Časopis Umělec 2010/1 >> Velký útok na velké mistry aneb Východní destrukce západních hodnot | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Velký útok na velké mistry aneb Východní destrukce západních hodnotČasopis Umělec 2010/101.01.2010 Ivan Mečl | en cs de |
|||||||||||||
…no nezní to skvěle? To my tady na Západě umíme pěkné věty pokud jde o pokrok nebo úpadek.
Tak tohle je jeden z mých prvních příspěvků k tématu konce západního konceptu, který jsem si sám vymyslel − nebudu vám kecat − ale uděláme z toho velké téma, protože se všichni třesou strachy, sypou si na hlavu popel a vůbec jako, že to tady s námi jde z kopce. Což asi jde, ale užít si přece musíme všechno. Skrze slzy bychom tu apokalypsu viděli rozmazaně a my už jsme přece zvyklí na ostrý obraz. Takže k té východní destrukci západní tyranie hodnot… mi tam skočilo jedno slovo. O napodobování a falšování si nebudeme nic povídat. To je v podstatě k smíchu. Ale tohle už je vážná věc. Velká vážná věc, protože naštěstí je to alespoň velký útok na velké mistry. Malý a trapný by byl pro takové mistry zahanbující. Jde totiž o záměr staré mistry, naše vzory a jejich inspirace, zničit. Inspirací byly vždy pro naše velké mistry velké mýty, velké ideje, velké příběhy, velké duchovní mezníky a převratné světské události. Taky zázraky. No a přesně toho všeho od nás mají na Východě plné zuby. Neříkají to zcela na rovinu a rozhodně ne v jazyce, kterému bychom rozuměli nebo chtěli rozumět. Teď jako samozřejmě řeknu, že jim vlastně rozumět nechceme. Na tom je hodně pravdy a dycky to zní dobře, taková sebekritika. Hodně se to teď používá. No ale, například, když jsem byl na čínském veletrhu umění v Pekingu, kde si naivní západní galerie pronajaly stánky za spousty měšců dolarů a těšily se, že se zpátky vrátí se spoustami pytlů dolarů za umění prodané bohatým Číňanům, se z reproduktorů v čínštině ozývalo: „Kupujte čínské umění! To cizí nestojí za nic!“. A zahraniční galeristé se jen usmívali, protože neuměli čínsky. Nic neprodali, ale řekli si, že příště přivezou něco podobného co dělají ti Číňani. A zase nic neprodají. Je totiž jedno co se prodává a jak to vypadá. Musejí se naučit čínsky a prodávat Číňany. No nebo se jeden umělec vrátil z Číny a povídá „Hele normálně sem byl přizvanej na velkou mezinárodní výstavu Evropa – Asie a den po otevření ten hlavní kurátor výstavy – Číňan, to se ví – do jedněch novin napsal, že je ta asijská část skvělá a ta evropská, tak jak předpokládal, stojí za prd. Myslel si, že se to nedovíme, protože to byly noviny v čínštině a stejně všem účastníkům z Evropy koupili letenky tak, aby hned druhej den vypadli. Já si to ale už předem změnil, abych moh zůstat v Šanghaji ještě týden. Za pár dní už bylo na tý evropský části výstavy zhasnuto a technika, jako třeba projektory, fuč“. No, – jsme prostě trochu přecitlivělí. Na druhou stranu, – koho by třeba napadlo na Západě, v roce 1990, dělat velkou Čínskou výstavu v Evropě. A kdyby – asi bychom jim tehdy taky za tejden zhasli. Teď když už ale na Východě schrastili prachy, naučili se, co to je produkce, je jich tady všude plno a my taky chcem bejt v tom jejich novým impériu hodně vidět, tak jim holt musíme leccos prominout. Ale mělo by to bejt fér a tím pádem já si tady taky nebudu hrát na akademickou potyčku. V Číně docházej některým šikovným umělcům témata a taky už nevědí, čím by nás zaujali. Formální a ideové parafráze na tradiční motivy už nikoho moc neberou, z pop-kom-artu s Maem, rudejma praporama a křepčícíma bumbrlíčkama v montérkách už se leckerýmu sběrateli dělá šoufl a redukuje na suvenýry pro postarší turisty. No a ty krvavý, upatlaný performáns a fotky z nich, se nikdy neprodávaly zas tak dobře – jejich čas totiž teprve přijde, – ale to až se my na Západě přestaneme bát vlastního lejna a špína a totální nepohoda nám zas přijdou normální. Ale co do tý doby? Tak ještě zbývá se vyřádit na ňákejch už slavnejch starejch věcech. No