Česká výstavní sezóna před rokem 2000

Výstavní sezóna je součástí výstavního provozu (toto slovní spojení se už ustálilo, i když je trochu ohavné), je vlastně jeho výstupem, jedním z posledních článků určeným široké veřejnosti. To, co se děje v zákulisí, divák nevnímá, pro něho jsou výkladní skříní té které instituce její výstavy. Vypovídají o prestiži instituce, o jejím strategickém výstavním konceptu souvisejícím například i s další její činností (u státních galerií se sbírkami, u soukromých s prodejem děl kmenových autorů atp.), o jejích finančních možnostech, jejími kontakty v zahraničí a o schopnostech jejích pracovníků. Bohužel, pohled na program letošní výstavní sezóny - v případě velkých a důležitých galerií - je víc než smutný: žádná výstavní událost se nekoná, programy se stávají spíš sběrnou možností než vytříbeným konceptem, který by určoval image instituce. Že by se čekalo na rok 2000? Že by tento lichý rok byl jen překlenovacím obdobím k velké slávě? Že bychom my, kritici, teoretici a milovníci umění měli letos náhradní volno? Ovšem, to je pouze řečnická otázka, protože my už máme relativně volno dost dlouho.
Domnívám se, že výstavní strategie největších institucí jakými jsou například Národní galerie nebo Správa Pražského hradu je dána jejich postavením a úlohou. Přesto se jejich výkony v posledních letech měří pouze počtem návštěvníků a nikoliv kvalitním programem. Jistěže, projekty jako Rudolf II. nebo Magister Theodoricus jsou důležitou třešničkou na ovadlém dortu, jsou akcemi významnými a pro masy důležitými (a ve jmenovaných případech i profesionálně provedenými). Ale k hodnocení celé výstavní sezóny je nutné vidět spektrum v celé jeho šíři. Jako divák musím mít pochopitelně nejvyšší nároky a předpokládám, že mě uspokojí výstava gotických maleb i současná video instalace. Většina nabídky však za moc nestojí a nezbývá než si vyhledávat drobné radosti v jednotlivostech.
Nejsmutnější pohled skýtá Národní galerie, zakletý spící zámek, který postupně vysává energii i z několika zbylých mužných pracovníků. Zvlášť Veletržní palác působí jako bludiště, ve kterém se každý rok ztratí jeden ředitel na cestě od rozpočtu k pochopení nutnosti autonomie. Ale zpět k výstavám. Právě Národní galerie je nucena svůj výstavní program víceméně předstírat. V duchu pořekadla o nažraném vlku a celé koze se simulují jakési pseudovýstavy, které z větší dálky vypadají celkem seriozně. Zblízka ovšem ční jejich skromnost, nuzota a často totální prázdnota. Výstavka zvící jedné místnosti okresního muzea s exponáty pracně vyškrábanými z posledních koutů depozitářů a půd (typu Život v rytmu atomu) vypadá ve Veletržním paláci jako chcíplá myš v luxusní prodejně Versace.
Letos se kromě milých drobků setkáme ve Veletržním paláci s dvěma uměřenými retrospektivami, které nezrychlují zrovna tep (Milan Grygar, Josef Čapek), čerstvý vítr přinese jen výstava Martina Kippenbergera (ovšem ve srovnání například s programem vídeňské Secession je věkový průměr vystavujících v muzeu současného umění adekvátní věku naší vlády). Ostatní sbírky drží mile konzervativní program (viz Julius Mařák v Jízdárně Pražského hradu), do kterého zasahují zcela nepochopitelné exkursy ve Šternberském paláci (Sozanský a Witkin - takové hyperboly musí mít nějaký skrytý záměr!).
Pražský hrad vaří stále stejnou neutrální kaši, které každý trochu okusí, avšak o konceptu nemůže být řeč. Takže neurazí Libor Fára v Jízdárně, potěší Alfred Kubin v Císařské konírně a doufejme, že neunudí Petr Parléř a Josef Mocker ve Starém paláci. Ovšem k tomu všemu nás čeká přeslazená marmeláda různých dětských světů či aspoň světů očima dětí (jak absurdní) a hurá, velikonoční kraslice přijdou z tržišť až na hrad. Copak to snad není umění? A co mezi tím vším má co dělat výstava fotografického génia průměrnosti, Pavla Baňky?
Galerie hlavního města Prahy jako by se vyčerpala loňským importem zahraničního umění, letošní sezóna je v duchu české moderny ( česká avantgardní fotografie, kinetismus), pokračuje i poněkud předvídatelné vyhledávání mladých talentů (Bienále Zvon), za to instalace provokatéra Davida Černého, který už dlouho neměl v Praze výstavu, byla zrušena kvůli nepřekonatelnému odporu památkářů (týkala se kromě výstavní síně především exteriéru Staroměstské radnice), který zřejmě pracovníci GHMP nedokázali zlomit.
Také České muzeum výtvarných umění drží svůj bezbolestný korektní koncept seriozních výstav (dá se počítat s tím, že Bourdellovi žáci u Černé Matky Boží budou mít mediální úspěch), z dalšího programu přiznává jen mladé finské umění - zřejmě nikdo v muzeu netuší, co se bude dít na konci roku.
Největším kompromisnictvím už dlouho smrdí výstavní program Mánesu, který se dostal už do známé "dílácké" polohy (pro mladší ročníky uvádím, že to znamená zhruba poloha smíšeného zboží značně podprůměrné provenience), a kde prostě vystavují ti, co zaplatí. A tak se vedle výstavy vždy překvapivého Václava Stratila, objeví i dobré české tapiserie a starý dobrý Josef Jíra, no a móda.
Naše jediná pražská "kunsthallle", Rudolfinum, svůj letošní největší trumf už vyhodila: Nan Goldin se ovšem - což se dá říci už nyní - stala událostí roku. Čeká nás ještě vídeňská výstava týkající se zvuku a vizuálního umění Crossings II a něco, co jsme ještě neviděli od Martina Mainera.
Celá výstavní sezóna největších institucí (nezabývám se tu malými galeriemi a mimopražskými, ale vybírám schválně ty nejviditelnější) působí dojmem špatného strategického rozložení sil. Jednotlivé instituce by vzhledem ke své úloze a postavení měly být rozhodně vyprofilovanější, reagovat na svou konkurenci a především zaplatit si superschopné manažery, protože se jedná také o boj v kruzích sponzorů. Právě tyto velké instituce, soudě podle některých reklam, si určité místo na výsluní high society vybudovaly.
Největším nedostatkem výstavní politiky je téměř stoprocentní absence aktuálního zahraničního umění. Takový koncept v roce 1990 odstartovala strategie Správy Pražského hradu (konkrétně Ivona Raimanová, která se však neustále potýkala s nepochopením širší veřejnosti) s prezentacemi opravdu světového umění v Letohrádku královny Anny. Ach, kde jsou časy výstav takových umělců jako Turrel, Kossuth, Boltanski... Člověk si připadal, že už vstupujeme do Evropy, takový nadějeplný rozjezd to byl.
Abych jen nekritizovala, připomenu některým šéfům jejich sliby. Například prozatímní ředitel Veletržního paláce, Jiří Gregor, slíbil v rozhovoru pro Umělce (5/98), že do konce minulého roku bude fungovat v moderní sbírce knihovna a kavárna, aby se do nich nestyděli návštěvníci chodit (nestalo se tak a někdy se stydím dost i ve výtahu Veletržáku). Ministr kultury, Pavel Dostál, zase prohlásil na diskusi v naší redakci (Umělec 6-7/98), že konkurs na generálního ředitele Národní galerie proběhne po uzavření rozpočtového roku, nejpozději do začátku června. Moc času nezbývá. Sezóna běží. Je to ta plonková před veledůležitým letopočtem?

01.02.1999