Časopis Umělec 2010/1 >> Proti vězení vlastních světů Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2010, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Proti vězení vlastních světů

Časopis Umělec 2010/1

01.01.2010

Ludvík Hlaváček | věčný návrat | en cs de

Koncem února letošního roku se na Akademii výtvarných umění v Praze konalo sympozium organizované iniciativou pro-AVU, jehož cílem byla nejenom diskuze nad zanedbaným stavem a rigidností nejvýznamnější české umělecké vysoké školy, ale hlavně výzva ke konkrétním reformním krokům. Zhruba tou samou dobou probíhá na sousedním Slovensku konference svolaná iniciativou umělců zformovanou začátkem roku s cílem poukázat na provinčnost a zaostalost Slovenské národní galerie a projevit frustraci nad neustálým odsouváním projektu tristně chybějící slovenské výtvarné instituce typu „kunsthalle“. Název slovenské iniciativy — Dvadsať rokov od Nežnej neprebehlo — by svým způsobem mohl mluvit i za iniciativu pro-AVU. Dvě dekády transformace v obou zemích skýtají nejen příležitost přehodnotit, nakolik se naplnila historická očekávání a nakolik dnešní výtvarné instituce odpovídají době, ale i vrátit se k základním otázkám smyslu umění v dnešní společnosti. Rozhodli jsme se proto otisknout jeden z příspěvků pražského sympozia, který se nám zdál vedle osobních nebo expertních textů univerzální. Palo Fabuš
Nedávno v jednom soukromém salonu hostitelka uvedla mé vystoupení slovy: „Ludvík Hlaváček si připravil přednášku s provokativním názvem: Současné umění — proč a k čemu“. Mě to překvapilo a zeptal jsem se: „Proč myslíte, že je to provokativní název?“ Hostitelka odpověděla bez váhání: „Protože přece víme k čemu je umění. — Pro radost.“ Po této odzbrojující odpovědi jsem byl v pokušení prohlásit svou přednášku za zbytečnou.
Naštěstí jsem si rychle uvědomil, že radost je sice dobrým důvodem, ale příliš obecným. A pak jsou tu další komplikace. Třeba otázka financování umění. Copak miliony vydávané třeba na financování škol jako je tato mají za svůj účel udělat někomu radost?
A otázka toho, čemu se říká public art, a všech těch specifických oborů, které vznikly v 70. letech jako politické umění, feministické, ekologické, atd., oborů, ve kterých se umělecké hledisko proplétá s konkrétními sociálními a občanskými aktivitami? S těmito uměleckými postoji jsou spojeny vážné otázky, které zjevně přesahují soukromí, kde se odehrává radost. Umění zřejmě není tak soukromou záležitostí, která by neměla nic společného s organizací společnosti, s jejími institucemi, s politikou, vědou, kulturou, starostí o životní prostředí atd.
Moje zkušenosti se současným public art naznačují, že Češi mají nízké sociální vědomí. Už jen název „veřejné umění“ má negativní konotace, které originální pojem „public art“ nemá. Je to snad dědictví minulosti, kdy za nás veřejné věci řešil císař pán a pak straničtí sekretáři, nebo je to blízkostí Rusku, kde demokratické instituce a občanská odpovědnost jsou něčím cizím?
Stejně jako radost, je trefným a zároveň příliš obecným pojmem slovo krása. Může být toto slovo důvodem pro milionové investice? A má vůbec tohle slovo ještě nějaký obsah? Myslím, že má a myslím, že hledat tento obsah je mnohem důležitější, než odbornické spory o vhodný výrazový prostředek (malba — koncept), či než zdůrazňování pracnosti a časové náročnosti výroby uměleckého díla.
Krása je zážitek, a pokud si na něj ještě vzpomínáme, tak víme, že je provázen fyzickými projevy, jako je mrazení, tělesné chvění atd. To, že se při prožitku krásy chvěje naše tělo a ne ta věc před námi (obraz či socha), naznačuje směr, kde krásu hledat.
Čteme v kritických statích, že počínaje Duchampem, umělecké dílo je ve své podstatě myšlenkou. Není tomu tak! Umělecké dílo
bylo a je ve své podstatě ideovou kvalitou vždy, po celé dějiny výtvarného umění. Věstonická Venuše, Michelangelův David, stejně jako
Duchampův sušák na lahve nebo Kovandovy krabičky od sirek, nejsou jako umělecká díla myslitelná jinak, než jako komplex idejí, ideálů, tužeb, názorů, pokusů o porozumění světu, o zachycení jeho řádu, touhy zahlédnout smysl života, prostě obsahů ideální povahy. I když se většinou jedná o spontánní obsahy, o pocity a ne o racionální úvahy, ukazují nám, že to, co nazýváme uměleckým dílem, se odehrává v naší mysli. Jen v živé produktivní interakci s hmotným předmětem, např. pomalovaným plátnem, se může probudit umělecké dílo a s ním i pocit krásy.
Až do demokratické revoluce v 18. století, bylo v Evropě celkem jasné, co je krásné. Sociotvorný pojem boha, který ze své transcendentální pozice sjednocoval vše, zejména rozum a cit, či společnost a jedince, v jediný koherentní systém, zaručoval jak harmonickou hierarchii ve společnosti, tak i platnou hodnotu krásy. Pak ale, když všechno kolem nás se stalo dílem nás konečných lidí, autorita každého nového sociálního i estetického systému se stala problematickou. Umění dostalo zcela novou sociální roli. Místo potvrzování daného a bohem zaručeného sociálního systému, dostalo roli kritickou. Od Baudelaira po Vás studenty a doufejme, že i po Vaše nástupce, je a bude úkolem umění pochybovat o stávajícím pořádku, o jeho normách, ukazovat jejich limity a přinášet nové modely myšlení — a tím ukazovat produktivní roli člověka, ukazovat, že my lidé svou skutečnost tvoříme a nejsme jen postaveni do něčeho, co pro nás někdo jiný připravil.
Já osobně zažívám docela často pocit krásy, i s jeho fyzickými průvodními jevy. Zažívám ho před obrazy současných malířů, i před nejrůznějšími konceptuálními díly. Vždycky je hlavní osou toho prožitku pocit novosti. Pocit, že jsem svědkem zrodu něčeho nového.
To rodící se, sice boří moje dosavadní jistoty, ale zároveň mě naplňuje radostí ze zjištění, že jsem součástí dění, že žiji.
Jsem přesvědčen, že tento evidentní poukaz k tomu, že svět není jednou pro vždy hotový, ale že se stále děje, že za hranicemi jeho jistot se ukazuje tajemství, očekávání, překvapení. Tohle myslím, je druh radosti, do kterého už se vyplatí investovat miliony, protože je velký rozdíl, jestli budou vlády spravovat svět, v němž žijí lidé, nebo řídit systém programů, jejichž předem vykalkulované kroky budou realizovat pasivní „roboti“.
Myslím, že úkolem zkušeného pedagoga je vybavit studenta řemeslnou dovedností a zároveň zkušeností svobody. To je ale těžký úkol, protože lidská svoboda je horizontová záležitost. Vždy máme pocit, že jsme ve svém světě svobodní, a pak dojdeme na další kopec
a vidíme nové závislosti, nové nejistoty, nové úkoly. V tom je možná podstata současného sporu ve škole. Některým lidem se zdá, že škola si vymezila po sametové revoluci svůj horizont svobody a našla v něm uspokojení. Tím ale zastavila pohyb, zrušila možnost reagovat na nové horizonty, které, ať chceme či nechceme, se objevují, jak v živém uměleckém provozu, tak za zdánlivými hranicemi umění. Každý starší člověk, a já mám právo to tvrdit, má jen omezenou možnost reagovat na nové horizonty. Ale škola by stárnout neměla.
Mezi jednotlivým umělcem a kolektivním subjektem, jakým je třeba škola, je rozdíl. Meze osobního horizontu jednotlivého umělce evidentně nejsou na škodu. Druhý člověk rád vstoupí do jeho světa a těší se z toho, co tam nalezne. V případě školy je tomu ale jinak. Tam, myslím, je uzavření do vlastního světa zhoubné. Jestli je to Váš případ, to musíte posoudit sami.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…