nejlíp hodně slavnejch a vůbec nejradši těch nejslavnějších. Né že by to byla ňáká novinka. My už sme si sami taky zprznili co jsme mohli. Ale tak ňák to zůstalo doma. Takže tohle je vlastně takovej novej fenomén, dyž to dělá jiná kultura. Jedna kultura paroduje a przní tu druhou. Taky je na tom vidět jak jim narost hřebínek za těch pár let. Si řikaj „hele, už chcípaj“ – no to maj trochu pravdu, dyť ten náš průser se tady jenom tají a tam sou ho plný noviny – takže se nás eště snažej dorazit kulturně a morálně. A protože s tou naší morálkou to nikdy nebylo nijak slavný, tak s tou kulturou to asi bude krátkej proces. A tohle je asi toho procesu začátek. A na truc začnu ve Francii. Asi proto, že mám rád Célina. Z českýho pohledu takovej K. H. Borovský, Karel Sabina a Ladislav Klíma v jednom (v ostatních jazykovejch verzích by bylo potřeba najít jiný lokální lumeny). Když si přečtete Célina tak víte o duši Západu všechno. Nikoho lepšího snad ve Francii ani nemaj. No a co je tady pro nás důležitý – v jeho posledních předsmrtnejch knihách se dost pravidelně opakuje tvrzení, že nakonec sem stejně přijdou Číňani a ty tomu daj teprve na prdel. Mad Meg, úplně obsesivní kreslířka, která je taky autorkou mnoha rozsáhlých kreslených příběhů a hlavně černobílých variací na obrazy Jana Van Eycka, Rubense, Rembrandta, Petera Breughela, Fillipa Lippi a Hieronyma Bosche. Protože je Francouzka, tak se nám sice do tohodle rádobyparadoxního konceptu o Západu a Východu moc nehodí, no ale v tom je to právě zajímavé. No jak jinak bych to mohl zdůvodnit. Mad Meg ty naše západní pořádky, jak můžete vidět, vůbec ráda nemá a tak to má přece jen nějakou souvislost. A tu souvislost ještě podpoříme tím, že já jestli ušetřím na další letenku do Číny, tak vezmu ty její kresby s sebou a Číňani až to uvidí tak se do Mad Meg zamilují, protože mají kritiku Západu rádi, dají ji čestné občanství a Mad Meg se tam třeba odstěhuje. Pak už tady to skřípění souvislosti nebudu muset tolik okecávat, ale protože to píšu teď, tak musím být co? – Upřímný. Mluvit pravdu a tak. Jak to máme u nás na Západě rádi. V Číně teda občas kecaj hrozně! Jinak o Mad Meg ještě píše Noelle Papay na jiný stránce takže nejste zas tak odkázaný na tuhle moji snůšku provokací. A ohleduplnýmu bude stačit ten Céline. Ale už jsme v Číně. „Myslím, že náš svět mnohosti postupně ztrácí kulturní odlišnosti, stejně jako slábnou národnostní rozdíly, rozdíly zeměpisné a nakonec i rozdíly mezi jednotlivci. Snaha o zachování tradic je pouhým krásným přáním. Jsem naprosto přesvědčen, že všichni lidé na této planetě budou jednou žít úplně stejně. Pro ty co vypadnou to možná znamená tragédii, ale většině je to úplně jedno.“ říká čínský malíř a autor animovaných filmů Zhang Gong a toto tvrzení podporuje svou tvorbou. Většinu jeho obrazů vzniklých kolem roku 2007 zalidňuje „best of“ hrdinů západního komiksu a animovaného filmu. Tato různě variovaná a násobící se banda je doplněna dvěma východně vyhlížejícími monstry z nichž jednu autor nazývá Miss Panda a druhá je panda. Miss panda má obrovské monokly, postavou připomíná ženu ale hlavu má občas prodlouženou na způsob Gigerova vetřelce. Panda vypadá jako příslušník kukluxklanu uplácaný dítětem z hlíny a na kapuci má obrovské monokly. Popis jak z hororu co? No oni jim ale na východě Kenny, Bart a Mickey občas také připadají divní. Z hlediska věčnosti vypadají tedy všichni normálně a ještě jako monstra. No a podívejte se na to – metafora je hotová! Nic veselého, že? On ale autor je pěkný smutněnka a dodává: „do teď jsem nepotkal člověka, který by prožil šťastný život, osvobozený od těžké práce a nehod. Zvláště v této době prosperity (pozor, autor žije v Číně, nikoli v jiné době pozn. aut.) mám takový nepopsatelný strach, který mi říká, že čím více společnost kvete, tím větším nebezpečím bude čelit“ Já to říkám pořád – vodprásknout se hned po narození! No tenhle Číňan, to by snad ještě šlo. Namalované, jak