EGONIÁŠOVO PROROCTVÍ

Věnováno neznámým pachatelům

Jestliže moje teorie odporuje faktům, tím hůře pro fakta. (Hegel)

1.
V malostranské vinárně U Malířů se sešla pestrá směsice lidí.
„S uměním to za pár let bude nejspíš tak,“ promlouvá Egon Bondy k členům skupiny Tvrdohlaví a dalším účastníkům setkání. „Po estébáckým sametovým převratu se tady vytvoří krátkodobej prostor pro všelijaký fantastický aktivity. Vobjeví se spousta galerií a klubů, na všechno bude dost peněz. To potrvá dva, možná tři roky. Nemyslím si, že vo moc dýl. Potom si vládnoucí politická garnitura uvědomí, že má moc a že ji může sofistikovaně využít ve svůj prospěch a začne utahovat kohouty a ředit kyslík. Projeví se to rychlým šponováním nájmů a postupnou likvidací galerií a rokovejch klubů. Začnou fungovat výběrový stipendijní a grantový komise na rozdělování prachů. Budou do nich nominovaný samotný umělci, protože novejm papalášům doklapne, že umělci sou vodjakživa prodejný děvky a za prachy zkrouhnou i vlastní invalidní mámu. Tak si budou finace přihrávat samotný výběroví komisaři, vošizený nebudou ani jejich kámoši a kámoši kámošů. Zelenou budou mít projekty, který budou neškodný a nebudou se nijak votírat vo vládnoucí garnituru…“
„Nevěřím. K tomu nedojde,“ zamítavými gesty čeří cigaretový kouř Ludvík Hlaváček. Důstojníci StB, převlečení za číšníky, roznášejí objednané nápoje a arašídy.
„Dojde. To se bude vztahovat jak na výtvarnej kumšt, tak na literaturu, divadlo a film,“ pokračuje Bondy. „Do komisí budou nominovaný ambiciózní šmejdi, který se pružně přizpůsobí novejm pravidlům, každý nový vládě a měnícím se politickejm trendům. Sníží se počet časopisů. Postupně budou čím dál víc eliminovaný a cenzurovaný individuální názory a postoje, který se budou vymykat mejnstrýmovýmu vkusu. Nezávislý umění bude dotovaný státem, do alternativních klubů bude nejdražší vstupný. Kdo se přizpůsobí, přežije, kdo ne, zatáhne krovky. Mediální úspěch bude slavit bezproblémovej průměr. Plastici budou prominentní prezidentskou kapelou a budou koncertovat ve Španělským sále, v Bílým domě ve Washingtonu a taky v Národním divadle. Jejich repertoár bude nostalgickej čajíček pro pivní skauty. Budou vyhořelý a nic novýho už z nich nevypadne. Známí i neznámí hrdinové se budou domáhat uznání a poct, některý si je budou dokonce vynucovat. Budou vytvářený falešný mýty a zkreslený představy. Předchozí ideologická lež bude vytěsněná mediální lží příští. Když se vo někom řekne, že je alternativní umělec, tak to bude to samý, jako kdyby se vo něm řeklo, že je totální čurák,“ plasticky líčí Bondy umělecké zítřky.
„Takhle idiotsky to snad nedopadne…“ vzpírá se Jiří David.
