Časopis Umělec 2008/2 >> Ano, nebo ne | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Ano, nebo neČasopis Umělec 2008/201.02.2008 Ivan Mečl | editorial | en cs de es |
|||||||||||||
Výstava artivistické skupiny Guma Guar v Galerii hlavního města Prahy byla poničena údajně neznámými obrazoborci a její následné uzavření provázejí konspirační teorie. Po rozhodnutí kurátorů této instituce výstavu bez konzultace s autory předčasně uzavřít došlo k reakci na naší scéně neobvyklé. Umělci, jejichž výstavy zde byly plánovány, odmítli další spolupráci s galerií a své projekty nebudou realizovat. Tento incident byl poslední kapkou v moři nechutných obstrukcí, která přivodilo umělcům konečné vystřízlivění z institucionálního dýchánku.
Porevoluční kulturní instituce si důvěru nikdy nezískaly. Jsou většinou nástupnickou organizací staletí přežívajících úřednických pevností s pozměněnými jmény a tvářemi. Nové tváře ale skrývaly stejně demagogické myšlení svých předchůdců. Jen část terminologie je jiná. Feudální řízení je jim vlastní a o nastartování demokratických mechanismů fungování nemají zájem. Tyto organizace jsou paralyzovány neprostupnou byrokracií. Hospodaření je netransparentní. Finanční toky a machinace se svěřeným majetkem udržované v tajnosti. To se strukturám uvnitř zdí nesmírně hodí. Pokud udrží takový stav věcí, nemusí být pro okolí otevřené a nemusí nikoho považovat za partnera. Proč tolerujeme aroganci a úpadek platformám, které mají reprezentovat současné umění? Proč trpíme lenost v myšlení těm, co mají aplikovat náročné principy a postupy? Chceme snad být spojováni s takovou ostudou? Velké státní a městské instituce ve východní Evropě nepřispívají mladým umělcům na výstavní projekty. Obdarovávají jen několik oblíbenců. Své rozpočty nejraději spotřebují samy. Přesto však zneužívají umělce a externí kurátory k manifestaci čerstvého života v jejich vyschlých fuseklích. Obskurní plastická chirurgie jim umožňuje vysávat společné kasy a nyní již i mezinárodní grantové programy. Instituce si platí odborníky na získávání podpor z veřejných fondů i soukromých zdrojů. Jejich údivem protáhlé tváře při žádosti o finanční podporu připravovaného projektu se ale nemění. Na výstavy, které si samy objednaly pro zlepšení své umrlčí image, „není rozpočet“. Magická fráze. Kolika umělcům zvoní v uších. A přesto dodnes zatínali zuby a výstavu realizovali na vlastní náklady, s podporou přátel či sponzorů, které si sami našli. Klíčové postavy těchto kulturních institucí se drží svých pozic již téměř dvacet let. Pokud byly někdy nuceny odstoupit, byl to většinou výsledek jejich vzájemných intrik. My si snad ani nepamatujeme, že by je řídil někdo jiný. I rotace jejich stále stejných kádrů připomíná pohyb v medu. Mimo svá zahajovací a mediální vystoupení s veřejnosti nekomunikují. Promlouvají k nám žvásty troušenými do médií a tiskovými zprávami na úrovni středního vzdělání. Vše korunují kulturní ředitelé s arogantním vystupováním překupníka kokainu, libující si v drahých limuzínách, luxusu a opulenci. Fungují v perverzní symbióze s jakoukoli zkorumpovanou vládnoucí stranou nebo finanční mafií. Když francouzští kurátoři Jerome Sans a Nicolas Bourriaud připravovali na sklonku devadesátých let v Paříži projekt kulturního prostoru Palais de Tokyo, dali do stanov projektu zásadu čtyřletého působení ředitelů. Palais de Tokyo se po otevření ihned stalo jedním z nejvýznamnějších míst současného umění na světě. Přesto oba po čtyřech letech sami odešli a jejich místo nahradil jejich kritik a odpůrce. V našem prostředí to zní jako pohádka. Čekali bychom spíše hlasování pro dosmrtné ředitelování za zásluhy. Vzhledem k finančním možnostem svých institucí sami nebo ve spojení s vydavateli dárkových uměleckých kodexů sytí police knihkupectví drahými publikacemi, popisujícími dějiny umění jako sérii jejich a spřízněných aktivit, nebo monografiemi svých oblíbených géniů. To, co se děje poslední desetiletí, už těžko někdo napraví. Jejich institucionálními aktivitami a tištěnými názory je pokřivená celá vývojová perioda umění po roce 1989. A pokud to dopustíme, pokusí se změnit ve svůj prospěch i pohled na historii kultury před tímto datem. Mimo zmiňovanou oblast se vystavuje v bídných podmínkách, kde skutečně nejsou žádné rozpočty a kde nemá smysl sčítat náklady. Malé aktivity si samozřejmě nemohou dovolit najímat fundrisery. Skutečně zásadní a nezávislé texty se vracejí na stránky roztroušených samizdatů a okrajových periodik. A je to tak dobře. Vzniká tím autentičtější tvorba než ta, kterou oficiálové tahají pod stropy vysokých sálů. Mají velkou starost s nakumulovanými prostředky a možnostmi, takže se nemohou zajímat o kvalitu děl a smysl předváděného umění. Boj s institucemi je ztrátou času. Patří jim jen upřímná lítost. Ze závislost na vědomí důležitosti a droze rozhodování je bolestivá cesta. Litujeme všechny, kteří vyplýtvali své životy v křeslech kanceláří a v ubíjejícím rytmu schůzí. Můžeme se občas ustrnout nad oběťmi jejich vzájemných komplotů. Nestaňme se ale součástí jejich hry. Na to máme příliš málo času. Zisky z této vypečené hry jsou jisté jako výhra v pohraničním kasinu. Ta hra je pošpiněním se, popřením vlastních názorů a zásad. Nelze donekonečna přešlapovat mezi ano a ne. Nenechme se nachytat lákadly zkorumpovaných a pokryteckých institucí, které za jejich zády kritizujeme. Vyberme si ano, nebo ne, protože jinak se na pokrytectví a zkorumpovanosti podílíme. Možná že kolektivní odmítnutí a izolace starých struktur bude prvním krokem ke vzniku nových, skutečně nezávislých, demokratických a otevřených. Dokud se odmítání nestane samo uměním. Je to totiž zajímavé.
01.02.2008
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář