápravných zařízení a přinejmenším mu zvyšte příděly. Určitě tam ale bude sedět bývalý kurátor Galerie Václava Špály, který členy skupiny z výstavní síně na závěr zle vyprovodil s návrhem, ať si ta špinavá polena nacpou do zadku, když mu nechtějí dát zadarmo nějakou tu pěknou grafiku. Nabourání této špálovské tradice si totiž může dovolit skutečně jen umělecký gang.

01.04.2002