Časopis Umělec 1999/7 >> Kulturní rozpory Tusovky Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 1999, 7
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Kulturní rozpory Tusovky

Časopis Umělec 1999/7

01.07.1999

Viktor Miziano | reviews | en cs

Tento text byl oživen hypotézou, podle níž jev, který v hovorové ruštině obdržel název tusovka (toto původně slangové slovo se v dnešní ruštině rozšířilo zhruba ve významu slezina či mejdan; v tomto textu jde o specifické užití v uměleckém prostředí - pozn. překl.), představuje originální sociálně kulturní fenomén, který nemá sobě podobných v předchozích dějinách umění.
Tusovka se nedá vměstnat do obrysů toho, co se obvykle definuje jako oficiální kultura. Ona vlastně také vznikla jako přímý důsledek rozpadu oficiální sovětské kultury a jejích institucí. Během své desetileté existence se tusovka nakonec nedostala do soustavy mocí sankcionovaných institucí, moc v Rusku v ní nechtěla spatřovat prostředek reprezentace. Tusovka - to je právě forma sebeorganizace uměleckého prostředí v situaci nedostatku institucí a státního protekcionismu.
Na druhé straně tusovku nelze zredukovat ani na underground, na tuto typologickou alternativu oficiální kultury. Alternativnost vlastně byla utvářejícím principem undergroundového společenství, které tím, že usilovalo o získání pozice vůči velké kultuře, zniterňovalo její disciplinární principy konsolidace. Naproti tomu tusovka je právě forma sebeorganizace uměleckého prostředí v situaci nedostatku jakéhokoli vnějšího represivního tlaku, v situaci vyčerpanosti konsolidace podle principů ideologické jednomyslnosti, etiky opozice a „společné věci“.
Tusovka se neztotožňuje ani s bohémou - s jevem, který vznikl v XIX. století a dožíval na Západě v kulturním chování šedesátníků, a v Rusku u tzv. „levého MOSCHu“ (Moskevská organizace výtvarných umělců). Vždyť bohéma vzniká jako odpověď uměleckého prostředí na tlak trhu a sociální objednávky, kdy elita organizuje svůj vnitřní, vůči komerčnímu trhu opoziční „symbolický trh“, kde cirkulují určité alternativní i absolutní hodnoty (P. Burdio). Tusovka naopak byla hypoteticky otevřena trhu i sociální objednávce, ale její mentalita je do značné míry určována frustrací z nesplněných očekávání, že si získá trh i sociální objednávku.
Tvořivá zvláštnost tusovky spočívá v tom, že je souhrnem lidí, kteří byli původně zkonsolidováni ani ne tak konkrétními strukturami - institucionálními nebo ideologickými, jako perspektivou jejich získání; tusovka - to je typ uměleckého společenství, které chápe samo sebe jako čistou potenciálnost. Tusovka to je uměleckosociální projekt.

Tusovka jakožto seriálové společenství

„Co je vlastně nezbytné pro vznik lidské společnosti? Nezbytné je, aby byli lidé donuceni navzájem se setkávat“
Louis Althusser

Skutečně, tusovka vznikla v důsledku spontánního a svobodného rozhodnutí konkrétních jedinců. Nikdo je k tomu nenutil ani nepřemlouval, neexistovali pro to žádní institucionální nebo mocenští inspirátoři. Tusovka vznikla jako setkání. Přitom, aniž zrodila institucionální nebo mocenské inspirátory, trvale zůstává na této rudimentární úrovni lidského společenství. Setkání je substancionálně příbuzné tusovce. Tusovka - to je druh seriálového společenství (F. Alberoni).
Tusovka, která vznikla na troskách institucionální kultury, se stala svobodným otevřeným prostorem, v němž se setkali lidé, osvobození od jakýchkoli závazků vůči minulosti. Tusovka je otevřena vůči potencialitě těch, kteří se setkávají, a je indiferentní vůči jejich prehistorii. A proto se do tohoto společenství zařadili na základě rovnosti jak kandidáti teorie umění, tak i spekulanti s počítači, hrdinové undergroundu i oficiální byrokraté v kultuře. Tusovka zavrhuje tradici, je posthistorická.
V důsledku toho, že setkání v tusovce je zbaveno jakéhokoli institucionálního nebo ideologického zprostředkování, je odsouzeno k tomu, aby bylo zakořeněno výlučně ve sféře mezilidských vztahů, ve face-work (E. Hofman). Nakolik je setkání primární pro společenské vztahy, natolik je primární i princip účastenství vůči tusovce. Je bezprecedentní ve své otevřenosti a demokratičnosti. Pro vstup do tusovky není nutno mít žádné apriorní přednosti nebo kvality, profesionální nebo sociální status. Tusovka není šlechtický klub, není to Akademie „nesmrtelných“, ani mafie. K tomu, abyste mohli být v tusovce, je třeba jen být. Být v potřebnou dobu na potřebném místě - tam, kde se tusovka reprodukuje. Úspěšný člen tusovky je ten, kdo v co nejkratší době dokáže navštívit maximální počet míst. Tusovka je syndrom rozpadu disciplinované kultury a sociálních hierarchií.
Tusovka, která se zrodila jakožto substitut rozpadlých korporací, je krajně personalizovaný typ společenství. Zbavena institucí, nahrazuje je personalizovanými náhražkami. Tusovka neuznává muzeum, vlastní však muzeum člověka, nezná periodické publikace, ale má deník člověka, nemá uměleckou kritiku, ale je kritikem, nemá expoziční struktury, ale je kurátorem, není zde reflexe, nýbrž filozof, neexistuje státní podpora, ale má vlastního ministra.Tyto náhražky přitom mají absolutně performativní status, zbavený jakékoli výrobní verifikace. Deník člověka nemusí potvrzovat svůj status reálnou periodicitou, stačí prostě jen sbírat materiály do redaktorské aktovky; kurátor k tomu, aby potvrzoval svůj status, nemusí povinně pořádat výstavy (a už vůbec není povinné dělat dobré výstavy), a od ministra se vyžaduje pouze přítomnost na každé vernisáži s plastikovým kelímkem v rukou. Tusovka - to je postvýrobní a čistě simulativní společenství.
Konečně je tusovka i rudimentární forma tržních vztahů, nahrazující reálný umělecký trh, který se přece jen nekonal, a institucionalizovanou symbolickou směnu. Člen tusovky, když uspěchaně přebíhá od jedné skupiny ke druhé a jako šelma hledí na každého, kdo přichází, realizuje v podstatě tržní směnu: nabízí se jako symbolická hodnota (nabízí sebe jakožto čistou potencialitu), vyjasňuje si poptávku, sonduje ceny, ověřuje nabídku a poptávku. Přitom v případě úspěšné transakce je kapitál, získávaný z prodeje sebe samého, pouze nabídka zúčastnit se nových akcí tusovky. Tusovkový kapitál zaručuje pouze intenzifikaci tusovky.
- odmítnutí jakýchkoli determinant - všechny znamenají vytvoření určité osobnosti (tak nějaký kurátor vytvořil umělce nebo celý směr)
- staré instituce nabývají charakteru tusovky (ministerstvo kultury)
- nikdo nevyžaduje činy, ale přítomnost (Bakštejn)
- tusovka je příkladem esthétique relationelle, t.j. existuje ve stavu permanentní komunikace, interiorizace něčeho jiného (tj. nikoli génius bohémy, nikoli uspořádání undergroundu a oficiální kultury podle důležitosti).
- tj. tusovka není tovární běžící pás

Struktura tusovky
- není souborem géniů, jako byla bohéma, a není ani hierarchicým systémem oficiální kultury a undergroundu.
Struktura tusovky je dvojitá. Na jedné straně je definována svou seriálností, tzn. vnitřní zákonitosti tohoto společenství je třeba hledat v zákonitostech reprodukce setkání. Vzhledem k tomu, že toto společenství není upevněno ani ideologickou solidárností, ani výrobním cyklem, je strukturální stabilita tusovky zaručena do značné míry čistě psychologickými okolnostmi: lidé se setkávají prostě proto, že je jim příjemné být spolu. Společným úsilím vytvářejí určitou atmosféru, která je jim stejně drahá jako příjemná. Pojítkem pro tusovku je to, co se začalo nazývat reliance - vzájemná důvěra, shoda (M. Maffesoli).
Na druhé straně však, odlišnost tusovky od většiny „emotivních společenství“ (Ž. Lipovetskij) ...spočívá v tom, že toto společenství se nevyčerpává zařizováním přítomnosti, ale je obráceno k poten- ciálnosti. Vždyť tusovka, jak bylo řečeno výše - to je uměleckosociální projekt. A proto - reliance - celkové ovzduší, upevňující tusovku - to je ovzduší očekávání, předpoklad toho, že se ti proto, že jsi na daném místě v danou dobu, něčeho dostane (v tom se odlišuje od Západu, kde se více prožívá, než na něco spoléhá).
Nakonec vzhledem k tomu, že tusovka je maximálně personalizované společenství, zdrojem schopnosti tusovky projektovat jsou konkrétní osoby, které určují základy strukturující tusovku. Vnější efektivnost podobné šamanské projekční schopnosti však spočívá v její schopnosti popichovat očekávání tusovky, erotizovat ji stále duhovějšími a nepravděpodobnějšími očekáváními. Tusovka setrvává ve stavu připravenosti k permanentním průlomům. Účast na zahraniční výstavě není jen zajímavý projekt, nýbrž ovládnutí světa, a práce v politických volbách, vybojování politického establishmentu. To všechno předurčuje funkční identitu leadera v tusovce; jestliže funkcionář oficiální kultury poskytuje přístup ke zdrojům, hrdina bohémy inspiruje k ideálům a činitel undergroundu ztělesňuje hodnoty, pak hrdina tusovky reprodukuje naděje a očekávání.
Nepřítomnost disciplinárně vybudovaného institucionálního kontextu a disciplinární kultury zbavuje iniciátora projektu vnějších stimulů, autor tusovkových projektů čerpá stimuly pouze ze sebe samého - z vlastní posedlosti. Odtud plyne i šamanská extatičnost a afektovanost podobných projektů, odtud plyne i absolutní vzájemná neredukovatelnost.
Nakonec vzhledem k maximální personalizovanosti projektů v těchto dimenzích, zadaných pozitivními a negativními členy tusovky, spočívá základní pole tusovky. Tusovka vniká jakožto plankton mezi tyto hranice. Zmítá se od jednoho projektu symbolického řádu k druhému, od negativního pólu k pozitivnímu, od jedné vůdčí ideje k druhé. Právě tento plankton je to, co tvoří tělo tusovky.
Podobné jsou i strukturální charakteristiky tusovky. Za prvé, struktura tusovky je krajně nestabilní, protože všechny struktury, které ji určují, se nacházejí v neustálém vzájemném konfliktu. Jinak to ani nemůže být: vždyť projekty, které tusovku určují - to nejsou dílčí projekty, schopné zharmonizovat mezi sebou horizonty určitého obecného celku. Všechny jsou projekty celku a nevyhnutelně rozlišují mezi sebou, což činí kompromis mezi nimi téměř nemožným.
Dále je nestabilita určována i tím, že tusovkový plankton, který se zmítá mezi silnými, strukturu vytvářejícími projekty, se nemůže až do konce ztotožnit s žádným z nich. Vždyť ony si navzájem příliš protiřečí a identifikace s jedním z nich ochuzuje osobnost, činí ji bledou totožností cizí identity, t.j. neustále je označena něčím neúplným. Důstojnost člena tusovky - to je s maximální intenzitou směšovat projektovou energii, vycházející od projektů, existovat na křižovatce, na průsečíku cizích projektů. Čím intenzivnější je tato směs, čím podivnější je to směs, tím více hodnot má člen tusovky. Lze toho dosáhnout v první řadě intenzitou fyzické přítomnosti v místech, kde se tusovka reprodukuje. Z toho je zcela zřejmé, že umělecká a kulturní výroba v situaci tusovky se nemůže vyznačovat nějakým systémem hodnot, konvenční etikou, nemůže se strukturovat podle zásady směrů, tendencí a artikulovaných pozic. Pro tusovku není nic více archaické a přežité než kategorie veřejného mínění. Tusovka - to je nejzřejmější symptom postideologické kultury.

Dynamičnost tusovky
- tusovka je v první řadě historie výrazných osudů
Hlavním rozlišujícím rysem tusovky je její zvýšená dynamičnost. Tím se odlišuje jak od oficiální kultury, tak i od undergroundu a od bohémy, t.j. od uměleckých forem, zrozených relativně stabilními společnostmi.
Klíčovými postavami tusovky jsou nositelé globálních projektů, které nevyhnutelně usilují o stále úplnější nastolování symbolického řádu. Jinak řečeno, živlem, v němž existují, je expanze. V praxi se to realizuje ve dvou strategiích - expanze může být extrovertní a introvertní.
Zastánci extrovertní expanze se necítí dobře v jim zadaném (přesněji řečeno jimi sobě samým v určitém okamžiku zadaném) rámci. Galerista touží být jak kurátorem, tak i teoretikem, ideologem, politikem i image-makerem. Kritik chce být jak kurátorem, tak i teoretikem, filozofem atd. Člena tusovky přitom nemate situace pronikání do cizích korporativních společenství, a to je zcela oprávněné - stabilní korporativní společenství prostě neexistují. Tusovka - to je globální stav společnosti, která má určitý vztah jak k politikům, tak i k byznysmanům atd.
Na druhé straně se pojmem introvertní expanze označuje posesivní snaha hrdiny tusovky o co nejexpanzivnější osvojení projektu, který si zadal. Například fotobienále pořádané ve městě, kde ani nemají odborný tisk, musí mít 50, poté 100, dále 1000 atd. výstav. Galerista je povinen reprezentovat množství umělců, které se neustále homérovsky rozrůstá. Leader radikálních výtvarníků může uvádět stále větší počet svých spolupracovníků. Fantasmagoričnost těchto nároků ani tentokrát v situaci krize stacionárního symbolického řádu nevyvolává námitek - se stejnou fantasmagoričností se v této době vytváří osobní majetek, finanční a mediální impéria atd.
Nakonec neméně typická pro dynamiku tusovky je i strategie zaměřená na profanaci vzniklých norem - strategie, která se přinejmenším ve stejné míře jako jiné zrodila z krize symbolického řádu. Obsesivní subjekt, který si přizpůsobil symbolický řád, začíná porušovat společenská tabu a rozumí se samo sebou, že strategie se nachází v situaci permanentní eskalace, protože společnost se zničenými a stabilitu ztrativšími normami nerodí protiváhu. Proto s ním deviantní subjekt bojuje v naději na získání opozice, avšak jeho radikalismus se stále více a více propadá do prázdna.
Rozumí se, že podobná dynamika se při veškeré své euforičnosti vyznačuje konstituující funkcí - to právě ona konstituuje tusovku.
Jestliže extenzivní strategie realizuje symbolickou výměnu mezi uměním a jinými teritorii a slouží k hledání uměleckého prostředí své nové funkce v situaci, kdy absolutně opovrhuje mocí a publikem, a introvertní dynamika usiluje o to, aby sama tusovka dokázala svůj vlastní význam, pak deviantní strategie zaručuje tusovce trvalé stanovení jejích hranic: v situaci rozplizlosti a rozbředlosti hranic pouze teroristická gesta mohou posoudit otázky, zda lze, nebo nelze umění vrátit tusovce její vnitřní celistvost.
Podobná dynamičnost odhaluje ještě jednu významnou charakteristiku tusovky jakožto formy existence uměleckého prostředí - tusovka se vyskytuje a existuje pouze ve stavu expanze, jejím živlem je permanentně se obnovující euforie. Není nic, co by jí odporovalo více než rutina, než dlouhodobý projekt, než profesionální korporativismus, než hodnota artikulace atd. Tusovka se vzpírá proti jakékoli formě periodičnosti a stability.

