Časopis Umělec 2005/1 >> Dneska vám to moc sluší, jindy taky, ale dneska ještě víc -Rozhovor s Julianou Kratochvílovou Přehled všech čísel
Dneska vám to moc sluší, jindy taky, ale dneska ještě víc -Rozhovor s Julianou Kratochvílovou
Časopis Umělec
Ročník 2005, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Dneska vám to moc sluší, jindy taky, ale dneska ještě víc -Rozhovor s Julianou Kratochvílovou

Časopis Umělec 2005/1

01.01.2005

Zuzana Štefková | interview | en cs

Modelku dělám třiadvacet let. Za týden, jednadvacátého listopadu, mi bude 63 let. Takže jsem dělala modelku od čtyřiceti let. To tehdy inzerovali ve Večerní Praze a já jsem si řekla, přece nebudu sedět doma a koukat. Já jsem ve znamení Štíra a my Štíři jsme takoví nabití energií, pracovití. Tehdy jsem padla do invalidního důchodu a byla jsem čerstvě rozvedená, asi dva roky. A tak jsem se pěkně oblékla, načesala, jestli mě přijmou, což oni samozřejmě trochu výběr dělali, a já jsem jim padla do oka, tak jsem byla přijata.

Styděla jste se někdy?
Ne, já jsem se styděla v sedmnácti letech, když jsem byla ještě v té době poctivá, že jo. Když jsem třeba musela k lékaři a měla jsem se svlékat, tak jsem měla takový divný pocit, ale mezi studentama ne.
V sedmnácti letech jsem měla jednu touhu. My jsme chodili do takové skupiny tancovat a jeden učitel mi říkal, že jsem lehká, lehoučká a že by mě vzal. Když mi bylo patnáct, tak si mě zavolal ředitel a říkal mi, abych šla na konzervatoř, jenomže my jsme byli tři děti.
Já jsem ve znamení Štíra a píšou, že Štír má rád umění, malířství.

A co jste šla nakonec dělat?
Šla jsem do práce, dělat kovovou bižuterii a odznaky v Jablonci. Tam se vyráběly taky upomínkové lžičky. To bylo dobré, že člověk poznal rytce, kteří ryli do aluminiových destiček. A my jsme to tiskli.
V invalidním důchodu jsem přes dvacet let. Já mám čtyři neurologické operace za sebou. Dvakrát operaci krční páteře, pak mi dělali bederní kanál. Kdyby mě tenkrát na Míčánkách neotevřeli, tak už nežiju.

A není pro vás nebezpečné dělat zaměstnání, kde tak namáháte páteř?
No jo, namáhám, ale nevím. Prostě něco dělat musím. Já nikdy neříkám jako mnoho žen: „Já jsem unavená, já bych nemohla jít do práce.“ Mám jedno pořekadlo: Když se nebudu snažit, tak za chvíli zcepením, ale člověk se musí snažit, i kdyby se měl podělat. A pan profesor Oriešek mi řekl před týdnem, že mám ze všech nejhezčí zadek a prsa… Tak se zasměju a nedělám z ničeho vědu.

Myslíte si, že se atmosféra na Akademii změnila za dobu, co tu jste?
No, profesoři bývali dříve takoví upravenější, oblek, košile, vázanka… To se mi vždycky líbilo. Když třeba přišel někdo od delegace, tak ten profesor vypadal.

A to je podle vás největší změna?
Škola je zadaptovaná, vypadá to tady hezky. Jinak nemůžu říct, že by tu byla nějaká větší změna.

Reagoval někdy někdo na vaši práci překvapeně nebo odmítavě?
Známé se mě ptaly: „Našla bys mi taky nějakou takovou práci, ale svlékat se, to né.“ „A proč?“ „No já bych se styděla.“
Taky mě dost mrzelo, že jsem sama, nemám přítele. Chtěla jsem se seznámit, ale říkala jsem si, že kdybych se s někým sešla a vynechala bych jeden večer, že by to byla ztráta času. Spíš se věnuji práci. Protože si říkám, že bych jednak přišla o peníze, a taky vím, že mi nikdy žádný nestál za to, abych mu ten večer věnovala.
Stalo se, že někdo z mužů zavolal přes seznamku a ptal se, jestli chodím do práce. „No chodím.“ „A co děláte.“ „Prosím vás, já vám to neřeknu, až třeba osobně.“ „A proč?“ „Opravdu to chcete vědět?“ „No chci.“ „Dělám modelku pro výtvarné školy.“ „Cože??? A tak to ne.“ A položil telefon. To bylo několikrát a skutečně mě to strašně mrzelo, až mě to bolelo, že i v dnešní době jsou takoví lidé, kteří nechápou, že pracuji pro výtvarné umění.
Chtěla bych se provdat a mít potom k tomu člověku ten krásný vztah, jako mám k tomu umění. Ale nejde to. V dnešní době, což mě mrzí, se pánové hodně změnili. Žádná galantnost v nich není, naprosto. Stane se, že je někdo z mladých hochů v autobuse galantní, a to ho pak pochválím. Co mi ale na mužích strašně vadí, jsou botasky. Když to nosí studenti, tak to mi nevadí, protože oni tak chodí normálně oblečení, ale když to nosí muži, na ulici, do práce, podnikatelé, tak vám řeknu, je mi špatně. Pak přijde teplo, a ten hrozný puch v metru, v autobuse...

A co české ženy?
Co mě na českých ženách mrzí, že je tady v republice mnoho z nich tlustých. Kdyby trošku cvičily a snažily se... Já vím, že to není jednoduché. Ale mají třeba hole, kdyby neměly ten metrák, tak by tu hůl možná nepotřebovaly. A nebo držení postavy. Já mám ve svém věku pěkné držení těla. Na to že mám od jedenácti let skoliózu a že dělám tuto práci.

Mluvíte někdy studentům do jejich práce?
No, někdy je to hezké, že jsem si i podobná. Většinou jsem si podobná, protože tady na Akademii, když vezmou studenty nové, tak musí něco dokázat.

Chodíte třeba na výstavy?
Bohužel nechodím, protože se mi nechce samotné. A po Praze to kór moc neznám. Taky výstavy stojí peníze. Kolikrát jsem říkala, že bych ráda, kdybych mohla mít nějakou průkazku.

Co si myslíte o nahotě? Chodíte někdy na nuda pláž?
Chodím, neuroložka mi říkala, že bych neměla mít mokré plavky na sobě, protože je to špatné na záda, a pak mi vyhovuje být nahá. Já si myslím, že na tom nic není. Chodím v létě do Hostivaře a tam je klid. Voda je tam špinavá, hrozně. Ale klid, pohoda, nikdo si vás nevšímá. A jsem stejnoměrně opálená. Protože kdybych měla plavky, tak by se to těm studentům špatně kreslilo.

Jaký je váš vztah k vlastnímu tělu?
Já mám opravdu pěkná prsa a nemám, jak vidíte, žádné vrásky. Pečuju o sebe. Mám hladkou pokožku. Já nepotřebuju kadeřnici, nepotřebuju chodit na masáže. Já o sebe pečuju a dělám to pro sebe. Mám takový příjemný pocit. Zrovna včera jeden řidič autobusu – oni si všímají, nemyslete si – mi řekl: „Dneska vám to moc sluší, jindy taky, ale dneska ještě víc.“ A ještě mi zamával.
Některé ženy se za svá prsa stydí. Ale já si myslím, že je špatné, když si některá žena kolem padesátky řekne, na mě nezáleží. Dřív jsem chodila tančit, a když jsem někam přišla, tak to přišel někdo.
„Vy chodíte do práce?“ ptali se. „Chodím.“ „A co děláte?“ „Tak hádejte, tipněte si.“ „No, vy určitě děláte nějakou modelku.“ Poznali to.
Mě ta práce těší, přináší mi něco do života a dělat to jenom pro peníze, to nejde. Každý musí mít, jako ten student, vztah ke kreslení, k umění a chodit do školy. Tak to samé já. Musím mít vztah k práci, aby mě to těšilo a abych se každý den radovala. To víte, že se stalo, že jsem ráno vstala a sotva jsem mohla chodit, protože v tomhle zaměstnání jsou přetěžovány nohy, ale pak jsem se vykoupala nebo si zacvičila a zase bylo hej.
Důležité je pro něco žít. To je strašně krásný. Co byli dřív studenti, teď jsou asistenti a po letech se třeba potkáme... „A neznáme my se odněkud?“ „No, známe...“ To mám pak srdce až v oblacích.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…