Časopis Umělec 1998/8 >> Zpráva od stryca, který se vrátil z Ameriky Přehled všech čísel
Zpráva od stryca, který se vrátil z Ameriky
Časopis Umělec
Ročník 1998, 8
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Zpráva od stryca, který se vrátil z Ameriky

Časopis Umělec 1998/8

01.08.1998

Jiří Surůvka | report | en cs

No, především jsem rád, že se můžu zase vrátit k těm našim háčkům a čárkům, pardon čárkám, i když těm se, jak vidno, snadno odvykne.Čeština má holt svá milá úskalí. A slova přejatá spíš z němčiny, než z angličtiny. Když řeknu, že je všechno v ólrajtu , tak si furt ještě připadám divně, zatímco germanismy už tak necítím. Ale co to melu, nepíšu článek do časopisu Naše řeč, alébrž do magazínu Náš Umělec na téma Jak jsem objevil Ameriku... Stalo se to díky penězům pana Jiřího Sorose, kterému tímto děkuji. Děkuji i všem ostatním v SCSU, děkuji panu Jiřímu Bednaříkovi, který si ode mne dva dny před odletem koupil obraz, a tak jsem mohl zaplatit letenku, děkuji paní Máně Cain, která se o mě v San Francisku starala a pomohla mi ztratit veškeré iluze o bývalých hippies. Ano, někteří z nich jsou opravdu jen obyčejní somráci jako u nás.Tak nejdřív to shrnu a pak k detailům. Ty bych měl možná zveřejnit v časopisu Detail, aby byla rovnováha. Bohužel i v Americe umění téměř nikoho nezajímá. I tady jde hlavně o peníze. Na své pouti z Kalifornie na východ, jsem pořádné galerie našel až v Brooklynu. San Francisco je na tom nejhůře. „They hate artists,“ řekl jeden galerista v Chelsea a měl pravdu. Myslím, že radní v S.F. v hrůze, že by se mohla opakovat šedesátá léta, raději trvale vypráskali všechny umělce z města. Zůstal Lawrence Ferlinghetti, kterého zase podplácejí. Letos se stal prvním laureátem ceny San Franciska, pojmenovali po něm ulici Via Ferlinghetti, nevyhodili ho z budovy, kde má své knihkupectví; prodejny osvětlovacích těles po celém městě nesou jméno tohoto slavného „bookstore“, a to CITY LIGHTS. Velký mistr se dal na sklonku života na malování a maluje s vervou jako mladík, ovšem témata obvyklá pro americké pokrokové intelektuály na penzi (viz např. současné happeningy Living Theater), a to chlapíky na elektrickém křesle, označené jako oběti kapitalismu a tak. Že tito „pokrokoví“ mučedníci předtím zpravidla brutálně zavraždili mnoho nevinných lidí, o tom už dílo mlčí. Nicméně i tak je L.F. bohužel největší vodvazák v městě San Francisku. Kulturní život se v S.F. odvíjí především v nemnoha rockových klubech, mnoha jazzových a hiphopových klubech. Bohužel také Residents i Y. Biafra přešli do latentní fáze tvorby a není o nich nic slyšet, takže událostí podzimu byl muzikál Chicago a koncert české skupiny Už jsme doma. Naštěstí se o současné umění tam také stará stát ve dvou institucích. V prvé z nich, MoMA (Museum of Modern Art) se vystavují notoricky známé šedévry tak trochu jinak: Keith Haring a Alexandr Calder. O těch snad někde jinde, někdo jiný. A v druhé budově zvané Yerba Buena Center for the Arts bylo konečně něco zajímavého. Už v mexickém muzeu ve Fort Mason (bývalá