Pařížská scéna rozehrává novou hru

Co se událo v poslední době v Paříži? V podstatě mnoho věcí, tak jako v každé jiné metropoli. Lidé zde nepřestávají žít, či přežívat, jednou jsou na tom lépe, jindy hůř. Pracují, chodí do společnosti, na výstavy nebo na taneční večírky do zábavních center, které mívají podobu squattů; scházejí se v kavárnách, kde se nad skleničkou vína pokouší změnit svět, setkávají se, povídají si, pouští se na nové cesty a snaží se zorientovat v nenadálých událostech. Jsou zahlceni obrazy, informacemi, spotřebitelským hecováním, snaží se pochopit globální poměry (politické, technické, kulturní a sociální ekonomické), které se na jejich vkus vyvíjejí příliš rychlým tempem, chápou se iniciativy/pouští se do podniků, adaptují se, hledají své místo ve společnosti, neustále zvažují hodnoty v parametrech čím dál početnějších a komplexnějších. Vyrábějí a konzumují kulturu.
Metodologie, postupy a žánry se opětovně vynořují a vesele promílají v obřím mnohožánrovém kotli. Rodí se nové instituce, jež jsou výsledkem vzestupu vlivu privátní sféry na úkor sféry veřejné, a v rámci projektů se stávají iniciátory nových vztahů. V neustále proměnlivém kontextu tržní ekonomiky se také umělci vydávají na tuto cestu (pravda, s úplně odlišnými záměry, způsoby vyjádření a výsledky) a snaží se získat a nově definovat své místo a statut. Mají vlastně vůbec na výběr?
A tak se v lednu 2002 v průběhu několika dnů zrodily dvě nové kulturní instituce a otevřely pařížskému publiku své dveře: Palais de Tokyo, který se nachází v šestnáctém obvodu, a Le Plateau v devatenáctém pařížském obvodu. Obě struktury se od sebe značně liší co do rozměrů, způsobu fungování, ale především co do svého původu.
Le Plateau je výsledkem bojů, které se ve čtvrti roku 1995 rozpoutaly, když se pobočka společnosti Bouygues, stavební skupiny a provozovatele televizního kanálu F1, v blízkosti parku Buttes Chaumont na místě staré budovy Francouzské produkční společnosti (Société Française de Production — SFP) pustila do stavby nového komplexu. Z iniciativy francouzského umělce Erica Corna (jenž je spolu s Bernardem Goyem současným ředitelem centra Le Plateau) vznikla skupina lidí, jejímž cílem bylo zabránit projektu. Neodpovídal totiž ani minulosti ani duchu čtvrti, která za někdejšího působení společnosti SFP žila aktivním sociálním a kulturním životem. Díky důslednému a energickému vystupování skupina získala širokou podporu při prosazování svých požadavků: snížení počtu zastavených parcel, přihlédnutí ke kritériu nejednotné sociální skladby obyvatel při rozvoji bytové výstavby, zřízení dvou veřejných komunikací, jeslí a centra umění, kterým je prostor Le Plateau.
Svou rozlohou 600 m2 a rozpočtem sotva 457.000 euro (13,7 milionu Kč) se Le Plateau blíží spíše modelu společenské galerie než muzeu. Centrum zahájilo svou činnost výstavou, která trvala pouze několik dní; nyní je z nedostatku prostředků nuceno v mezidobí výstav své prostory zavírat. Jeho zvláštní historie, původ postrádající institucionální impuls i skutečnost, že jeho vybudování vychází z občanského protestu a sociálních a urbanistických požadavků, dávají tušit umělecký prostor, který je něčím víc, než jen obyčejným prostorem umění. Le Plateau tak na pařížské umělecké scéně získalo výraznou legitimitu a nepopiratelnou specifičnost. Nezanedbatelně se na této pověsti podílí i fakt, že centrum umění řídí umělec, který jej popisuje jako místo “na pomezí života, města a umění”. I přes nízký rozpočet se daří udržovat jistou ekonomickou životaschopnost, a jelikož programová náplň je na výši (a prozatím, i když je možná ještě brzy vynášet soudy, se zdá, že tomu tak je), všechny podmínky nasvědčují tomu, že se podaří udržet toto místo živé a nabídne umělcům i publiku možnost pozoruhodných zážitků.