Diskurz tusovky
- objektivní texty

Tusovka neustále tryská projekty, ale její schopnost projektovat má zvláštní charakter - tusovka je posedlá megalomanií. Tusovka, která vznikla v důsledku krize celistvého symbolického řádu, myslí v iniciačních a demiurgických kategoriích. Tusovka, která setrvává v nestrukturovaném a nediferencovaném kontextu, není schopna myslet diskrétně a v dílčích pojmech. Každý konkrétní projekt je současně projektem celku. Jestliže se pomýšlí na galerii, je to zároveň i muzeum a vydavatelství, časopis atd. Jinak řečeno, krizí symbolického řádu zrozená tusovka je odsouzena k tomu, aby se její každá projektová snaha stala projektem nového symbolického řádu.
Paradox však spočívá v tom, že čistě vnějškově stojí tyto tusovkou vytvářené projekty nezvratně výše než samotná tusovka. Tusovka, která je faktem postdisciplinární kultury, nemyslí pragmaticky ani racionálně. Schopnost tusovky projektovat je fantaskní a sugestivní. Není určena k tomu, aby skutečně realizovala to, co si předsevzala, nýbrž k tomu, aby působila silným dojmem v ústním kontaktu, aby dávala členům společenství určitou perspektivu. A proto, jestliže se hovoří o projektu výstavy, pak to je přinejmenším bienále; jestliže jde o uměleckou instituci, je to alespoň Centre Pompidou a jestliže se zmiňuje časopis, je to ruský Flash Art. Přitom tyto projektové snahy, jsouce organickým výtvorem tusovky - postracionálního společenství, se projevují právě jakožto projekty a nikoli jako iniciativy předurčené k realizaci: vždyť realizace těchto projektů předpokládá tusovce neznámou infrastrukturální zralost a nevyhnutelně povede k vyčerpání tusovky, k jejímu přerůstání do něčeho jiného, a to do oficiální institucionalizované kultury.

Jestliže snahy leaderů tusovky zadávají ústřední a tvůrčí osy tusovky, pak jsou její hranice určovány jinými osobnostmi, které navrhují antitusovkové modely. Nejdůležitějším pro antitusovkové modely v první řadě je, vyhnout se rituálům osobního face-to-face styku. Hlavní problém však zde spočívá v tom, jak označit svoji pozici, jestliže jsou ignorovány substancionální principy utváření tusovky. V tomto váhání na ostří nože právě spočívá hlavní problém negativního člena tusovky: jak nebýt členem tusovky, ale přitom z ní nevypadnout (protože tusovka - to je v podstatě právě jediná forma existence uměleckého společenství). Rozumí se antitusovková strategie, která je v nemenší míře určována strategií zaměřenou na přizpůsobení symbolického řádu.

Diskurz tusovky není obtížné typologizovat: dělí se na diskurz přivlastňovatele (apropriátora) symbolického řádu a na diskurz člena tusovky. Nejzajímavější zvláštností diskurzu utvářeného tusovkou je jeho neschopnost podrobit ji analytické dekonstrukci. Tusovka není sebereflexivní.
Tak diskurz přizpůsobitelů transcenduje tusovku, nehovoří jménem autora, nýbrž jménem symbolického řádu. Hovoření jménem symbolického řádu jej osvobozuje od nutnosti odhalovat předpoklady tohoto hovoření, argumentovat teze, předkládat důkazy. Danost se konstituuje v okamžiku hovoření. Stačí vyslovit: Po New Yorku a Berlíně je Moskva třetí velkou metropolí současné kultury, a ona se jí - ve vnímání uměleckého společenství (t.j. tusovky) - stane.
Diskurz člena tusovky nemůže zahrnout tusovku jako celistvost z jiného důvodu: člen tusovky stojí mezi projekty, které určují tusovku, a snahami jiných členů tusovky. Jeho rukopis je apropriační a manipulační, jeho rukopis se neustále zmítá mezi konkrétními tusovkovými osobnostmi, srovnává je mezi sebou, reprodukuje jejich mínění, skýtá přímý dialog s konkrétní osobností atd. Dokonce ani kletby, vyslovované na účet tusovky, se nemohou obejít bez jmenovitého seznamu členů společenství tusovky se všemi jejich slabostmi a hříchy (A. Brener).
Tusovkový rukopis se nemůže zbavit konkrétního faktu nebo události - nemůže být odezvou a nemůže jí nebýt. Jinak řečeno dopis je částí všeobecné a personalizované interaktivní symbolické výměny někoho, kdo není schopen a nepřeje si přesahovat svůj rámec. Proto za deset let své existence tusovka nakonec nepřivedla na svět „knihu“, nýbrž pouze sborníky vytvořené situačně z dílčích textů, shromážděné pod jednou obálkou.
To určuje specifičnost uměleckokritické práce tusovky. Ze stejného důvodu nemůže mít člen tusovky metodologii, t.j. jakýsi diskurzivní uzel, který je určen pro něj a jeho bezprostřední fakta. Kritický projev ohledně nějakého faktu nebo události neusiluje prodloužit a zachytit jeho energii a v důsledku toho je vznikající text dalším tusovkovým. Současně s tím lze u tusovkového rukopisu, zbaveného jakési u něj předpokládané kritické instance, spatřovat instanci ve svém vlastním já. Odtud plyne maximálně personalizovaný charakter tusovkového rukopisu („Já mám za to...“, „Moje prognózy...“ atd. se stávají oblíbenými obraty).
Akcionistický a personalizovaný charakter tusovkového rukopisu vyjadřuje i odmítnutí metodik operování s uměleckými fakty, které je tak vlastní klasickým akademickým normám. Rukopis je průvodní jev ústní řeči! Tak v hodnocení událostí opovrhuje tusovkový rukopis institucionalizovaným životopisem umělce, kurátora atd. a vychází z určité fantaskní reputace, zrozené z ústní tradice. Tak dokonce i filozof s akademickým vzděláním v popisu pozice kolegy může opovrhnout jeho texty, kurátorskými koncepcemi, zveřejněnými rozhovory atd.

Poetika tusovky
- z toho důvodu, že schopnost tusovky projektovat je čistě sociální a její poetika je sociologizována
Zakladatel sociologie Durkheim tvrdil, že sociální fakta lze posuzovat jako věci. Tusovka tvrdí, že věc (nebo dílo) lze posuzovat jako sociální jev. Tusovka, která se vyskytuje v prostoru zde a nyní, stojí v opozici vůči jakýmkoli formám stacionárnosti. Poetika tusovky (přesněji jí nejadekvátnější poetika) se pokouší maximálně zapojit samotnou povahu tusovky, její rozplynutí v komunikačním procesu. Proto se tedy akce nebo interaktivní projekty staly nejprogramovější formou tusovkového umění. A proto tedy není nic neadekvátnějšího tusovce než jakékoli formy stacionárního charakteru, založeného na kontemplaci. Čas tusovky - to je čas, kdy se schází na potřebném místě a v potřebné době, v jiném čase ztrácejí díla smysl - osaměle se vznášejí v prázdné místnosti.
Dílo tusovkového umění - t.j. umění zbaveného jakékoli jiné mimotusovkové funkce, je formou sebeorganizace tusovky. Proto to hlavní u tusovkového díla je práce se systémotvorným principem tusovky - směřujícím k setkání. Tusovková kultura musí odůvodnit fakt setkání v situaci nedostatku katarze a kontemplace.

Meze tusovky
Ideologické horizonty jsou do značné míry určovány faktem, že tusovka je sféra vítězství ústního projevu nad písemným a lokálního umění nad globálním. Tusovka není určována sledováním tisku nebo pozorováním mezinárodních procesů. To neznamená, že tusovka trpí xenofobií nebo negramotností. Tusovka je omezena na ústní kontakt, a proto je ochotna číst, pouze však to, co je napsáno o ní, je otevřena světu, ale pouze tehdy, když představitel tohoto světa - přijíždějící cizinec, člen tusovky, se zapojí do okruhu její reprodukce.

Sebezáchova tusovky
Tusovka odporuje inovacím. Když se setkává se symptomy institucionalizace, pokouší se je personalizovat („Víťův časopis“, „Erofejevovo muzeum“). Režim personalizace odporuje jakékoli kritice a polemice s tusovkou nebo s jejími jednotlivými osobnostmi: opozice a polemika se neustále redukuje na logiku osobních vztahů („N se pohádal s C“, „Y nemůže odpustit Z“), podobně jako současná politologie posuzuje veškerou ruskou politickou scénu přes logiku osobních vzájemných vztahů.
K současnému okamžiku se tusovka stabilizovala. Poté, co v počátečním období prožila etapu revoluční samotvorby, k současnému okamžiku stojí přísně a ostražitě na stráži svých zájmů. Tusovka velice dobře chápe, že situace, která se do současné doby vytvořila, může být zničena, jestliže umělecké prostředí uskuteční další krok ve svém utváření a v systémové zralosti. Podobná dynamika odporuje zájmům téměř většiny subjektů, určujících umělecký život (podobně jako další rozvoj ruské společnosti odporuje zájmům téměř všech subjektů politického života). Profesionalizace vztahů odhalí nedostatek profesionálních základů u umělce, který je členem tusovky, internacionalizace poškodí reputaci. Jinak řečeno, tusovka není schopna se přerodit; může být pouze rozmetána.






Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…