Bruselská noční můra

"Michal Vimmer (nar. 1973) je vlastně renesanční člověk. Profesí psychiatr působící na 1.LF UK VFN.koníčkem zahraničněpoliticko-ekonomický komentátor na stránkách internetových, dnes již poněkud (nikoliv ovšem jeho vinou) pokleslých Britských listů; k naplnění oné renesanční všestrannosti mu svou náklonností napomáhají i múzy, a to nejen literární, ale i výtvarné – v nakladatelství Divus mu vyšel komiks 96 hodin u Vokouna na statku Sauerfelde (1999) a „psychothriller začínající na straně 32“ Pleonasmus (2000). Po devíti letech zde vyšla i druhá Vimmerova próza – Bad Design. Je vyvedena autorovými ilustracemi a na obálce slibuje „rekonstrukci nervy drásajících deníkových záznamů hrdinů na pokraji plíživého konce západní civilizace.“

Prostřednictvím čtyř ich-formových vypravěčů („Já“, Špína, Ráchel a Rozálie) , jež lze označit za poněkud excentrické osobnosti, se čtenáři odhaluje lehce znepokojivý obraz života na Zemi. Čtyři perspektivy vnímání světa se sugestivně derou postavami na svět obdobným způsobem, jako před sto lety Joyceovým Leopoldem Bloomem/Odysseem: prézentem vnitřních monologů, útržky dialogů, viděným prostupovaným vidinami, skutečnými kauzami obrážejícími se ve snech či literárními aluzemi perforujícími obraz reality. Přesto je ona sugesce vedena jao systematický záznam- každá kapitola obsahuje kromě názvu a ozanačení vypravěče také určení místa a času děje. Vyprávění se rozbíhá na reálném časoprostorovém půdorysu, od adventu roku 2000 do konce jara 2001, z Prahy se záhy přemístíme do Afghánistánu, Švýcarska a Belgie, někdejší Barmy (dnes oficiálně Myanmaru), Číny, Ruska, USA. A v neposlední řadě i tehdejší hojně medializované kauzy a témata (Y2K, televizní krize, Dutroux) tvoří silný verifikační rámec, díky němuž nezbývá, než světu vymykajícímu se obvyyklé perspektivě uvěřit.

Pro název románu je klíčová a zároveň nejhovornější postava „Já“ - lékaře, který zběhnul od altruistické profese k vizionářské zedničině. Modus operandi spásy světa esteticko-mystickou cestou, tedy prostřednictvím architektury a designu, je jistě povědomý. Nicméně zde se, na rozdíl od modernistického mýcení ornamentu a příšeří, fantazíruje o zahlazování rohů – mrtvého prostoru na „zbytečný krámy.“ Tento civilizovaný estétský způsob boje se zlem, vzývající kupolovou biomorfní architekturu Buckminstera Fullera, ovšem naráží na nepochopení v samém řídícím centru Evropy – v Bruselu. V Belgii se pak putování za zakázkami mení v noční můru, novodobý „bruselský sen“ se ztrácí v tmách na povrch vystoupivší agrese zhmotněné apokalyptickou noční můrou – fanatzií na téma případu belgického pedofila Marca Dutrouxe.

Dalším vypravěčem je Špína, „jeden z těch nemnoha původních, okoukaných, inteligentních českých feťáků.“ Jeho sledujeme na Dálný východ. Především Barma, vrchol zlatého trojúhelníku mocností v ilegální produkci opia, je místem Špínova feťácky jasnozřivého cestopisu. Snad drogami spuštěná regrese nás zavede do fantasmagorické aluze na nejdemagogičtější „růžový“ díl trilogie Nikolaje Nikolajeviče Nosova Neználek na Měsíci.Pohodově opiátová symbióza, v níž nechybí otočný dům s bazénem a spirálovou skluzavkou architekta Vrtišpunta či bývalí Rudí Khmerové coby milí obyvatelé Kvítečkova pečující o lány obřích máků, se postupně vytrácí, až se chemicky konejšené Špínovo ego uchýlí do solipsistní ulity sebezbožštění – navzdory tomu, že se pohybuje na pomezí dvou krutých totalit, Barmy a Číny.

Odlišný přístup k tomuto bolavému světu zaujímá Ráchel, dobrodružka a humanitární pracovnice. Její působení v afghánské škole je zároveň svědectvím o nuzných životních podmínkách v zemi s ironickým komentářem k někdy poněkud zbytnělému humanitárnímu zachraňování. Ostatně Ráchel se nakonec jeví jako mírně frustrovaná bytost, především nepřiznaně se pídící po ženichovi a autentizující svou existenci „děvčete z dobré rodiny“ ve válečných konfliktech.

Poslední z vypravěčů je Rozálie. Její zkušenost prostředkovaná emaily vtahuje do celkového obrazu i střípek z USA, kde se v Noble, ve státě Georgia, pod katolickou fasádou nažehlené afroamerické rodiny provozující úhledné krematorium, skrývá tajemství hodné námětu klasického béčkového hororu.

Je-li Vimmerův román zamýšlen jako popis plíživého konce západní civilizace, rozhodně se nejedná o prvoplánovou moralitu v duchu jednostranné romantizace „nezápadního světa.“ Naopak pohled na ostrý kapitalismus východoasijské „padělkové“ kultury – výrobků i životního stylu, kde „bývalí obráběči máku se po celodenní dřině v padělatelských dílnách učí pít falešné pivo“, nebo o afghánskou školu plnou dětí s minami utrhanýma nohama. Přesto se záchrana světa pražskými globalizovanými vypravěči zdá být v nedohlednu. Bruselský sen s masakrem dětí může symbolizovat i civilizaci potlačeného rodičovství ve jménu výkonostní, zde spíše spasitelské, a zážitkové kultury. Nakonec je tedy dvojsmyslné, zda se jedná o diagnózu světa či postav.

Kniha ale navzdory svému apokalyptickému poselství vyniká nelítostným humorem. Ironie bezpečně shazuje eventuální patos či mesiášství. Děj umně balancující mezi realitou a fikcí znemožňuje svůdnou ideologizující interpretaci v pravo-levém schématu. Nakonec i tematické atrakce jako sex, drogy nebo exotika jsou zde bezezbytku funkční, bez silácky exhibovaného světáctví. Vyprávění ubíhá v dynamické syntaxi, bez šustění papíru, místy v expresivním lexiku nebo hovorovými variantami. Jedinou slabostí knihy je nakonec poněkud volná narativní struktura, charakterizovaná spíše přesuny po mapě než jednoznančnou dějovou motivací, taakže i zběsilý let se může po čase omrzet, především tam, kde se myšlenky opakují."

Bruselská noční můra, nikoli sen

Eva Klíčová, Tvar 20 , 2009

01.02.2010