Le Plateau před několika týdny zahájilo pozoruhodnou expozici nazvanou první pohyby? křehké přestupy (premiers mouvements? fragiles correspondances), ve které propojuje díla Roberta Filioua s pracemi desítky dalších umělců, jako je například Gordon Matta Clark nebo Bruce Nauman, ale také s mladými umělci, jako je Francisco de Infante, Dana Wyse nebo Santiago Reyes, kteří dokázali vytvořit díla v úzké a patřičně propojené souvislosti s díly svých starších kolegů. U příležitosti 40. výročí hnutí Fluxus je tato výstava velice milou událostí.
Na druhém konci města, v buržoazním a velmi nóbl šestnáctém pařížském obvodu na třídě Prezidenta Wilsona se podél chodníku v délce několika set metrů až ke schodišti do stanice metra Iéna tísní početný dav především mladých lidí, kteří vypadají jednoznačně “in”. Z přilehlé budovy se ozývá house music, jejíž těžké tvary zaplavují ulici a sousední Muzeum moderního umění. Oproti očekávání se však nejedná o zástup snaživých a nažhavených klubových návštěvníků, kteří se nemůžou dočkat, až se dostanou do nejnovějšího “trendy” podniku, ale o odvážné a trpělivé návštěvníky, kteří si přišli užít nekonečného čekání, než se dostanou na slavnostní otevření Palais de Tokyo — Prostoru současné tvorby (Site de Création Contemporaine).
Po pětistém podání ruky, jež je nezbytností při každém oficiálním otevření, si kritik umění Nicolas Bourriaud a nezávislý kurátor výstavy Gérome Sans, spoluředitelé budovy, rozhýbávají ztuhlé prsty a střídají se na pódiu. Atmosféra je výborná. Ani zde nemáme pocit tradičního muzea, spíš nabýváme dojmu, že se účastníme jednoho ze slavných warm up sessions, kterou organizovalo centrum P.S.1 v New Yorku.
Záměry s Palais de Tokyo jsou naprosto jasné: vytvořit experimentální mnohožánrový prostor s mezinárodní účastí, který by zviditelnil vznikající umělecké scény a snažil se rozšiřovat dimenze stylů propojením různorodých aktivit (Pavilón, postgraduální projekt umělce Ange Leccii, integrovaný do centra umění, který je k tomuto účelu koncipován).
Palais de Tokyo se díky své rozloze 8.500 m2 a rozpočtu 1,7 milionu euro (51 milionů Kč) rozhodně nepohybuje ve stejné kategorii jako prostor Le Plateau. Nicméně i on se musí potýkat s ekonomickou nejistotou. Aby splnil naděje, které do něj vkládají umělci, veřejnost, ale i stát (který je jeho hlavním sponzorem), a také chce-li zaplnit své rozsáhlé expoziční prostory, musí Palais de Tokyo ze strukturálních důvodů vyhledávat partnerskou spolupráci se soukromými organizacemi a využívat tak stále méně početných příležitostí mecenášské podpory.
Na příkladu Tonyho Blaira ve Velké Británii nebo Sylvia Berlusconiho v Itálii je možné si uvědomit, do jaké míry je sféra veřejných služeb na evropské úrovni oslabována. Ani Francie se trendu globálního rozpadu veřejných služeb neubránila, a to i přes některé požadavky v oblasti své kdysi tak věhlasné kulturní výjimečnosti. Palais de Tokyo se těší osvobození od některých pravidel, vyplývajících z daňových zatížení v oblasti veřejného účetnictví, a stává se tak prototypem nové generace kulturních zřízení, hybridní strukturou. Pohybuje se na rozhraní ekonomických zákonitostí a věci veřejného zájmu, bez rozpaků nakládá s financemi veřejnými i soukromými, které pro ni jsou nejen nevyhnutelnou nezbytností, ale tvoří také konstitutivní položkou samotné podoby. Taková je tedy její řídící struktura.
Palais de Tokyo byl postaven v roce 1937 jako místo původně určené pro národní muzeum moderního umění a vlastně neměl vůbec nic společného s ošuntělým industriálem. Budova během doby několikrát změnila své určení, až zůstala na několik let prázdná a bez využití. Ještě dnes jsou na zdech viditelné pozůstatky dob opuštění a zchátralosti. Její styl je na hony vzdálený od svého symetrického bratříčka, Muzea moderního umění města Paříže. Palais de Tokyo je nejzazší úpadek estetiky ve stylu “white cube”. Je jasné, že je o mnoho méně neutrální než sterilní a běloskvoucí budovy. Zjevuje svou prožitou epochu, stopy entropie, které hovoří o jeho minulosti a které svým způsobem umožňují dokonalejší propojení se současností, propojení mezi uměním a životem, které tvoří hlavní problematiku současné tvorby.