„Bude to eště horší. Umění se začne vystavovat v bankách, v pojišťovnách a v sídlech nadnárodních korporací, který si budou budovat sbírky a určitej zlomek děl budou za pár šupů nakupovat. Potom si to vodmáznou z daní. Zároveň budou probíhat výstavy v Parlamentu a v Senátu a co já vím kde eště jinde. Začínající umělce budou mít v hrsti manažeři a dohazovači, jedním slovem pasáci. Budou je systematicky korumpovat a oni pak bez skrupulí potáhnou za jeden provaz s postupně se totalitarizujícím režimem. Neškodný a esteticky vyšisovaný sračky budou pozitivně hodnocený zbabělejma recenzentama. Po tom, co bude problémový, zesměšňující a alarmující, ani pes neštěkne. Přemnoží se umění pro umění, zašifrovaný rébusy pro ambiciózní experty a zboží pro prachatý snoby. Budou preferovaný mladý absolventi uměleckejch škol. Stanou se ideálníma terčema brejnvošingovýho drilu, jelikož nebudou disponovat silnou historickou pamětí a budou postrádat kritickou rozlišovací schopnost. Budou jim do kebulí klavírovat nekonečný ságy vo zrůdnosti komunismu, ale už tu nebude nikdo, kdo by je upozorňoval na vzrůstající bestialitu druhý strany mince. Nikdo nebude mít vodvahu říct, že tu nebezpečně bují ekonomickej fašismus a s ním úzce provázanej režim, kterej připomíná jihoamerický paskvily z poloviny šedesátejch let. Všichni se budou tvářit, že se neděje nic zhovadilýho. Vznikne uzavřenej prostor s vražednejma, i když zřetelně nedefinovanejma normama. Bude vládnout zhovadilý pravidlo něco za něco. Umělci budou trotlovat napůl jako obchodníci s deštěm a půl jako agenti s teplou vodou. Normální člověk už do galerií nevleze,“ říká Bondy a vyprazdňuje sklenici minerálky.
„Něco jako legální korupční pedofilie, když to přeženu,“ glosuje John Bok.
„Jo, to je přesně vono!“ souhlasí Bondy.
„A co poezie, Bondy?“ trne Magor Jirous. Tváře má ošlehané ostrými hospodskými větry.
„Poezie se, příteli, stane akademicky vyšolichaným skanzenem lyricko-katolickejch blábolů a vykalkulovanejch sraček. Bezproblémoví pohodáři budou sympaticky vrnět a inkasovat všelijaký ceny. Poezie podlehne kosmetickejm úpravám a ztratí svoji původní svěžest a sílu. Postupně se stane sebestřednou doménou moravskejch nacionalistů. Básníci se budou vzhledově podobat úředníkům a úspěšnejm obchodníkům a časem možná budou švitořit i na firemních rautech. Básnická branže bude devalvovaná kalamitní nadprodukcí. Stěžejní androši ochotně přešaltrujou z mastnejch cárů průklepovejch papírů do školních učebnic,“ vykresluje Bondy budoucnost poezie.
„Do piči…“ choulí se Magor v koutě.
„S tím nesouhlasím! Básníci jsou klíčovými hráči. Poezie vždycky byla a bude solí této země!“ vášnivě protestuje Jiří Kuběna. Mlsně pošilhává po Petru Niklovi.
„Nikdy jí nebyla a nikdy jí nebude. Solí týhle země byly vodjakživa lži, pomluvy, pivní švejci a chalupařící mikymauzové,“ oponuje Bondy.
„Mediálně úspěšný básník by měl být ve své době zabydlený stejně suverénně jako obchodník s realitami nebo burzovní makléř. Víc než básnický talent potřebuje dynamické vlohy k sebeprosazení. Ze zanedbatelného minima musí vytěžit absolutní maximum. Hodně to souvisí s Nietzscheho vůlí k moci,“ prohlašuje glorifikátor všední obyčejnosti Petr Hruška. „Musí ovládat umění kompromisu a být společensky korektní,“ pokračuje.
„Básník je kněz,“ cituje Kuběna Allena Ginsberga. „Jeho hřejivá slova proteplují tento chladně odlidštěný svět, drze popírající Boží přítomnost,“ dodává. Lascivně pomrkává na Nikla a objednává mu vaječný koňak.
„Současnej básník je spíš nudnej šašek. A nejsem přesvědčenej, že ten budoucí z týhle idiotský role vycouvá – spíš navopak,“ směje se Bondy.
„Dobrej kumšt by měl ogary spíš pobavit a ne je masírovat chujovinama,“ vysvětluje Bolek Polívka a všem nalévá slivovici.
„Ta má vocas!“ otřásá se Kuběna. Polívka rozlévá repete.
„Z vás padají věci… Jak se bude vyvíjet performance?“ sonduje Petr Štembera. Básníci nasazují pohrdavé grimasy a odvracejí se.
„Co nevydusili fízlové, to se masochisticky zlikviduje samo. Provokující akce brzy ztratí svoji sílu a přestanou pobuřovat. Budou vznikat trapný repliky a eště trapnější repliky trapnejch replik. Etablujou se dokonce i na provinčních univerzitách a stane se z nich lukrativní turisticko-kariéristickej byznys pro pár desítek akademickejch prominentů. Performeři budou zasedat v akademickejch radách a schvalovacích komisích. V konečným důsledku se z toho vyvine takovej zábavně neškodnej plezír pro zlatou mládež…“ nastiňuje Bondy.
„Tak nějak sem to tipoval,“ směje se Štembera. Platí čaj a odchází.
„Nechal tu celó slivovicu, cajzl…“ nechápavě zírá Polívka.

2.
„České umění zůstane i nadále svébytné a utentické. Jeho ojedinělou a těžce vyvzdorovanou pozicí nic neotřese,“ namítá teoretik Jindřich Chalupecký.
„Bude němým svědectvím vnitřního ghetta,“ slzí Adriena Šimotová.
„Nezůstane a nebude. Poleze do prdelí všem možnejm i nemožnejm kriplům a podkriplům na západ vod Aše. Stejně jako se do nich servilně sápalo před převratem. Nová doba vodstartuje krysí dostihy, kdo dřív urve větší porci slávy, peněz a privilegií. Nejžádanějšíma devízama budou cynismus, bezproblémovost a přízpůsobivost. Budou udílený nepříliš štědrý ceny – spíš decentní almužny –, který se stanou autoritativním kritériem umělcovy kvality. Stejně tak bude rozhodující to, kolikrát kdo vystavoval v New Yorku, na benátským Bienále, v Londýně nebo jinde. Nejprestižnější cena bude ta vaše,“ odmítá Bondy tvrzení Chalupeckého a Šimotové.
„To je přílišný pesimismus,“ chabě se brání Chalupecký.
„To bych se moc divil…“ odmítavě vrtí hlavou Petr Nikl. Vyrajcovaný Kuběna si jazykem obkružuje palec zpocené pravé ruky.
Hruška ukazuje Jirousovi fotografie kuchyňského interiéru svého ostravského bytu. Má blaženě zasněný výraz, v koutku oka se mu leskne slza. „Kuchyň je moje všechno: odpočinkový azyl, intelektuální chrám a hlavně – nikdy nedořečená báseň. Smysluplná báseň sama o sobě. Kuchyň pro mě znamená to, co pro lyžaře skokanský můstek,“ vysvětluje.
„Piš vo tom,“ povzbuzuje ho Magor a leje do sebe vodku.
„Liberální trh bude přesycený nesrozumitelným uměním a neekonomickým intelektualismem,“ s homosexuálním akcentem sděluje Václav Klaus.
„Celá ta upatlaně zrežírovaná fraška však má jeden háček – vítězové nebudou ani umělci, ani byznysmeni, ani publicistický flinkové, ani politický korytáři. Finále bude patřit někomu úplně jinýmu!“ svítí Bondy očima.
„Komu?“ bledne David.
„Aktivistům z Radikální Antiumělecké Frakce. Podvratnejm protirežimním anonymům. Na protest proti vychcanosti, mravní zkurvenosti a umělecký prostituci vzniknou partyzánský guerilly ultraradikálních drsanů, který budou pořádat destruktivní nájezdy na vernisáže a literární seance a privilegovanejm a krotkejm hochštaplerům s přikyvujícíma snobama budou rozkopávat držky, znehodnocovat a demolovat jejich impotentní paskvily. Akce budou bleskový a do všech detailů promyšlený. Nebude tejdne, aby někam nevlítli a nevybílili to tam. Nebude dne, aby některýmu prominentnímu zmrdovi netípli knot. To budou první vlaštovky. V druhý a třetí vlně přídou další, s vymakanějšíma fíglema a s větší razancí. Vyděšený kritici a intelektuální vyžírkové budou převracet kabáty a psát alibistický bláboly o nutnosti zásadních změn…“
„To vidím jako tutovku!“ nadšeně přikyvuje anarchista Jakub Polák.
„Co je to za borce, toto? Z kama só?“ vrčí Polívka.
„U toho nebudeme chybět. Přivážeme je za mašiny a budeme je hodinu vláčet po Praze,“ prohlašuje Mučáčo, nestor karlínských Outlaws.