vojenská základna) jsem byl uchvácen mexickým lidovým uměním souvisejícím se svátkem zemřelých (Halloweenem či dušičkami, chcete-li) a tady ten jejich talent pro bizarnost a nadsázku propukl naplno. V přízemí budovy byla výstava mexických profesionálních umělců inspirovaných lidovou keramikou, papírmašovými figurkami kostlivců a maskami pomalovanými co nejkřiklavějšími barvami. To vše použito v různých instalacích s převážně sociálním nebo protiamerickým obsahem. Ten obsah byl přesněji ne tak protiamerický, jako spíše protikorporační čili protikapitalistický, ale jistý dávný senátor, jmenovec amerického akčního umělce Mc Cartyho, by to jistě jako protiamerickou činnost označil. Za všechny mohu jmenovat společnou instalaci několika umělců nazvanou The (Re)Generation Project of Galeria de la Raza: McMuertos, která vtipnými morbidními přesmyčkami v designu, připomínajícím nejčastěji mládeží napadanou síť jídelen s mletými karbanátky, dávala tento symbol amerického konzumu do těsných souvislostí se špinavou politikou a smrtí (fujtajbl, to bylo souvětí, omlouvám se). Nejlepší byla ovšem samostatná část výstavy věnovaná videoartu a nazvaná „Mexcelente“ s podtitulem Hybridity and Travel in Art from Mexico City and Beyond, alias El Super Show de puro POP, television from Greater Mexico. Od klasických videoinstalací např. Francisca Alyse (to je přehlasované y, že by Turek?), kde kdosi na hlavním náměstí v Mexico City kolem „morového“ sloupu v nekonečné časové smyčce vodí dokola stádečko ovcí. Video se jmenovalo Patriotic Tales. Velmi expresívní byla videa Miguela Calderóna - dokumentární záběry pranic gymnazistek na školním dvorku, pod názvem Kitty Fight, anebo dvě velkoplošná videa na protilehlých stěnách temné místnosti Yoshuy Okóna nazvaná Tragaverga, ze kterých vám s velice obscénními posunky spílaly dvě mladičké dívky. Zbylých několik videoinstalací oscilovalo od nenávisti až ke skryté adoraci amerického konzumního dostatku. Mně se nejvíce líbil sestřih z jakéhosi obskurního kabaretu, kde kupříkladu mladík klečící na skateboardu pojížděl sem a tam mumlaje cosi o lásce k cestování, minimalisticky přerušován amatérskou operní pěvkyní, Míšou Kuličkou v rodném lese, a obtloustlým kolozubým Mexičanem, který vyzbrojen na koleně zhotoveným skafandrem sestupoval z lunárního modulu z balicího papíru a štaflí se slovy „I love United States of America“. Jinonárodnostní charakter Yerba Buena dotvrzovala nakonec i paralelní výstava mladého izraelského umění, připravená ve spolupráci s The Jewish Museum of San Francisco (kurátoři Tami Katz-Freiman and Amy Cappellazzo). Název „Desert Cliché: Israel Now - Local Images Examine Israeli Identity“. Tahle výstava se velice podobala výstavě současného židovského umění ve stejnojmenném muzeu na páté avenue v New Yorku. Zdá se, že mladí izraelští umělci mají už plné zuby války, povinné vojenské služby a omezené polní demokracie. Ironicky posuzují dřívější tabu: svatá místa, pohyblivé hranice, militární heroismus, stav ohrožení a otázky židovské a arabské identity.
No a to jsem měl za dva dny hotové a více umění se mi v městě beat a hippie generation nedostalo. Koupil jsem si prut a chodil na ryby a po návštěvách a večírcích. Koupat se v San Franciscu nedá, neboť moře je velice studené i v parném létě. Město je velice krásné pouze z dálky, nejlépe z druhé strany Golden Gate Bridge z Marine Headlands coast. Ano, to je to slavné místo, kam posíláme držitele Chalupeckého ceny a, jako tady všude, kde jsou umělci, byli nejdříve vojáci. Vojsko - avantgarda avantgardy! Zastihl jsem tam komunu několika internacionálních umělců, včetně Ilony Németh z Nových Zámků, novopečenou držitelku ceny pro mladé slovenské umělce. Přece jenom tady panovalo jinačí ovzduší než v zmarněných luxusních ateliérech pro podprůměrné umělce ve městě, kde jsem byl já. Při celoměstské akci Open Studios bylo Headlands jedno z mála míst, která navštěvovali skuteční galeristi a seriózní zájemci o současné umění. Až jsem záviděl Iloně, že je kolem ní takový zájem. Tam, kde jsem byl já, to vypadalo, jako bych se ve stroji času vrátil do prodejny Díla z počátku osmdesátých let, kde otlemují pouze zvědaví sousedi hodnotící, jestli to je jako živé anebo by to taky namalovali. Abych vyhověl romantické představě své hostitelky o malujícím východním umělci zasaženém vyvanulým duchem „flower power“, namaloval jsem několik obrazů inspirovaných a) katalogem pracovních ochranných pomůcek - cyklus „Americká práce“, b) katalogem Headlands Marine Coast obsahujícím tablo bývalých vojínů U.S. Army, předchůdců držitelů Chalupeckého ceny - cyklus „Vojsko - avantgarda avantgardy“. Největší ohlas u amerických zbloudilých hospodyní však vzbudil můj autoportrét (v podobě tlusté larvy) na Golden Gate Bridge. Přece jenom to byla jakás takás krajinka... Ještě štěstí, že jsem tady měl českého kamaráda Jakuba Švédu, studenta Akademie v ateliéru Jiřího Davida, který trávil semestr na Art Institute of S.F., což je jediná poměrně dobrá škola tady. Pak taky jeden domorodý umělec v mém věku, Scott McLoud, byl fajn a dělal zajímavé instalace a performance a je kurátorem jakési nehmotné galerie, jejíž akce se odehrávají na různých místech. Jmenuje se The Imagine Gallery a některé její akce proběhly i v Ostravě, poněvadž Scott tady má kamarádku Radanu Parmovou.
Toť vše, co jsem nalezl. Naštestí jsem měl cíle spíše turistické, takže jsem dal Bay Area trochu dříve vale a ve vypůjčeném trucku Chevrolet (vyrobeném Isuzu Motors Ltd., Japan r. 1981- majitelem je kamarád Tomáš Etzler z Denveru, který se tímto řadí mezi mé mecenáše po boku G. Sorose) jsem podnikl velice dobrodružnou cestu na východ, protože jsem měl odlet zařízen z New York City. Nejdříve jsem se ale prošel po legendární Venice Beach (chodil sem Jim Morrison a pobřežní hlídkou je tady David Hasellhof), protože tady bydlí evangelický graduovaný farář z Prahy a Princetonu Ferda L. z Ostravy-Poruby, který se tu oženil a bydlí v Burbanku, což je Los Angeles a okolí. Na umění taky slabé, i Hollywood je pouze špinavá ulice pro turisty, za zmínku stojí snad jen bývalé nádraží Bergamot Station v Santa Monica s několika vesměs komerčními galeriemi, z nich pouze Track 16 Gallery se věnovala novým médiím, pak údajně ještě Orlando Gallery v Sherman Oaks, Sharon Truax Fine Art, Venice, a v Downtownu MoCA (Museum of Contemporary Art) a MADLA (Museum of Art, ředitelem je Češka Madla Hruza - proto ten název?). V MoCa byla velká výstava fotografií Nan Goldin, ale hyperrealistické barevné fotografie lidské bídy a společenského úpadku v takových oficiálních galeriích vypadají dost neskutečně a nepatřičně. Sugerují podezření, že autorka poté, co se nabaží a nafotografuje pasáků, zmlácených prostitutek, nemocných a umírajících homosexuálů, vytáhne v podvazcích ukrytou zlatou platební kartu a unikne zpátky do světa elity nechat se obdivovat těmi, co jsou za tento stav zodpovědní. Zhlédl jsem rovněž několik set ateliérů v bývalém pivovaru při víkendové akci Open Studios in Brewery Annex, 650A S. Avenue 21, a bohužel zase samá voda... Nicméně za pozornost stojí fakt, že v žádném americkém městě nepovažují výtvarníky za lůzu jako u nás. Naopak starají se o ně vzorně, stavějí jim nové ateliérové domy, nebo opravují vhodné průmyslové budovy na prostorné obytné ateliéry. Za tím nestojí ani tak filantropie, jako pragmatická úvaha, čím více umělců ve městě, tím více komerčních zakázek pro ně, tím větší obrat reklamních, architektonických, interierových, designových, filmových a televizních společností a tím větší příliv peněz z daní do státních a regionálních pokladen. Rád bych, aby si to také naši politici uvědomili, než začnou zase pindat o tom, že si umění u nás zatím opravdu ale opravdu nemůžeme dovolit podporovat.
Nejlepším uměleckým dílem v Americe je příroda. Nevadská poušť, Utah, Colorado. Všude stovky tzv. National Forests, národních parků atd. Do jednoho takového parku v Severní Kalifornii mě pozvali Indiáni na slavnostní víkendové tance v Grinding Rock. Akce se konala v obrovské polozemljance pro asi tak tři sta lidí. Uprostřed ohniště, dým stoupal kruhovým otvorem ve dřevěné střeše ven. Tančit začali v pátek a skončili v neděli kolem poledne. Střídali se zpěváci, rytmické skupiny a předtanečníci. Rytmus téměř stále stejný, kvílivý, kolísavý zpěv, prokládaný hromadnými pokřiky. Řekl bych takový akustický hiphop. Tanec spočíval více méně v rytmickém přešlapování na místě, pouze předtanečníci vířili okolo ohniště. Bylo to ale krásné a po několika hodinách byli všichni tanečníci v extázi. Bez alkoholu a drog.
S touhle slavnostní a ušlechtilou zábavou ostře kontrastuje město v poušti Las Vegas. Bezduché prohrávání peněz v nesčetných kasinech, gogo barech a hotelových music-hallech. Chodil jsem tady v noci několik hodin, aby mi něco náhodou neušlo, ale zatím mi pouze neušlo, že neustále potkávám stále stejné turisty, kteří také bloumají sem a tam, aby jim něco neušlo. Takhle by vám tady mohl ujít celý život a někteří lidi tady taky podle toho vypadají. Nechápu taky, jak se někomu může líbit architektura disneylandu či hotelů v Las Vegas. Je to obrovský kýč, který vypadá velkolepě pouze několik hodin v noci, toť vše. Velkolepě ve dne vypadají pouze Rocky Mountains nebo Grand Canyon a tak. Než jsem se dostal do hlavního města Colorada, Denveru, musel jsem přenocovat v malém městě na úpatí Rocky Mountains jménem Grand Junction (jako z kovbojky) a seznámil se s jedinou místní soukromou galeristkou Caole Lowry, její galerií Planet Earth and The 4Directions Gallery a několika místními pozoruhodnými umělci, které jsem marně hledal v San Franciscu, abych je našel v Grand Junction a v Brooklynu. Ihned jsme samozřejmě založili družbu mezi její galerií a naší galerií Jáma 10 v Ostravě. Začneme tím, že si navzájem pošleme pohlednice. To je asi tak všechno na co mají periferní a regionální umělci a outsideři peníze. Díky podpoře kamaráda jsem pobyl v Denveru asi týden. Je to jedno z nejhezčích amerických hlavních měst. Nesmím zapomenout taky na Bolder, malé univerzitní město poblíž Denveru, pyšnící se vlastní městskou galerií a dějištěm bítnických básnických seminářů pro studenty. Soukromé galerie tu však opět nestojí za nic, tak jako v Denveru, kde galerie z centra města vytlačuje přítomnost nového baseballového stadionu, která zvýšila neúnosně nájemné. Zůstaly snad jen galerie s ruským uměním Sloane Gallery a Robischon Gallery s částečně neprofitním programem. V mexikánské čtvrti jsem našel ještě dvě galerie sprejařských gangů, jedna z nich nesla honosné označení PIRATOS a byly otevřené jen o víkendu. V týdnu musí asi nezávislí mladí proletářští umělci vydělávat. Naproti byl rockový klub ve kterém zrovna hráli Tiger Lilies, kapela dobře známa i z Prahy. Takže se zeptejte jich.
