Pokousat dámu nebo si vyholit pohlaví?

Uměním dnes nazýváme schopnost prezentovat jako umění všechno to, co uměním není. Jestli jste pochopili tuto jednoduchou formulaci, pak můžete směle vyrazit do moskevských galerií. Je jich tady okolo padesáti, ale zcela přesný počet vám neřekne ani odborník, ani jej nenajdete v žádném kulturním přehledu - tak jako myšlenky, jsou i galerie pomíjivé a často úplně zmizí. Když přijdete na vernisáž a uvidíte jen holé stěny, nesmíte hned dělat ukvapené závěry. Je docela dobře možné, že jádro výstavy je právě v tom, že žádná není. Možná, že to smetí, které vypadá, jako když ho někdo zapomněl uprostřed místnosti, je právě oním vystavovaným dílem. Je také možné, a v tomto případě to můžete považovat za štěstí, že se stanete svědkem akce. Jestli je tomu opravdu tak, pak si musíte dávat velký pozor. Není totiž vyloučené, že umělec sám spustí nějaké konceptuální představení, ale pokusí se do něj zapojit i publikum. Alexander Brenner tak jednou například po symbolickém mytí nohou vroucí vodou vylil obsah lavoru na přihlížející diváky a okamžitě za ním poslal i samotný lavor. Prorazil naštěstí jen okno.
Známý performer a mystifikátor Oleg Kulik zase pokousal dámu ze švédských diplomatických kruhů. Když jí chtěl manžel přispěchat na pomoc, roztrhal mu kalhoty.

Andrej Velikanov na americkém velvyslanectví zapálil a rozšlapal černý dort, který se progresivní moskevské publikum chystalo sníst jako pietní akt na památku obětem pumového útoku na Hirošimu. Členové sekty Absolutní lásky, jež zahrnuje několik mladých umělců, si navzájem silnou nití zašívají ústa hrají šachy hořícími figurkami, které drží holýma rukama. Publikum do toho pravda netahají... Rozvířit sexistickou atmosféru moskevských nonkonformistů se rozhodla mladá umělkyně Alena Martynová, která od dětských hrátek vystříhávání figurativních děr do punčocháčů a malování kvašem na sněhu dozrála k dospělé pravdě života. Po jedné z jejích akcí v TV galerii nazvané Technika radikálního gesta, při níž si hlavní představitelka holí rozkrok, moskevská veřejnost doslova vybuchla. Od té doby si Aleny začal vážit na západě proslavený starší kolega Oleg Kulik. Elitní mládežnický časopis Ptjuč (jehož název je složeninou jmen Puškina a Tjučeva a znamená jedinečnost radosti) o Aleně prohlásil, že je jedna ze tří nejbystřejších žen uplynulého roku.

V umění je Alena Martynová chuligánka - takový Alexander Brenner nebo Oleg Kulik v sukních. V životě je ale plachá a tichá restaurátorka ikon, žena v domácnosti a milující manželka. Všechno to, co ve svých projektech Alena bezostyšně demonstruje, je naprostá pravda bez sebemenšího náznaku umělecké lži. Otázka, kde se v tiché skromné ženě bere taková nestydatá skandalistka, zbývá k zodpovězení mužům, uměleckým kritikům.

Alena Martynová: Jsem pěvkyní chvastounství

Všechno je na prodej. To je název starého polského filmu. V dnešní situaci, kdy se ubohý, ostudný trh s uměním zhroutil a oficiální systém tvorby uměleckých předmětů zastavil, je umělec nucen si přivydělávat bokem. Pracovat jako šílenec, jak je to běžné v New Yorku, není přijímáno. Někdo proto dělá grafický design - vyrábí reklamu. Já jsem se rozhodla dělat matrjošky a velikonoční vajíčka, malovat portréty na Výstavy úspěchů národního hospodářství (VDNCH) a na anapské pláži u Černého moře kreslit zátiší a la Holandsko. Pracovala jsem jako pradlena, na mandlu, u benzinky, jako ostraha a hasič, dělala jsem kreslené filmy ve filmových ateliérech Ekran, byla jsem restaurátorkou v kostele, modelkou, zahradnicí, scénografkou v loutkovém divadle, maketistkou a statistkou v Gorkého filmových ateliérech.
Co já jsem všechno nedělala! Všechno to jsou ale zaměstnání bez valného příjmu. Díky bohu jsem žena, což znamená, že starodávná a romantická profese prostitutky mi není, dokud jsem ještě mladá, zcela upřena. Především jsem ale umělkyní, a proto mohu přeměnit jakékoli profese, jakékoli zážitky svého života v umění.

Můj feminismus spočívá v tom, že se snažím dělat věci ne hůř než muž. Velice dlouho jsem brala všechny prostě jako lidi, rozdělení na muže a ženy vnímám teprve nedlouho. Měla jsem jakousi chabou představu, že s muži je možné komunikovat. Přesto mám muže v podstatě ráda.
Měla jsem vždycky hodně nápadů... Něco jsem udělala a potom tiše šla a nabízela to lidem, jestli se na to nechtějí podívat. Tak plachá a nabízivá bych možná zůstala dodnes, ale to je špatný přístup. Můj učitel říká, že génius, to je profese. Jestli se rozhodneš jít touhle cestou, podotýká, a být ta nejlepší, nemůžeš ustoupit a plaše se nabízet. Musíš prostě předstírat, že jsi skutečně ta nejlepší. Je třeba jít až do extrému. Mám už asi takovou povahu - když piju, tak vyvádím. Takže jsem normální zakomplexovaný člověk.
Hrdina Parkerovy The Wall si holí obočí a hruď, čímž sám sebe ničí, vypořádává se se svým já. Toto gesto plné smutku doplňuji o záběry holení ženského rozkroku. Způsob úpravy zevnějšku je v současnosti velice rozšířen.

Je holení rozkroku příliš otevřeně feministické? Vždyť miliony žen na celém světě, a hlavně muslimky, si holí ochlupení na celém těle. Zpočátku je to gesto rouhačství, protože holení rozkroku je přeci zásahem do ženské krásy. I když může jít o rouhání, nemusí mít žádný sociální význam. Pro mě je holení rozkroku rutinním životním úkonem, jakým je třeba aplikace barev na plátno, kterým se zabývám již delší dobu. Kdo může vyvrátit, že holení rozkroku není stejnou uměleckou činností jako je malba? Nechápu pojem „lyrický hrdina“. Jsem strašná egoistka, protože po celý svůj život obracím svoje vnitřnosti naruby. A všechny moje performance jsou šíleně konkrétní: buď to umím, nebo se mi to líbí, nebo vyprávím příběh, který se mě přímo týká, a sebe zapojuji do tohoto příběhu. Nestačí mi dívčí radosti, v tomto ohledu jsem lidská stvůra. Existují ženy, které byly stvořeny pro lásku a úctu a vypadají jako princezny. Jsou něžné, trpělivé, vychované k obdivování. Existují ženy-kolosy, které rodí a rodí a rodí. Existují šikovné, pracovité ženy, vybrané, kouzelné, ale přitom všem si musí držet svou linii. Já nejsem zcela ještě žena, protože jsem uvázla v náctiletém věku. Navenek mám všechno v pořádku, ale hlavou se mi honí dětství. Odtud pramení moje dětské kresby na sněhu. Někdy si ani neuvědomuju, co vlastně dělám. Vystavuji se na prodej jako prostitutka, ale nemyslím si, že by to bylo špatné. Je to asi dětská zvědavost, když si myslím, že vyzkoušet se musí všechno. Všichni moji známí jsou z mých performancí zděšení, ale já v tom nevidím nic odporného nebo opovrženíhodného. Naučila jsem se vařit, prát i uklízet, a při tom se snažím samu sebe udržovat a vydělávat nějaké peníze. Místo háčkování a rození dětí však zůstávám umělkyní. Mužům se z mé tvorby nejvíc líbí, když sedím a maluju obrázky. Nedokážu se uplatnit, neumím si najít dobře placené místo. Možná, že jsem příliš egoistická a ctižádostivá, ale ruku na srdce, všechno, co se v umění zapsalo do historie, bylo provokativní. Markýz de Sade, Lev Davidovič Trockij, Casanova, Caliosto, z žen Mata Hari, Frida Canlo a ze současných bohužel pouze Madonna, která ví, že chce, aby z ní byli lidi bez sebe, a oni jsou. Panuje názor, že člověk k tomu, aby vyniknul, potřebuje nadání. Já jsem spíš pěvkyní chvastounství: neuplyne jediná minuta, abych nevymýšlela nějaké triky. Vše kolem mě, vše co vidím a slyším, použiju při realizaci svých nápadů. Z toho je patrné, že provokace jsou výsledkem velmi seriozní práce.

Existuje bezpočet způsobů, jak přimět lidi, aby o vás mluvili. Je dobré si budovat legendy - tak aspoň začínali bohové. Na co všechno lidé nepřijdou, aby se zviditelnili: jedí kilogramy hřebíků, skáčou z mrakodrapů, nechávají si narůst dlouhé nehty a kníry, holí si genitálie, ukládají o život prezidentům a hvězdám showbusinessu - zkrátka dělají všemožné šílenosti. Guinessova kniha rekordů jim slouží jako kronika jejich samolibosti.

Život tvořivého člověka je zvláštní věc. Vždycky vzbuzuje zájem lidí. A čím je jeho život bohatší, tím větší je zájem. Ale informace o tvorbě, podrobnosti o umělecké kariéře jsou dostupné jen nevelké skupině lidí, kteří jsou nejčastěji s hvězdou profesionálně spojeni. Ostatní spíš zajímá osobní život slavných. Ale nejdřív je potřeba se stát slavným. I přes úmornou práci si ale člověka nikdo nemusí všimnout, nebo aspoň ne tak, jako když využije skandálů, které si prostý občan nemůže dovolit. Takové činy se mohou zdát hříšné, ale i hrdinské, a rozhodně vedou k popularitě.

Moje heslo „můj život se mě netýká“ není jen pokusem o identifikaci s popisovanou situací, ale svědectvím mého odvěkého přání chovat se k sobě jako k někomu jinému.

Překlad Vladan Šír, Irina Maňáková

01.02.1997