Kultura a delikt. Umělecký disent v Rakousku

Útěk, křeč nebo strnutí, v nejhorším případě dokonce ztráta sebekontroly jsou znaky paniky a s ní spojeného stereotypu chování. Příčinou dalšího útoku ministryně vnitra Marie Fekterové z pravicové konzervativní strany ÖVP několik týdnů před předčasnými parlamentními volbami v roce 2008 však nebyla panická ztráta kontroly, ale kalkul týkající se maximalizace počtu hlasů. Podařilo se jí upoutat zájem médií, když s přesvědčením prohlásila, že ti, kteří se nenarodili v Rakousku a zároveň nemají rakouské občanství, se stále více odklánějí od kulturních norem a trestní právo neumožňuje jejich postih. Využívání výsledků trestních statistik přispívá k posilování rasistických předsudků a stereotypů a z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že z toho nyní těží také členové vlády. Ovlivňování veřejného mínění proti všemu cizímu a nerakouskému zažilo již v únoru roku 2000 prudkou konjunkturu. V této době vládní ÖVP spolupracovala s Jörgem Haiderem a jeho pravicově extremistickou FPÖ. Jejich spolupráce nicméně vyvolala obavy členských států EU a následné krátkodobé sankce. O osm let později apelovala „železná dáma“, jak se Fekterová s odvoláním na Margaret Thatcherovou s oblibou nechává nazývat, v koalici se sociální demokracií na rozšíření právního statutu o takzvaný „kulturní delikt“. V nejbližší budoucnosti by to konkrétně mohlo vypadat tak, že když přistěhovalec islámské víry bije svoji ženu, měla by být při výměře jeho trestu uplatněna kulturně opodstatněná zpřísnění, kterých se za stejné provinění nemusí obávat rakouský násilník, jenž byl v dětství pokřtěn a odpovídá tak hegemoniálnímu pojetí většinové společnosti. Jakýsi právní výjimečný stav ve jménu národní bezpečnosti!
V každé společnosti, kde se dbá o státoprávnost, by podobné iniciativy vyvolaly protesty veřejnosti, které by poukázaly na nemyslitelnost setrvání v úřadu vlády. Ne však v Rakousku. Tady je eroze principů rovnoprávnosti buď oslavována, jako na stranách lačných bulvárních novin, což berou kdysi kritické instance na vědomí s bezradnou lhostejností – anebo je intelektuály a dříve odhodlanými osobnostmi prostě ignorována. Zdá se to velmi překvapující. Ve zmíněném případu vrcholná politička s pravomocí k potlačování zločinu, proniká hluboko do kulturní sféry a klade si kulturněpolitické územní nároky. Přesto se k tomu oficiální místa rakouské kulturní politiky nevyjadřují. Žádné postoje, žádná odmítnutí, dokonce ani žádné reptání ze strany opozice nebo z řad umělců.
Neustálá expanze politiky práva a řádu poukazuje na duchovně kulturní klima v Rakousku a je zřejmé, že v umění, kultuře a médiích došlo k příliš hlubokým posunům. Během let ultrapravicové moci se i v Rakousku umělci vzbouřili proti privatizaci a oslabování demokracie a tato vzpoura brzy našla porozumění u nových společenských hnutí, ale neměla dlouhého trvání. Mezitím globální trendy trvale ovlivnily rámcové podmínky umělecké produkce také v alpské republice a to především k její nevýhodě. Právě tak jako veřejný prostor obecně i veřejný charakter umění, jenž byl ještě v 70. letech hlavním požadavkem sociálně demokratických společenských reforem, zažívá od té doby obrovský tlak. Je nucen ustupovat před primátem neoliberální politiky zpeněžování. Rok od roku stoupají výnosy zábavního průmyslu z kulturních akcí a festivalů, zatímco kritickou artikulaci umělců a umělkyň je stále méně slyšet.
Dokonce se proslýchá, že těm, kteří nevybočí nad rámec umírněného kodexu hodnot kulturní administrativy a hlavně budou ještě ekonomicky prosperovat, budou přiděleny podpory. Přitom tomu tak nebylo vždy. Ještě před několika lety, třebaže jen v malém počtu, existovaly v Rakousku kulturní projekty a umělecké podniky, které se důsledně stavěly na odpor zhospodárňování a depolitizaci. V popředí tu nestály kreativní průmysl, nepřímé zisky, samolibost ani spekulantství. Hlavním cílem byla daleko hlubší výměna názorů týkající se metod vládní praxe, jako jsou privatizace, dohlížení a kontroly, jakož i vyzkoušení uměleckých postupů s využitím autonomních mediálních prostorů. Vídeňská mediálně kulturní platforma Public Netbase, jíž se v letech 1994 – 2006 dostalo velké mezinárodní pozornosti, může právem posloužit jako příklad. Pro její disidentní povahu jí nakonec nebylo dopřáno přežít. Přesto se jí jako průkopnici nespočetných aktivit na rozhraní umění, politiky a médií dodnes dostává velkého mezinárodního uznání. Propojením nezávislé obsahové produkce, kritického postoje ke společenskému vývoji a participativního přisvojení mediální kompetence tu byly položeny základy nových kulturních postupů. Po dlouholeté šikaně ze strany spolkové vlády, která je vzhledem ke své spoluúčasti na pravicovém extremismu považována za jednu z nejneslavnějších kapitol rakouských poválečných dějin, následovalo nečekané politické rozhodnutí města Vídně. V čele se sociálními demokraty připravili tuto prestižní instituci o finanční dotace a po pouhých dvanácti letech její existence se jim ji tak definitivně podařilo zlikvidovat.
Zbývá připomenout projekty jako instalace kontrolního zařízení S-77CCR, Kommando Freiheit 45 s únosem krávy jako kritické intervence k vládnímu spektáklu uspořádanému k rakouskému jubilejnímu roku 2005. A samozřejmě nikeground. rethinking space z roku 2003. Tento koncept vznikl pro náměstí Karlsplatz v centru Vídně. Měl se stát scénou myšlenkového experimentu a podněcovat k širší, především mediální, diskuzi. Po čtyři týdny skleněný hightech pavilon kolemjdoucím namlouval, že v bezprostředně nadcházející době dojde k přejmenování Karlova náměstí na Nike-Platz. Vedle internetové stránky a široké kampaně v místních sloupcích věnovaných dopisům čtenářů, oznamovala obrovská cedule přímo na místě akce, že tu vznikne 36 metrů vysoký monument ve tvaru firemního loga. To rozpoutalo očekávanou vlnu prudkých reakcí v politice i v médiích. Záměr vyvolat kontroverzní debatu o tom, do jaké míry se tento veřejný prostor a jeho kulturní úprava stanou obětmi obávaného zcizení prostřednictvím zájmů kapitálu a jeho moci interpretace každodenních symbolů, měl ohromnou odezvu. Vliv Public Netbase je patrný v diskurzech, na výstavách a v publikacích ještě dlouho po jejich odchodu.
Guy Debord už před čtyřmi desetiletími napsal, že „spektákl je ztělesněním ideologie, protože představuje a vyslovuje podstatu každého ideologického systému v celé jeho hloubce: ochuzování, zotročování a negace skutečného života“.
„K zničení tohoto mechanismu“, jak se uvádí v jedné z nejdůležitějších tezí spoluzakladatelů situacionistické internacionály, „jsou zapotřebí lidé hlásající praktické násilí“. Francouzský autor a tvůrce filmů Debord ještě věřil v umělecký boj proti kapitalismu a proti vládě zboží. Poohlédne-li se člověk v Rakousku v roce 2008 po umění, které se staví na odpor, bude zklamán. Disent mezitím uvolnil místo konformismu, protože represe v podobě odejmutí příspěvků, byrokratických překážek a existenčních těžkostí se až příliš často snaží o úzké spojení se spektáklem. „Umění slouží jako univerzální mazivo, aby se ozubená kola hospodářského života mohla lépe otáčet a články řetězu společnosti do sebe snadněji zapadaly“, učí britská profesorka politické estetiky Esther Leslieová. Je tedy bez podivu, že se utopie v umění proměňuje v kunsthistorickou zvláštnost.
Pokud chce emancipační proces v umění, kultuře a médiích svým působením na společenský vývoj dosáhnout nového významu, je třeba se bezpodmínečně navrátit k „deliktu“ ve smyslu odchýlení se od konvencí. Odmítání systému okázalosti, kontrolování a společenské inkluze zpravidla okrajových skupin se stále ještě nachází v defenzivní pozici. Je to velká výzva pro umělkyně a umělce hledat bez dalšího prodlévání nové odpovědi a řešení, odmítavý přístup a radikální gesta. Přítomnost beztak už nesnese příliš dlouhého vyčkávání. Společenské zajištění tvůrčí umělecké činnosti, významné zohlednění dosud znevýhodňovaných a málo zastoupených pozic, dlouho opomíjená ochota investovat do zřízení komerčně nezávislého mediálního sektoru, zrovna tak jako odhodlanost zastavit průmysl s autorskými právy a jeho privatizaci umělecké a vědomostní produkce, to samotné by mělo stačit k vyvolání nové veřejné výměny názorů. Kdyby se to podařilo, jevila by se již zmíněná ztráta kontroly způsobená záchvatem paniky v rakouské bezpečnostní politice ve zcela novém světle.

www.wassermair.net
www.world-information.org/wii
www.netbase.org/t0
www.kulturrat.at

01.02.2009