„Mluvíš mi z duše, starej prde. Rozjezdíme jim ty jejich pěstěný držky na kaši,“ přidává se Benzín, lídr smíchovských Bandidos.
„Do toho pudeme taky. Rozmažeme ty vyměklý nýmandy po zdech,“ zvedá palec Pitbul, šéf žižkovských Hell’s Angels.
„To je nesmysl!“ vrčí manželé Ševčíkovi.
„Entartete Kunst!“ prudce předpažuje pravici Daniel Landa.
„Já,“ huhňá Klaus.
„Zkorumpovaný umělci se budou bát vystavovat. Všechny jejich exhibiční masturbace budou probíhat za vydatnejch asistencí policie,“ dokončuje Bondy.
„Tomu docela věřím…“ mračí se Magor Jirous a zahajuje protestní striptýz. Figuru má vytvarovanou každodenním vzpíráním v pivních posilovnách.
„A co my Cygani?“ šponuje šlachy Ondřej Giňa.
„Z vás budou Romové,“ pacifikuje ho Bok.
„…a to eště s vodřenejma ušima a kdoví jestli,“ vrčí Landa.
„Vy jste taková deprimující pseudokněžna Libuše!“ shazuje Bondyho Hruška.
„Uvidíme…“ ošívá se Bondy.

3.
Číšníci sklízejí prázdné sklenice a servírují plné.
„Renomovaný knižní nakladatelství se budou orientovat na profitní produkty a obsahová kvalita promptně pofrčí do kytek. Literatura bude postupně míň a míň náročná, budou převažovat polobulvární škváry a prvoplánově podbízivý sračky. Prestižní literární časopisy budou fungovat jako reklamní katalogy, výtvarný jakbysmet. Zmizí drzost, výsměch, provokace a vostrej konfrontační styl. Vyrojí se cenzura s autocenzurou a budou razantně sílit. Znepokojující a alarmující díla pudou do prdele,“ říká Bondy a prudkými pohyby odhání dotěrnou mouchu.
„Dlouho a s napětím očekáváné básnické sbírky rafinovaných a nepobuřujících autorů budou bleskově rozebrány. Neviditelná ruka trhu spolehlivě roztřídí zrno od plev. Akademicky ostřílení básníci jsou obávanými lyrickými predátory. Libozvučnými cikádami v primitivním řevu barbarské lůzy. Kvalita umělecké tvorby bude determinována sounáležitostí k pyšné panské kastě. Vy jste levičácky zaslepený a zbytečně strašíte!“ fanaticky oponuje Hruška.
„Vy asi máte zácpu nebo blbý spaní…“ reaguje Bondy.
„Příležitost se musí chytit za pačesy a nepustit,“ šeptem poplkává Hruška.
„Hovno… Všechny oficiální šance budou ztracený, nebo slabošsky vykoupený hnusnejma kompromisama,“ vrčí Bondy nasraně.
„Rozkošný valašský faun…“ vášnivě slintá Kuběna směrem k apatickému Niklovi. Neklidnýma rukama hněte pomyslný tvar.
„No a co?...“ mžourá Magor Jirous.
„Pár občansky neposlušnejch nadšenců zase začne vydávat samizdaty,“ vysvětluje Bondy a přiklápí mouchu poloplným popelníkem.
„Přestaňte tu dělat binec, nebo s váma vyrazím futra!“ řve jeden z číšníků a gruntuje stůl. Na Bondyho účtenku připisuje padesát korun.
Ostatní účastníci sedí a mlčí, pohrouženi do svých myšlenek.
„Já,“ huhňá Klaus v polospánku.
„Samizdaty…“ opakuje Bondy spíš pro sebe.
„To je vynikající řešení!“ raduje se Bok.
„Je i není. Zatímco rozmazlený čtenáři je budou ignorovat, nasranej establišment proti nim povede – prostřednictvím literárních kritiků a recenzujících análních vymetačů – tvrdou diskreditační kampaň. Uvědomí si totiž, že tím vzniká skutečně nezávislá názorová scéna, a to pro něj bude nepřípustný. Bude do samizdatovejch autorů systematicky šít ze všech stran a bude se je snažit vyšachovat ze hry,“ jde Bondy do detailů.
„To se těm kurvám nemůže podařit,“ mračí se Jirous.