vidíte, je to velmi obstojně. Formálně žádný vodvaz ale technicky většina umělců maluje daleko hůř. A myslí to přece jen ještě dobře… je vlastně dost přemýšlivý. Vlastně je kritický a skoro by se dalo říci, že na svět hledí téměř ze západních pozic. Bojí se růstu v Číně - a Číny se tady bojíme všichni. Začal to už Jack London v povídce Invaze, co neměla obdoby (The Unparalleled Invasion) ale ta už se od roku 1924 nesmí publikovat. A to je tedy síla ta povídka, řeknu vám. Je o tom jak je v Číně ouvej tak jdou ve velkých zástupech na západ a všechno a všechny snědí. Vyřeší to USA, která na Evropu i Asii nahází z balónů biologický zbraně. Pak se počká až úplně všichni umřou a je vyhráno. To koukáte co psal tulák po hvězdách. Už jí delší dobu tu knihu povídek hledám. Byla v mý knihovně, ale buďto mi jí někdo ukrad, nebo ňáká holka nevrátila. Jestli ji náhodou máte tak se ozvěte. Moc rád bych ji nechal přeložit do čínštiny. No ale to nejhorší teprve přijde. Když jsem byl v Číně, tak jsem se hodně kamarádil s jedním lehkomyslným galeristou z Mexika a jeho hispánskými kámoši umělci. Někteří už byli v Číně moc dlouho a všeho už se jen báli nebo vším opovrhovali. Arcauteho galerie, tak se ten galerista jmenuje, byla v patře a pod ní měl velký ateliér další čínský umělec, o kterém bude řeč. Všichni ho znali, zdravili se s ním, ale uvnitř nikdo nikdy nebyl. Všichni hispánci jen bázlivě nakukovali skrz okna podobná výkladní skříni. Když jsem se zeptal o koho jde, tak jen lomili rukama a křičeli, že maluje strašné věci. Když jsem se ptal jaké, tak jen rozhazovali rukama, že strašné věci, ale že se dovnitř bojí. To cynického Slovana zaujme. Snažil jsem se tedy skrz okno rozeznat co je na obrovských malbách za výjevy. Jednou byl umělec náhodou doma, jak se tak říká, vyšel ven a pozval mne dál. Hispánci vyběhli ze svých stínů, ateliérů a galerií, mávali rukama a křičeli ať určitě nechodím. Tak jsem šel a co jsem viděl vidíte přes celou stránku, protože je to úplně krásně šílené a zvrhlé… a autor si to samozřejmě vůbec nemyslí. Bylo toho samozřejmě víc, ale tenhle jeho obraz mi zůstal v paměti a musím se ho tady zbavit. Chápu, že mnohé z vás může tohle moje odkládání traumat jen obtěžovat, ale dokud budu vydavatel tak budete muset eště leccos skousnout. Jinde mi texty netisknou, takže se držím týhle jedinečný šance. U Zhang Gonga to bylo jednoduché. Rád o sobě mluví a dává rozhovory. To Xue Jiye, mi na můj dotaz po významu díla odpověděl: „Drahý pane Mečl, můžete si do mého obrazu vložit jakýkoli význam“. Tomu říkám fér hra. Je to totiž úchylná čuňárna. A to my tady na Západě dooost ceníme. Vypadá to otřesně, brilantně zvládnutá Beranovská technika a velký jako kráva. My tady na západě trochu ty prasárny flákáme. Třeba se dokážem nafotit v ňákejch úchylnejch pózách a tak. Ale tohle navíc muselo dát strašný práce! A těch děl v tom ateliéru byly desítky! Jedna otřesnější než druhá. To by Václavu Bělohradskému vydalo na zástup otřesených. Xue Jiye možná neví, co činí. Stává se jen nástrojem mého kalkulu, takže by do podtitulu článku mohlo přibýt ještě jedno slovo a celá věta pak bude znít nevědomá východní destrukce západní tyranie hodnot. Ale tak naivní zase nejsem. Příznakem úpadku nějaké civilizace je, když už si nedokáže utahovat z civilizací konkurenčních, přebírá jejich mravy a tím i jejich pohled na svět. Právě proto tady neradím, aby západní umělci variovali nějakou slavnou karikaturu Konfucia, přidělali mu obrovský péro, který má zabořený do zadku třeba …no nejlíp třeba pandy. Nebo pejska a kočičku, jak vařili kung pao, Křemílka a Vochomůrku vodsouzený k smrti zastřelením za krádež medu a Rumcajse za nedovolený vozbrojování. To si myslim, že sme s tím humorem trochu dál. Ale to, že ten Východ bereme sakra vážně, je katastrofa. V Číně třeba koumes přes ekonomiku a vysoko ve státní správě zabrumlá „hele vy tam, my tady máme spoustu vašich doláčů, tak sakra dávejte pozor ať maj furt stejnou cenu“ a ze západu se vozve „jo pardon, pardon – my to ňák narovnáme... snažíme se, ale to víte, časy sou zlý“, místo toho co by někdo řek: „no to ste ale pěkný trubky. Zkuste to rozšmelcovaný nacpat do prošívanejch dek. My sme se totiž sekli i s tím globálnim voteplováním“. Nebo třeba přijede ňákej východní potentát na ofiko návštěvu na Západ a pár aktivistů na něj de hulákat a mávat fotkama mrtvol. Místo toho, co by zůstal doma potentát, se pošlou domů aktivisti. A kdo nejde sám, dostane do držky. Vlastně je to taky fór, ale my už se nesmějeme. Tomu už se smějou jinde. To sou totiž ty převzatý mravy a novej pohled na věc. Ale na druhou stranu, ty fotky mrtvol se těm nahoře nelíbily na žádný světový straně. Možná jenom na Západě se končí hrát tyjátr, kde se tvrdilo, že lidský práva sou nad jakejkoli systém. Zjistilo se asi totiž, že na takový fikce sou drahý lístky a tak je lepší chodit na realityšou, co je zadarmo. V devadesátých letech západní intelektuálové a politici deklarovali vítězství Západu. Zapomněli na to, jak komunističtí intelektuálové a politici průběžně oznamovali vítězství socialismu a věčné spojenectví bratrských národů. Hned po anonci se vždycky něco podělalo a bratrské národy nakonec začaly mezi sebou dokonce válčit. Západ chybu zopakoval, prožíváme nepřiznaný volný pád, zíráme na vlastní karikatury v dílech východu a říkáme si „no potěš!“. A žádná skutečně obstojná a suverénní reakce. Jsme vážní a seriózní. Řešíme to... pomalu a s rozvahou. Je to přece celé tak komplexní a všechno tak komplikované. Klekáme v úctě před vlastním příběhem, …ale na pohřbu. Ale je potřeba křičet „blázni, je to fraška!“ a smát se světu na celé kolo. I s rizikem, že vás vyvedou ...na čerstvý vzduch. Apendix Než se text dostal do časopisu, pár kolegů si ho přečetlo a nejvíc ze všeho je zajímal ten Londonův literární poklesek. Necítil jsem se dotčen a začal jsem po něm pátrat. Na východ od evropských hranic se Slovany vyšel naposled v roce 1924 a od té doby už se tam tlačil převážně jen Bílý tesák. Jaká škoda! Takových katastrofických a sociálních vizí má London mnohem víc. Psal je pod vlivem alkoholu, drog a převratných vědeckých objevů konce devatenáctého století. Každej věštec, jehož předpovědi se potvrdily, v něčem jel. Slované jsou nespolehlivá pakáž, obývající nárazníkové pásmo mezi Asií a Evropou Západu. Celá ta sebranka pochází z Indie, s kulturou Západu nemá nic společného a dostrkaly ji na východ Evropy neustálé kopance asijských kmenů, které k nim měli přibližně takový vztah, jako Slované k Romům. Asimilovat, nebo nechat vymřít. Protože vliv Východu tehdy stoupal, ustrašení národové slovanské Evropy už se podobně závadné fantasy báli šířit. Donekonečna se budou vrtět na tu či onu stranu a číst kovbojky. V Národní knihovně mají dva exempláře. Jeden je poničený, a tak se nepůjčuje, a druhý se pro jistotu nepůjčuje. Nakonec jsme ho našli v onlajn nabídce antikvariátu kdesi uprostřed obrovského betonového sídliště mezi Prahou a euroskladem, který se rozkládá od Karlštejna až k Plzni. Knihu jsme objednali, ale část objektu antikvariátu se zřítila, právě ve chvíli, kdy naše kolegyně dorazila na místo. Že jde o knihu prokletou, je zřejmé. Nakonec se ji podařilo ze sutin vykopat o týden později. Text byl přeložen v době jejíž anglicko-český slovník obsahoval čtyři sta hesel a kdy literární styl jakéhokoli útvaru podobajícího se chimérické vidině býval automaticky transformován do jazyka Karla Sabiny1. Abych vás ušetřil tvrzení, že „veškerý dosavadní svazky se rozpoutaly“, odjel jsem na pár dní s trochou opia a lahví ginu do své roubenky nad propastí, abych vybral a znovu přeložil pár šťavnatých pasáží. Nemusíte tak závidět anglickým čtenářům... i když ona je ta Londonova opilá vizionářská američtina taky dost divná. Poznámka 1 Autor romantické fantasy a nedoceněný zrádce národa
01.01.2010
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář