RECYKLACE NÁRODNÍCH MÝTŮ V SRBSKÉM UMĚNÍ DEVADESÁTÝCH LET

"Vznik společenského prostoru ve FRY
Mohli bychom tvrdit, že specifický sociopolitický rámec a kontext Federální republiky Jugoslávie byl v Evropě mnoha způsoby unikátní. Způsob, jakým vznikal společenský prostor od konce osmdesátých let v bývalé Socialistické federální republice Jugoslávie a později v nových republikách, jež vznikly po jejím rozpadu, byl extrémně krutý. Brutální občanská válka a etnické konflikty radikálně tvarovaly společenský prostor těchto zemí a nová Federální republika Jugoslávie vznikala ve svébytném kontextu vzhledem k sankcím OSN, zavedeným v roce 1992 po etnických čistkách a konfliktech v Bosně.
Jedna z příčin vzniku tak drastického společenského prostoru by mohla být spatřována v nejsilnější vlně etnického nacionalismu v nedávné historii Evropy, s níž přišla také silná vlna populismu, jehož počátek a koncept vlastně vyšel z nejvyšší vědecké a kulturní instituce: ze Srbské akademie umění a věd, skrze jejich “Oficiální zprávu o současných sociálních otázkách”. Na druhou stranu sankce OSN zapříčinily totální izolaci země, kolaps oficiální komunikace se zbytkem světa a nastolení “ekonomiky destrukce” vedoucí k hospodářskému kolapsu a nejvyšší míře inflace, jaká kdy byla zaznamenána.

Znovuzrození národa
Když se zhroutil starý komunistický systém hodnot a ideologie “bratrství a jednoty”, změna soudržnosti sil uvnitř společnosti a vznik nové kolektivní identity byl nevyhnutelný. Nově vzniklá oligarchie, která se dostala v Srbsku k moci, zneužila skutečnosti, že veřejnost potřebuje novou identitu, identifikovat se s politickým nebo národním programem či s jinými cíli. V této situaci, kdy se otázka kolektivní identity zamlžila a pro mnohé občany se stala matoucí, bylo snadné poddat se přehnaně zdůrazněné národní identitě a “opětovnému zjištění”, že národní a etnická identita byla “starší” než u sousedních států. Důkaz tohoto nároku byl nalezen v bohaté národní historii, a tak proces obnovené cirkulace národních mýtů, především ze středověkého srbského impéria, začal mocně formovat názor veřejnosti ve všech médiích. Historie začala být chápána jako aktivní síla, která definuje kořeny národa, živí zásadní mýty etnických skupin a posiluje národní identitu.

Konstituční mýty
Mezi srbskými konstitučními mýty patří mýtus Kosova mezi nejzásadnější ve znovu oživených etnicko-národních mýtech a fantasmagorii a ukazuje “císaře” Lazara a jeho království Boží jako správnou cestu a rozhodnutí pro srbský národní charakter. To perfektně zapadá do mytologického, antihistorického vnímání času, kdy se čas vrací znovu a znovu v nekonečných cyklech v protikladu k obvyklému chápání lineárního plynutí času v židovsko-křesťanské civilizaci. Konečný výsledek se formoval v populistických příbězích, jako je ten Božidara Vučureviće, srbského vůdce z Trebinje: “Dokonce i mrtvé jsme vystavili, abychom je mohli ochránit, a chráníme důstojnost živých; proto není srbská historie jen učitelem života, ale také učitelem smrti. Svatý Sáva, car Lazar, Njegoš, Karađorđe… jsou stále s námi, připomínají nám, kdo jsme a čím jsme.” Mohli bychom říci, že jen zmínka o Kosovu a jeho mýtu se stala volbou a určením mýtu – stala se “mýtem o mýtu”, jak poznamenal Ivan Čolović.

Srbské umění jako nástroj oběhu národních mýtů
Restituování národních mýtů a především “všudypřítomný” mýtus Kosova hrál důležitou roli ve výtvarném umění Srbska devadesátých let. Není neobvyklé, že se jím srbský umělec nechá inspirovat, a v historii umění devatenáctého a dvacátého století najdeme mnoho příkladů mezi umělci, kteří toto téma využili: Ivan Meštrović, Paja Jovanović a Petar Lubarda jsou jen některá z mnoha proslulých jmen. Nicméně bylo třeba součinu událostí, aby vznikl dostatečně silný moment k oživení tohoto mýtu: oslava šestistého výročí kosovské bitvy u Gazimestanu v roce 1989, okamžik, kdy byl Milošević pevně “dosazen na trůn”, se nesla na vlně etnonacionalismu a populismu v Srbsku. Nepřekvapovalo, že se tato vlna vrátila, pronásledovala kulturu a “kontaminovala” ji. Společnost, ovládaná patriarchalismem, autoritativním systémem, válečným duchem, xenofobií a národním šovinismem, rozložila nejdůležitější kulturní instituce, jež začaly produkovat ideologický matrix. Velmi brzy, a především po propuknutí války v Bosně v roce 1992, se vynořil námět bitvy na kosovském poli jako mimořádně důležité téma mezi “národně uvědomělými” umělci, a dokonce byl vnímán v některých obrazech z osmdesátých let jako očekávání nového národního povstání.
Důležitější než aktuální historické téma či stylistický a umělecký jazyk byla ideologická interpretace národní “renesance”. Sdělení takových uměleckých děl, představovaných v nejvýznamnějších národních kulturních institucích (jako v Národním muzeu a v Muzeu současného umění v Bělehradě), mělo glorifikovat dějiny srbského lidu. Mohli bychom tato díla chápat jako symptomy sociální patologie prostředí, z něhož vzešla a v němž do velké míry přispívala k výše popsanému společenskému prostoru a množila nenávistné promluvy v médiích.

Klíčové osobnosti a idelogové
Můžeme si udělat stručný výběr několika důležitých okamžiků a osobností ze záplavy činů a událostí, jež přispěly k vytvoření takové kulturní scény. Jednou z prvních a nejzásadnějších byla v roce 1991 velká retrospektivní výstava v Národním muzeu Miliće od Mačve, což bylo poprvé, kdy byla výstava takového druhu věnována žijícímu umělci, jenž zde vystavil více než třista obrazů. Bylo to čistě politické prohlášení a Milić od Mačve perfektně zapadl do stereotypu romantického mýtu “velkého národního umělce”. Nejdůležitější byla jeho osobnost, jeho zjev a radikální národní orientace trvající od počátku kariéry a vrcholící záští a očerňující poezií namířenou proti Spojeným státům a “novému světovému řádu”. Poslední cyklus maleb, který vytvořil a vystavil v roce 1989, byl věnován bitvě na kosovském poli pod titulem Kosovo - první srbský práh.
Dragoš Kalajić, jehož projev má dlouhou historii, je jednou z osobností, kterou bychom mohli nazývat ideologem anti-moderně orientovaných, národně aktivních malířů; je to člověk věrný kultu jedinečného uměleckého génia a originálního uměleckého vyjádření, jenž svou inspiraci nalézá v regionálním kontextu. Kalajić byl umělcem, plodným spisovatelem a mediální hvězdou; měl vlastní televizní show o umění a kultuře, ale také o “degeneraci západní civilizace”. Jako člen výboru MCA Bělehrad představil Kalajić vrchol své práce na výstavě s názvem Balkan Origins in Serbian Twentieth Century Painting (Balkánský původ srbského umění dvacátého století), jež se konala v létě roku 1994 na Bělehradském letním festivalu, toho roku přejmenovaném na První setkání duchovně spřízněných křesťanů Východu (The First Meeting of the Spiritually Close Eastern-Christian Peoples).
Další důležitou postavou byl Dragan Malešević Tapi, jenž byl častým hostem mnoha televizních show, v nichž vystupovali jasnovidci. Jeho témata zahrnovala okultismus, ezoterické vědy, mysticismus, svobodné zednářství, různé typy kultů a Tapi byl v těchto oblastech považován za “odborníka”. Veřejně prohlašoval, že je reinkarnací jednoho slavného holandského malíře ze sedmnáctého století, a nikdy neskrýval svou podezřelou minulost a vztahy se srbskými “ostrými hochy”. V jeho veřejných vystoupeních se odrážely všechny “ctnosti”, jež veřejnost v patologické společnosti chtěla vidět a od této “celebrity” očekávala. Byl také z umělců nejznámější a na konci devadesátých let dokonce vedl televizní školu pro malíře.
Vědomí umělců o roli médií v sebepropagaci bylo důležitým aspektem v úsilí vnutit se veřejnosti jako praví srbští géniové – a všichni se této možnosti chopili, na rozdíl od umělců z “nedobrovolné alternativní” scény, kteří svou strategii “odporu” proti dominantní ideologii manifestovali odchodem z veřejné a mediální sféry a angažováním se ve strategii známé jako aktivní escapismus.

Stejný motiv nahlížený jiným pohledem
Z této jiné pozice se vynořily příklady uměleckých technik, které užívaly stejný motiv, ale záměrem zde bylo uvolnit pevné sevření mytologického dědictví novým nalezením kontextu a jeho novým přečtením. Například díla Predraga Noškoviće, Čedomira Vasiće a Ivany Jakšić obsahovala konceptuální přístup s odlišným programem. Umělci různých generací a uměleckého původu, kteří se nezapojili do hlavní ideologické struktury, reflektovali, tematizovali a dekonstruovali vyrobenou a recyklovanou národní mytologii.

Predag Nešković, jehož kariéra začala v šedesátých letech příklonem k nové figurativní malbě, si ve svých sériích obrazů pohrával s aspekty kýče v tradičním umění a folklóru a jeho práce se podobala estetice vyšívané krajky. Představil v nich mnohé vztahy historických motivů stejně tak jako popkultury. Čedomir Vasić, jeden z prvních umělců generace osmdesátých let, který pracoval s videem a videoinstalacemi, používal interaktivitu jako metodu, jak divákům umožnit vytisknout a množit slavné téma kosovské dívky, která se stará o zraněné po bitvě. Vasić si pohrál s digitálními médii, aby tento motiv vymazal ze slavné malby Uroše Prediće z roku 1919 a ponechal holou krajinu Kosova jako prázdný příznak, do něhož člověk může aplikovat své fantazie a vpisovat mytické vyprávění. A konečně, mladá umělkyně Ivana Jakšić použila postavu národního hrdiny Kraleviče Marka v sérii obrazů rozdělených do segmentů mřížky. Představila jej, jako by byl hercem ve videohře ve stylu Packmana. Malířská struktura připomíná pixelový obraz na monitoru, do něhož tato malířka vkládá nedávné ironické interpretace a dekonstrukce srbských národních mýtů.
"

01.03.2003