„Ani náhodou,“ dodává Bok.
„To je otázka… Vznikne schizofrenní situace – samizdaty zase budou kolovat po hospodách a po kavárnách a bude je číst nová garnitura uraženejch a poníženejch. Souběžně s tím proběhne školení speciálních policejních týmů, který se budou vzhledově podobat alternativním týpkům, a tyhle parchanti budou samizdaty likvidovat. Tak jich bude postupně ubejvat a vzniknou problémy s jejich plynulou distribucí,“ říká Bondy.
„Každej problém je řešitelnej,“ vyklápí do sebe Jirous vodku.
„Každej ne,“ tiše oponuje Bondy.
„Jak to?...“ zaraženě zírá Bok.
„Jednoduše. Logicky lze předpokládat, že si parlamentní papaláši vodhlasujou narychlo uštrikovanej zákon vo nepovolenejch tiskovinách, a tím pádem bude vydávání a šíření samizdatů trestným činem. Legislativní zmrdi samozřejmě stanoví takovou spodní hranici pro nepodmíněný flastry, že si to každej autor třikrát rozmyslí. Šmytec. Nad vyflusanejma romantikama a vydojenejma idealistama se zavře voda,“ maluje Bondy čerta na zeď.
„To bude jako za totáče…“ chmuří se Bok.
„Proč jako?“ rozpřahuje Bondy ruce.

4.
„Máte u šéfa v kanclu telefon,“ oznamuje Bondymu vrchní číšník.
Bondy vstává a jde do kanceláře. Klepe na dveře a na vyzvání nesměle vchází. „Támhle,“ ukazuje vedoucí vinárny na telefon, nezvedá oči od lejster.
„Fišer,“ představuje se Bondy do sluchátka.
„Tady Kryl. Chci mluvit s panem Bondym,“ šelestí vzdálený hlas.
„To sem já,“ upřesňuje Bondy.
„Aha, promiňte... Řeknu vám pár utkvělejch představ a chtěl bych, abyste je tlumočil lidem, kterejm věříte. I když – klidně to řekněte komu chcete,“ říká vzdálený hlas.
„Dobře. Mluvte, poslouchám vás,“ vybízí ho Bondy.
„Řekněte jim, že svým vnitřním zrakem vidím tohle: demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou a ti, co kradli po léta, dál dvojnásobně kradou,“ říká vzdálený Krylův hlas.
„Řeknu jim to. Spolehněte se,“ ujišťuje ho Bondy. Hovor je atakován rozplizlou hudbou.
„A taky jim řekněte, že král Václav jedna parta bude se šmelinářským šmejdem. A že pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem,“ pokračuje vzdálený Krylův hlas.
„To jim taky řeknu,“ slibuje Bondy. Vedoucí se netrpělivě dívá na hodinky.
„A eště jim řekněte, že demokracie dozraje do žaludečních vředů. Bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů. Snad je to mýlka soukromá, snad z optickýho klamu, že místo srdce bude břicho mít a místo duše tlamu,“ pokračuje vzdálený Krylův hlas.
„Řeknu. Nebojte se,“ ještě jednou slibuje Bondy.
„Tak fajn. Mějte se dobře. Snad se brzy uvidíme,“ končí Kryl.
„To doufám. Vy se taky mějte,“ říká Bondy a zavěšuje.
„Děkuju vám,“ říká Bondy vedoucímu.
„…,“ mlčí vedoucí.

5.
„Kdo to byl?“ je zvědavý Bok.
„Jeden kopečkář, kterej žije na druhý straně vopony. Potom vám řeknu, co mi nakukal do telefonu,“ říká Bondy a pokračuje v ožehavém tématu: „Kde sme to skončili? Jo… Devastace snobskejch vernisáží bude kulminovat. Establišment samozřejmě rád a ochotně přispěchá spravedlivě atakovanejm umělcům na pomoc a bude na radikály pořádat štvanice, do kterejch se zapojí média, těsně spjatá s administrativně přebujelou mocí. Jejich argumenty budou stejně slabomyslný, jako argumenty knokautovanejch umělců. Nájezdy radikálů budou bleskový a dotažený do nejmenších detailů. Budou se pohybovat v maskách a nikdo nebude znát jejich ména. Když uvidí, že to moc nepomáhá, budou lítat galerie a literární kavárny do luftu. Jako první ty takzvaně alternativní,“ exaltovaně mává Bondy rukama.