Chicago jsem projel a zdržel jsem se pouze několik dní v Detroitu, kde jsem byl hostem rodiny známého skotského plastického chirurga dr. Jacksona. Takže jsem viděl, jak tady žijí skutečně bohatí lidé. Podzimní krajina plná barev v okolí Michiganského jezera určená pro domy vyšší střední vrstvy připomínala svou poetikou rozprašovací loučku ostravského krematoria. Pečlivě zastřižené živé ploty, stromy a keře, jen sporadicky narušovaly rodinné hrobky, navzájem si podobné jak vejce vejci. Žádné obchody, hospody, veřejné budovy, pouze privátní pozemky a zákazy vstupu. Všude mrtvo, nikde nikdo, teprve navečer přijížděly z města neslyšné limuzíny a z nich toporně vylézali jejich pobledlí majitelé, připomínající zombie. Také Detroit se zašlou slávou Fordovy automobilky na věky konzervovanou v tamním automobilovém muzeu mi velice silně připomínal Gotham City z filmu Batman. Staré opuštěné výškové budovy ze čtyřicátých let, špinavé dvorky, slavné hotely proměněné v laciné byty. V centru knihovna a muzeum v brutálním klasicistním stylu á la Capitol. Nezbytné obří fresky Diega Riviery. Pětimetrová socha - zvětšenina pouze paže slavného místního boxera. Aby místní nezapomněli, jak uměl kdysi přerážet touto paží nosy. Nicméně je tady poměrně dobře vybavená Vysoká uměleckoprůmyslová škola.
Trasa Detroit, Cleveland, New York je poměrně fádní, s náznaky zbytků průmyslu. Pak přišly lesíky s barevným listím a New York City, respektive ostrov Manhattan se vyloupl jako na dlani. Čekal jsem, že budou předcházet míle betonových předměstí, ale mílil jsem se (míle - mýlit se nehodí). Manhatttan, opět hezčí z dálky než zevnitř. Uvnitř, v kaňonech ulic (tuhle metaforu jsem bohužel nevymyslel já), nepřetržitý tok vozů a lidí. Vše je přehledné, avenues jsou svislé a streets kolmo na ně, uprostřed, v centru je centrální park. U jeho východní (západní?) strany je slavná Pátá Ave., jejímž zajatcem byl i John Lenon. Byl však již, jak všichni víme, vysvobozen poněkud osudným způsobem. Jsou zde i všechna větší muzea a galerie. Totéž i o ulici dále na Madison Ave., kde je i česká ambasáda, kdyby byly nějaké problémy, anebo byste chtěli navštívit české kulturní centrum. Tam uvidíte tři slečny, co tady pracují nejspíše „po známosti“, nic nenasvědčuje tomu, že by to mohly být specialistky na českou kulturu vůbec. Vystavoval tady Vladimír Kokolia, ale kolem stěn jsou nízké knihovny, na nich dečky a vázičky s kytičkama a nad vším tím visí pod sklem jeho smrtelně groteskní kresby. East Village, Soho atd. jsou už dnes místa určená pro turisty a galerie vesměs prodávají francouzské impresionisty, anebo tak ještě nanejvýš Warhola, Pollocka. Ten má ostatně velkou retrospektivu v MoMA, kurátoři neváhali postavit v jedné z místností i Pollockův ateliér z dřevěného domečku. Na Manhattanu najdete pouze zajímavější galerie v Chelsea, v sousedství autoopraven, benzínových pump, skladišť atd., a to i takové galerie jako Matthew Marks Gallery. Tam byl W. de Kooning a opět Nan Goldin, Andrea Rosen Gallery - Wolfgang Tillmans. Na tyhle výstavy v krásných vyčištěných galeriích se plně vztahuje můj dojem o nepatřičnosti těchto fotografií, lépe je dát přímo do těch skladišť, myček aut. Na stejné ulici vystavoval i Tony Oursley své projekce na sádrové odlitky obrovských lebek, ale už si nepamatuji jméno galerie. Ovšem praví „frontiers“ v New Yorku bydlí jen a jen v Brooklynu. V části Brooklynu zvané Williamsburg najdete asi tak dva tucty (24) malých