Časopis Umělec 1999/5-6 >> Alfred Kubin - kouzelník se smutným výrazem | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Alfred Kubin - kouzelník se smutným výrazemČasopis Umělec 1999/5-601.05.1999 Otto M. Urban | umělec | en cs |
|||||||||||||
„Opravdové peklo spočívá v tom, že tato paradoxní dvojí hra v nás pokračuje. Láska sama má těžisko mezi kloakami a latrinami. Vznešené situace propadají směšnosti, haně a ironii.
Tvůrce je bytost podvojná.“ Alfred Kubin, 1908 (závěrečná slova románu Země snivců) Jedno z nejstarších dochovaných děl Alfreda Kubina (1877 - 1959) pochází z roku 1883. Kresba tužkou se jmenuje Kouzelník - šestiletý chlapec na ní zobrazil čarodějný rej plný levitujících démonů, netopýrů, hadů, kostlivců, ve vzduchu se vznáší dokonce rakev, královská koruna, vojenská vyznamenání či biskupská berla atd. Technická stránka díla příliš nepřekvapí, odpovídá jak Kubinovu věku, tak jeho nadání, neobvyklý je obsahový koncept díla, který zdaleka přesahuje infantilní ilustraci strašidelné pohádky nebo vyprávění. Kresba ukazuje bujnou fantazii čerstvého školáka, ve které jsou spojeny motivy světské i církevní moci, s ironickými narážkami na peníze a svět kapitálu, to vše je prostoupeno hermetickými a zednářskými symboly. Postava kouzelníka s bezradně rozpřaženýma rukama a smutným výrazem ve tváři působí spíše jako neurózami zkoušený mnich či poustevník. Začíná chaos, kouzelník ztratil svou moc a není schopen přivolat démony zpět, svět začíná žít v divokém rytmu své vlastní nespoutanosti a šílenství. Nikoli kouzelník, ale to, co jej obklopuje, je zosobněním zla, bídy a perverze. Zřetelná se zdá být Kubinova vlastní identifikace s kouzelníkem, s jeho mocí i fatálním smutkem, ale i jeho schopností nahlížet: být voyerem. Kdo tedy byl Alfred Kubin? Taková otázka napadla snad každého, kdo se s Kubinovou tvorbou setkal. Kdo byl autor takovýchto vizí z pekla a předpeklí? Lakonická odpověď by mohla znít: rakouský kreslíř a grafik (ilustroval také desítky knih, např. Thomase Manna, Edgara Allena Poea nebo Gustava Meyrinka), autor jediného románu a pozoruhodné autobiografie, spolupracovník expresionistického sdružení Der Blauer Reiter, v Čechách by se ještě neopomnělo připomenout, že se Kubin narodil v Litoměřicích (kde však žil pouhé dva roky) a jeho vztah k českému prostředí nebyl bez určité zajímavosti. Často připomínaná je také jeho obliba dekadentních symbolistů Odilona Redona, Féliciena Ropse či Jamese Ensora. Právě Ensor se zdá být Kubinovu vnímání světa nejbližší. Jeho smysl pro ironii, či spíše bizarní sarkasmus nalezl v Kubinovi nadšeného stoupence. Spojení nízkého a vysokého, bídy a bohatství, špíny a lesku, odvahy a strachu, gracie a trapnosti poskytuje pro tristní hrdiny jejich děl vhodné scény pro inscenaci těch nejzvláštnějších záchvěvů lidského nitra. Pro Kubina (a něco dříve i pro Ensora, se kterým má Kubin společný i obsesivní zájem o lidské exkrementy) svět postupně přestal být osudovou a zcela vážnou otázkou, respektive otázky, které přinášel, byly stále častěji spíše směšné než vážné, nebo přes svou vážnost směšné. Láska sama má své místo mezi kloakami a latrínami, vznešené je ponížené, uražené, směšné, pouze strach a utrpení mají ještě nějakou vážnost a tajemství. Ale i to se pro Kubina, pesimistu formátu Fedora Sologuba či Ambroise Bierce, pomalu začíná vytrácet. Na období, kdy psal román Země snivců, vzpomínal: „uzrálo ve mně poznání, že nejen v bizarních, vznešených a komických chvílích spočívají nejvyšší hodnoty jsoucnosti, nýbrž, že v tom, co je trapné, lhostejné, každodenní a vedlejší, jsou tatáž tajemství (...).“ Tedy tajemství reálného života a existence, jež jsou zbaveny mytické dimenze, ale získavají bohatství v každodenní bolesti, která je stejně trapná, jako všudypřítomná. Kubin zásadně odmítl zjednodušující alegoričnost a v průběhu prvního desetiletí se začal odpoutávat i od složité symboliky rané moderny, aby se přiblížil k voyerské poetice dekadence. Nahlížet a rozkrývat, ale přitom nebýt viděn. Fascinace detailem je při tom stejně důležitá jako neodbytná trapnost okamžiku, obojí nalezne o několik desítek let později svůj filmový pandán ve filmových opusech Georga Romera či v opeře La Grand Macabre Georga Ligetiho. Fascinace nízkostí, její studium a popis a následně až sentimentální zalíbení prostupují moderní kulturou všemi směry. Pokleslé žánry, kýč a masová zábava jsou ve srovnání s předcházejícími epochami přijaty moderním uměním daleko vstřícněji a s pochopením. Stávají se jednou ze základních inspirací, překvapivým okysličením v novém kontextu. Kubin nevytváří neskutečné světy, i jeho nejbizarnější kompozice působí dojmem reality, skryté sice za rouškou únavy, halucinace či neurózy, přesto však přítomné v každé částečce, atomu nebo buňce. Kubin nebývá začleněn do běžných učebnicových přehledů dějin moderního umění, je jaksi mimo. Do tradičních interpretací se příliš nehodil, a možná i proto se paradoxně stal jedním z nejvlivnějších autorů 20. století. Málokterému autorovi byla (a je) věnována tak kontinuální pozornost a tolik přímých odkazů. Řada umělců vděčí Kubinovu odkazu za mnohou inspiraci, za všechny stačí jmenovat Rolanda Topora, Arnulfa Rainera (oceňoval i Kubinovu techniku kresby), Franze Blaase, Vladimíra Kokoliu, Joea Colemana, ale i Francise Bacona nebo Joela-Petera Witkina atd. I dnes, čtyřicet let po Kubinově smrti, je stále podnětné a vzrušující vnikat do Kubinových vizí, stávat se jejich součástí, prozkoumávat tajemná zákoutí na periferiích měst, potýkat se s příšernými monstry, hýřit s démony a lehkými holkami na apokalyptickém večírku, okouzleně sledovat přírodní scenérie a podmořské pralesy, a to vše jen proto, abychom nalezli cestu do bizarního snu města Perly, města, kde vše je nakonec stejně a rebour.
01.05.1999
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář