dokumentace céline duval

Céline Duval sbírá fotografie již od konce 90. let – amatérské snímky, pohlednice, fotky vystřižené z časopisů i své vlastní. Z této sbírky, kterou nazvala documentation céline duval, sestavila a vydala řadu publikací: fotografie, knihy, a také časopis, který je rozesílán přímo odběratelům: la revue en 4 image, jehož poslední číslo je 56. Koncepce je jednoduchá. Každé vydání funguje jako sada. Čtyři obrázky, někdy víc, někdy méně, jsou sestaveny na základě opakování nebo tak, aby tvořily mikropříběh. Zřetelně se v nich projevuje souvislost s technikou filmové montáže a koláže. Ale přestože jsou obrázky vybírány velmi pečlivě a řazeny v přísném pořadí tak, aby na sebe navazovaly nebo se alespoň vzájemně odrážely, přesahuje dokumentace céline duval někam dál. Příprava každé fotografie zahrnuje drobné detailní úpravy jako rámování a retušování bez jakéhokoli respektu k žánru dokumentu. Tím se vyjasňuje fakt, že její umění je často mylně považováno za sociologické. Autorka se samozřejmě zabývá problémem stereotypů a opakujících se událostí, avšak nikoli tak, že by tyto mohly být výsledkem nějaké dané společnosti, nýbrž spíše ve smyslu základního prvku vlastního samotnému lidstvu. A opravdu, při bližším pohledu, překročíme-li hranici toho, co je na snímcích vyobrazeno, a soustředíme se výhradně na způsob, jakým je každý z nich vystavěn, pak pochopíme důmyslnou kompozici tvarů. Všechny linie: vertikály, horizontály, většinou obojí propojené ve vzájemné závislosti, jsou jako vektory energie, ve kterých nalézají své vyjádření některé zásadní otázky. Co znamená nahoře a co znamená dole? Jak se člověk zmocňuje prostoru? Jak to, co stoupá, udržuje rovnováhu na pokraji pádu? Je zde samozřejmě něco, co může odkazovat k abstraktnímu umění. Ale pro dokumentaci céline duval platí především to, že v ní lze vidět metaforu našich vztahů ke korporátnímu, intelektuálnímu, jednotlivému nebo kolektivnímu světu, který nás obklopuje. Co opravdu tvoří tento svět – země, obloha, vzdálenosti, horizont? Jak to vše drží pohromadě a především, jak do toho zapadáme my? Jinými slovy, jak v něm žijeme? Toto neustálé zpochybňování s sebou nese všechny odstíny překvapení, nedůvěry a údivu, které v sobě uvedené otázky skrývají. Není pochyb o tom, co vysvětluje rozpolcenost, kterou pociťujeme při pohledu na díla z dokumentace céline duval. Je v nich obsažena krutost i něžnost zároveň. A my tuto směsici rozpoznáváme v nás samých. Jde totiž o nás.

01.02.2009