nezávislých galerií vystavujících (hot) umění bez kompromisů. Je zajímavé, že svým periferním rázem, využíváním různého haraburdí, odporem k vyčištěné a sterilní instalaci se dosti podobá tomu, co vzniká na umělecké periferii Prahy (např.výstava v býv. klubu Bunkr ) nebo v jiných městech u nás, v Ústí n. L. nebo v Ostravě. Shlédl jsem výstavy např. v galeriích Sideshow, to byla malá místnůstka asi 6x4 metry napěchovaná obrazy různých autorů, malý dvoupokojový byt v prvním patře přeměněný na galerii Eyewash, zde vystavovali: Bruce Houston kopii Mondriana v podobě návěsu k malému tahači, který byl připevněn k spodní hraně plátna, instalace z fotek, nápisu „Art gone wrong“ a haraburdí Elisy Levy, v koutě svítil neonový nápis Normy Markley „Heeeheeeheeehehehehe...“, nebo tak nějak, Lisa Heyn s Bobem Sengem vytvořili novou skříňku ze starých skříněk různobarevně pomalovaných, překližkový oltář pomalovaný olejem vystavoval Paul Kuhrman, myslím ale, že takové výčty vám asi nic neřeknou a takovou tu kunsthistorickou hantýrku neovládám, ale ty věci byly fajn, různorodé, celkem nic moc velké umění, ale zato dělané s drajvem (nebo s radostí? - obojí je správně!). Každá zdejší galerie byla trochu jiná, Galerie Pierogi 2000, přes svůj italský název patří jednomu Angličanovi, který často představuje pozoruhodné evropské projekty, momentálně tam měl též Angličany Boba a Robertu Smith, kteří předvedli bicí soupravu, video a nápisy z pestrobarevných písem typu „Birds are the New Fish“, což byl i název výstavy. Přísně nekomerční byla i galerie, původně anarchistická, která se přestěhovala do Williamsburgu z Queensu a jmenuje se Art Moving a vystavovala velmi konceptuální práci Natalie Moore, což byl v jinak holých zdech zasádrovaný drát, který jen tu a tam vyvěral na povrch tamhle jen tak decentně bílou bužírkou, anebo tuhle razantněji chuchvalcem mosazných pletenců, nic víc. Celá galerie byla vestavěna v útrobách bývalé kotelny, což jistě potěší srdce každého industrialisty. Na jednom z Brooklynských dvorků můžeme také najít miniaturní dřevěnou boudu velikosti poloviny garáže (asi jako klubovna Rychlých šípů) nazvanou Holland Tunnel Art Projects. Holandští kurátoři zde představují mladé evropské a americké umělce ve speciálně koncipovaných projektech pro tuto boudu, dvorek a lidi. Zastihli jsme tady zrovna umělce z Queensu Brandona Ballengée a jeho projekt „Acme.Labs, variation 3 (with the Introduction to the Fermi Worm)“, byla to vlastně instalace s umělým plžem-mutantem a světélkujícími krajinkami při ultrafialovém světle a hudbě Kraftwerk z alba Radioactivity. I v New Yorku jsem našel přátele, kteří mi hodně pomohli, Radim Boruta z Manhattanu, čtyři z Bruklinu,což byli Ostraváci na pracovní stáži, a po galeriích mě provázel slibný brooklynský umělec Anu Schwartz, bez něj a jeho přítelkyně Jennifer, bych neviděl nic. Anu tvoří velice zajímavé mikroinstalace v dřevěných krabicích , někdy až takové malé oltáříky, ironizující politickou a sakrální tématiku. Takové NeoN.Y.Dada...
A to už je všechno, ze zpáteční cesty si mnoho nepamatuji, protože mě opil spolucestující Serjoža ze Saratova, snad jen , že mě pak poblil a spustil požární poplach v ocase letadla, kde tajně kouřil, ale to už jsou historky do humoristické přílohy nedělních novin. Jsem štasten, přátelé, že už jsem zpátky mezi vámi a Amerika je zase tam, kde má být - na opačném konci zeměkoule.








Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…