Mnozí se pozastavují nad zanedbanou industriální estetikou místa. Vytýkají mu, že je pouhou imitací squatu pro zlatou mládež, pro mladé Bobos (bourgeois bohemians), kteří se sem přicházejí “zkalit” a mají pocit, že si užijí ten správný underground (pojem, který je dnes však již jaksi obstarožní) a budou mít ten správný “hypefeeling”. Architektonické řešení Palais de Tokyo s jeho oprýskanými zdmi, neopracovanými materiály, viditelně vedeným potrubím a chybějícími podhledy se může z úřednického estetického hlediska zdát přinejmenším jako určitá forma potvrzení a/nebo uznání alternativního pojetí prostoru. Vyplývá však z velké části také z velmi limitovaného rozpočtu určeného na architektonické práce.
Před několika týdny se v Palais de Tokyo uskutečnila tisková konference pařížských squatterů, na které oznámili spolupráci alternativní scény a jejích aktérů v těchto prostorách. Tato událost nebyla příliš spontánní už proto, že kvůli ní byla uspořádána tisková konference. Jelikož se Palais de Tokyo tolik podobá squatu, dalo se něco takového očekávat. Lidé z muzea v současné době se squattery jednají, uvidíme, co z toho vzejde.
Flexibilní program expozic a projektů s různou dobou trvání, otevírací doba pro veřejnost od poledních hodin do půlnoci, žánrový přesah a mnohofunkčnost činí z Palais de Tokyo útočiště pro pozoruhodné množství aktivit. Stačí pouze otevřít obsažný týdenní bulletin a najdete nespočet výstav, performancí, koncertů, debat, party, autogramiád knih nebo křtů nových časopisů a jiných společenských událostí.
Zahajovací výstava představila díla poměrně nestejnorodá, bez skutečné vzájemné souvislosti. Konec konců se však tato akce ani nesnažila být výstavou kolektivně tématickou. Spíš zde vedle sebe pokojně postavila díla a projekty velkého formátu a různé délky trvání. Díky rozlehlosti plochy jsou zde práce prezentovány bez stísněnosti a vzájemného omezování. To však nebrání jejich sbližování, konfrontacím nebo uváděním do perspektivy. “Galerie projektů” tak udává tón prací, které se budou v Palais de Tokyo v příštích letech realizovat a představí výstavním síním díla nastupujících umělců mezinárodní scény, jako jsou například Virginie Barré, Alain Declerq, Naomi Fisher nebo Gelatin.
Během zahájení umělkyně Monica Bonvicini představila svou instalaci What Does Your Wife/Girlfriend Think of Your Rough and Dry Hands (Co si myslí vaše manželka/přítelkyně o tom, že máte drsné a suché ruce), která sestává z 250 dotazníků, vyplněných stavebními děníky na téma jejich soukromého života, vzájemných vztahů a vztahů v práci. Kritickým a ironickým tónem klade otázku architektury a jejího pojetí společenských vrstev, sexuálního zaměření nebo vepsání těla do prostoru a kultury, to vše v kontextu světa manuální práce.
Projekt thajského umělce Navina Rawanchaikula Super (M)art zpracoval fikci, v níž vystupuje kurátor výstavy Curatorman, businessman jak se patří, a sám Rawanchaikul tak, jak sám sebe vidí za padesát let. Snaží se definovat statut, v jakém budou tyto dvě zásadní postavy světa umění (umělec a kurátor) existovat ve vztahu k institucím a společnosti. S ironizujícím podtónem komentuje fenomén privatizace kultury a dvojakých vztahů, které panují v uměleckém světě při vystupování na trhu.
Vznikem dvou nových institucí, Le Plateau a Palais de Tokyo, se Paříž vybavila ke své naprosté spokojenosti: až do této doby plnilo poměrně úspěšně roli uměleckého centra hlavního města pouze Muzeum moderního umění města Paříže. Společným rysem těchto dvou institucí je vedení pocházející z neinstitucionálních řad, což je odlišuje od většiny ostatních zařízení. Svými odlišnými přístupy si nekonkurují, ale spíše se doplňují. Všichni pevně doufají, že v budoucích letech každopádně podpoří francouzskou národní i mezinárodní uměleckou scénu.

Přeložila Patricia Krobová

01.01.2002