Céline Duval sbírá fotografie již od konce 90. let – amatérské snímky, pohlednice, fotky vystřižené z časopisů i své vlastní. Z této sbírky, kterou nazvala documentation céline duval, sestavila a vydala řadu publikací: fotografie, knihy, a také časopis, který je rozesílán přímo odběratelům: la revue en 4 image, jehož poslední číslo je 56. Koncepce je jednoduchá. Každé vydání funguje jako sada. Čtyři obrázky, někdy víc, někdy méně, jsou sestaveny na základě opakování nebo tak, aby tvořily mikropříběh. Zřetelně se v nich projevuje souvislost s technikou filmové montáže a koláže. Ale přestože jsou obrázky vybírány velmi pečlivě a řazeny v přísném pořadí tak, aby na sebe navazovaly nebo se alespoň vzájemně odrážely, přesahuje dokumentace céline duval někam dál. Příprava každé fotografie zahrnuje drobné detailní úpravy jako rámování a retušování bez jakéhokoli respektu k žánru dokumentu. Tím se vyjasňuje fakt, že její umění je často mylně považováno za sociologické. Autorka se samozřejmě zabývá problémem stereotypů a opakujících se událostí, avšak nikoli tak, že by tyto mohly být výsledkem nějaké dané společnosti, nýbrž spíše ve smyslu základního prvku vlastního samotnému lidstvu. A opravdu, při bližším pohledu, překročíme-li hranici toho, co je na snímcích vyobrazeno, a soustředíme se výhradně na způsob, jakým je každý z nich vystavěn, pak pochopíme důmyslnou kompozici tvarů. Všechny linie: vertikály, horizontály, většinou obojí propojené ve vzájemné závislosti, jsou jako vektory energie, ve kterých nalézají své vyjádření některé zásadní otázky. Co znamená nahoře a co znamená dole? Jak se člověk zmocňuje prostoru? Jak to, co stoupá, udržuje rovnováhu na pokraji pádu? Je zde samozřejmě něco, co může odkazovat k abstraktnímu umění. Ale pro dokumentaci céline duval platí především to, že v ní lze vidět metaforu našich vztahů ke korporátnímu, intelektuálnímu, jednotlivému nebo kolektivnímu světu, který nás obklopuje. Co opravdu tvoří tento svět – země, obloha, vzdálenosti, horizont? Jak to vše drží pohromadě a především, jak do toho zapadáme my? Jinými slovy, jak v něm žijeme? Toto neustálé zpochybňování s sebou nese všechny odstíny překvapení, nedůvěry a údivu, které v sobě uvedené otázky skrývají. Není pochyb o tom, co vysvětluje rozpolcenost, kterou pociťujeme při pohledu na díla z dokumentace céline duval. Je v nich obsažena krutost i něžnost zároveň. A my tuto směsici rozpoznáváme v nás samých. Jde totiž o nás.
Doporučené články
|
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
|
|
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář