Border Art - Sociální umění a severní hranice Mexika

Severní hranice Mexika je nerozlučně spojena s představou narušenosti a zmrzačení, s nezhojenou ranou, kterou způsobila územní ztráta v polovině 19. století. V oblasti se tehdy zabydleli migranti dohnaní chudobou k hledání lepších životních podmínek a pobízení určitými severoamerickými skupinami k přechodu „na druhou stranu“. Důsledkem intenzivní interakce na mexicko-americké hranici je výlučný transkulturní vztah mezi ekonomicky privilegovanými skupinami a jednotlivci a také sociální katastrofa, která doléhá na většinu obyvatelstva. V této scenérii plné násilí, na území, které se nabízí komercializaci, se vytvářejí mediální
vztahy v obrazech, které jsou předkládány jako skutečnost sama. Upozorňují na meze moci a komunikace, včetně mechanismů tvorby a výměny umění. Sociální podmínky na severní mexické hranici jsou ve stádiu, které můžeme pozorovat v mnoha jiných částech světa. Zapomínání a únik najdeme všude. Někteří umělci se pokoušejí dekategorizovat to, co dnes znamená dělat „sociální umění“, aby změnili současnou situaci na této hranici.


I. Yoshua Okon ve videu nazvaném Coyotería nabízí současný komentář k dílu Josepha Beuyse I Like America and America Likes Me (1974) se záměrem umožnit různé roviny četby jedné akce. Beuys strávil tři dny uzavřen s kojotem v newyorské galerii s úmyslem meditovat o vztazích mezi přírodou a kulturou. Okon si jako náhradu za zvíře ve své aktualizaci zaplatil lidského kojota – osobu, která převádí imigranty přes mexicko-americkou hranici a opatřuje jim nějaké doklady –, a sám hrál roli umělce. Rovněž nahradil Beuysovy pomůcky –plstěný plášť, berlu a výtisky Wall Street Journal – pokrývkou z umělého vlákna, policejním obuškem a několika exempláři mexických televizních programů. Okonova rekonstrukce studuje už samotnou volbou materiálů sociální problematiku: vztahy mezi korupcí, třídou a migrací jako aspekty lidské přirozenosti.
II. V chladu bílé krychle znějí z 16 tlampačů jména 2487 osob, které přišly o život při pokusu překročit mexicko-americkou hranici. Toto zvukové dílo Luz Maríi Sánchez, která byla letos pověřena zadáním od instituce Artpace San Antonio, dává organicky promluvit diaspoře prostřednictvím jmen bez tváře, která je možné slyšet izolovaně, oddělené tichem, nebo zřetězené tak, aby se do zděšeného mnohosměrného zvuku přenesla rozmanitost pohybů, jakou implikuje samotná migrace.
III. V neustálých proměnách bezprostředně snímaného průběhu dne nás video Teresy Margollesové mlčky vede po cestách Lote Bravo, Lomas de Poleo, Anapry a Cristo Negro. Při cestě do příhraničních montoven maquiladoras v Ciudad Juárez, Chihuaha tam bylo uneseno, znásilněno, mučeno a zavražděno více než 400 žen. Na podlaze galerie jako na hřbitově spočívá 50 ručně vytvarovaných cihel z pouštního písku pocházejícího z míst, kde byla nalezena těla. Margolles se nepokouší vysvětlovat příčiny smrti, nechce poukazovat na neschopnost předvedenou místními a federálními úřady při objasňování zločinů nebo promlouvat o negativních dopadech moderní ekonomiky. Pouze zpřítomňuje absenci, jako svědectví o těch, kteří dále žijí s touto bolestí.
IV. Televizní programy a velké množství různých tiskovin využívá „lidských tragedií“ pro vytváření iluze veřejného konzensu, zvýrazňuje melodramatické a fikční prvky a emocionálně tak angažuje konzumenty. Umělecké práce se pokoušejí znázornit prožitek událostí pomocí svědectví. Bezprostředně nezapojené osoby však nedokážou sdělit ani vysvětlit nejtraumatičtější a nejbolestivější zážitky. Etickou dimenzi svědectví představuje paměť, událost nesmí být zapomenuta a musí být předkládana v nezměněné podobě. Umění může pouze nabídnout způsob vyjednávání s realitou, filtr, který nám umožní rozeznat, nakolik nás omezuje fakt, že jsme jenom diváci, přihlížející cizí tragédii. Instalace From the other side Chantal Akermanové, která vychází z jejího filmu De l´autre côté, zkoumá tři roviny hraniční situace. V první místnosti monitor neustále reprodukuje poslední záběr filmu. Kamera umístěná ve voze snímá noční obraz americké dálnice, zatímco hlas Akermanové předčítá text o zmizení mexické ženy, která pracovala ve Spojených státech. V prostředním sále šest triptychů monitorů násobí obraz hranice oddělující Sonoru od Arizony, rozšiřuje záběr pohledu diváka a názorně tak podtrhává nesmyslnost a násilnost územních hranic. V třetím sále se promítá obrazovka do druhé obrazovky a obraz se vkládá do pouštní krajiny. Sledujeme, jak se za úsvitu rozplývají sny živých a mrtvých mužů a žen, hledajících lepší život.
V. Představu o mexické hranici jako oblasti špičkového technologického rozvoje je nezbytné konfrontovat s každodenním životem maquiladoras. Tyto komplexy, v nichž se montují nejrůznější druhy výrobků, uspokojují potřeby konzumních center podléhajících logice neoliberalismu. Do těchto továren se přiváží neproclený a nedaněný materiál, z nejž se dokončí produkt a obvykle se vyváží zpět do země, odkud byly přivezeny díly. Továrny většinou patří vlastníkům z USA. Montovny fungují díky pracovní síle mladých žen ve věku od 15 do 25 let, které jsou za bídné mzdy vykořisťovány v dlouhých pracovních směnách. Prostřednictvím rozhovorů se ženami pracujícími v montovnách a v sexuálních službách sledovala umělkyně Ursula Biermann zvyšování podílu ženské pracovní síly v globální ekonomice, prostituci jako jedinou alternativu k dosažení vyšších příjmů a sexuální násilí ve veřejné sféře. Ve svém eseji a videu Performing the Border nabízí bližší pohled na procesy sériové výroby a na způsob, jakým montovny technizují těla žen, když je proměňují v zaměnitelné součástky. Oproti oficiálnímu vysvětlování úmrtí v Ciudad Juárez jako následku aktivit souvisejících s obchodem s drogami, pro Biermannovou představuje násilí součást kultury, která bez sebemenšího ohledu na osobní identitu proměňuje ženy v objekt touhy a vykořisťování zároveň. Práce Biermannové se přesouvá od postkoloniální teorie k sociálnímu aktivismu a tváří v tvář zániku utopií o ekonomickém rozvoji chce působit jako katalyzátor, který ženám umožní, aby samy rozvíjely vlastní kritické strategie.
VI. Různé umělecké projekty nabízejí možnost posílit společenskou soudržnost prostřednictvím videa jako nástroje, který zachycuje životní příběhy, a tak usnadňuje sociální využívání komunikačních sítí. Umožňuje vlastní tvorbu obrazů těm, jichž se bezprostředně týkají. Maquiapolis je videodokument natočený ženami, které pracují v tijuanských montovnách. Iniciativa k tomuto projektu vzešla od filmařky Vicky Furnario a umělce Sergia De la Torre a práce probíhá díky skupině komunitních aktivistek, které propagují využívání digitálních videokamer. V dílnách nabízejí ženám lekce filmové techniky, nahrávání zvuku a také je seznamují s různými formami vyprávění příběhů prostřednictvím dokumentu. Tento druh uměleckých strategií umožňuje, aby výměna zkušeností a fikcí proměnila účastnice v kronikáře vlastní reality.
VII. Někteří umělci se rozhodli zvolit za výchozí bod své práce „aktivistický postoj“ a nikoliv „umění“, aby tak skoncovali s bezzubostí a elitářstvím média. To je případ kubánské umělkyně Coco Fusco, která dává přednost účasti na veřejných manifestacích a práci v nevládních organizacích a jako svou platformu používá web, na němž on line realizuje protestní akce. V mezních polohách umělecké produkce se nacházejí díla jako je Flames Maquiladora Carlose Amoralese, v němž vyzval Evropany, aby vyráběli boty pro bojovníky. Zdůraznil tak odstup mezi publikem vyzvaným k účasti na estetickém zážitku a extrémním vykořisťováním lidí v oblastech, nacházejích se na okraji zájmu společnosti. Privilegované prostory předvádění uměleckých děl, jako je muzeum a galerie, nepodněcují kritickou reflexi, vernisáž se snadno stane centrem povrchnosti a touhy po spektáklu. Je zřejmé, že systém umění využívá sdělovací média, která rozšířila sociální úzkost a obnovila vnímání hranice jako místa, kde se odehrává „zlo“.

01.02.2007