„Hm…“ vyděšeně poškubává dětskými rysy Nikl.
„Já,“ huhňá probuzený Klaus.
„Skončí to požárem Národní galerie. Veletržní palác bude znovu hořet. Tentokrát definitivně lehne popelem,“ blýská Bondy očima.
„Já ho hasit nebudu,“ chechtá se Bandido Benzín.
„Voplodním si vo něj jointa,“ přizvukuje Pitbul.
„Do fajrunku naházíme básnický zvratky těch chcípáků,“ plánuje Mučáčo.
„Umění a umělci si zaslouží lepší zacházení,“ ohrazuje se Chalupecký.
„Za zmíněnejch okolností ne,“ říká Bondy.
„To ale bude omezování osobní svobody!“ leká se Petr Nedoma.
„Ani náhodou,“ oponuje Bondy. „Vždyť dávno předtím umělci ochotně vomezili svobodu sami sobě, takže už nebude co vomezovat. Budou se muset rozhodnout, co vlastně chtějí. Buď budou malovat a sochat na zakázku bank, obchodních řetězců a prachatejch sběratelů a bokem hákovat v reklamě – nebo se na tyhle zmršilosti vyserou a spadnou do ilegality a budou skutečně svobodný a nezávislí, ale budou dřít bídu. Třetí možnost neexistuje,“ dodává Bondy.
„Nevím nevím…“ tváří se Nedoma znechuceně.
„Spotřebitelé, voliči a zmanipulované lidské zdroje už nebudou potřebovat duši, bude jim stačit ekonomický instinkt,“ prognosticky argumentuje Klaus.
„Co vaše minulost a minulost vaší manželky?“ páčí Petr Cibulka dveře terry incognity.
„V posledních pěti letech si připadám jako štvaná zvěř. V tom jsme si fatálně blízcí tady s panem aktivistou Bokem,“ odpovídá Klaus.
Bok omdlévá, Jirous ho polévá minerálkou a třese s ním.
„Jak je to s vaší manželkou?“ dotírá Cibulka.
„Na jaře roku 2003 si nechala ušít nový světlý kostým a k tomu elegantní klobouk stejné barvy, s lesklou krémovou krempou. Sluší jí to,“ rozplývá se Klaus.
„Teď ale je léto 1989. Co dělala před deseti lety a kdo jsou její rodiče? Kolujou různý fámy, tak to uveďte na pravou míru,“ bejčí Cibulka.
„Nikdy, ale opravdu nikdy, si nepřála být první dámou. Ale když už se jí po zásluze stala, svědomitě pečuje o zámecký park v Lánech a denně tam zalévá květiny. Iniciovala založení elitního dámského spolku Top Czech Ladies. Pochopila, že pro verbální charitativní činnost je nezbytný drahý norkový kožich. Veselá marnotratnost ji předurčuje do role fundované odbornice na problematiku globálního klimatu,“ huhňá Klaus.
„Píše se rok 1989!“ řve Cibulka a výhružně vstává.
„Chová se hezky k chudým lidem a nerada, opravdu velmi velmi nerada, zasedá v několika lukrativních dozorčích radách. Je však třeba prohlubovat vědomí sebezohledňující milosti, jak to kdesi výstižně píše pan Magor, kolega z disentu,“ pokračuje Klaus.
Jirous omdlévá, Bok ho polévá minerálkou a třese s ním.
„Chudým se bude brát a bohatým dávat,“ arogantně syčí Saša Vondra.
„Tebe ukamenujou za vlastizradu. Viděl sem to ve snu,“ zatíná pěsti John Bok.
„Po katastrofálních globálních průserech příde doba, kdy budou ekonomové postavený mimo zákon a ty nejprofláklejší skončí v koncentrácích na Jižním pólu,“ mračí se Polák.
„To sem taky zahlíd ve snu,“ přikyvuje Bok.

6.
„Vraťme se k umění,“ křísí David původní téma.
„Já,“ huhňá Klaus.
„Umění už dávno není parketou chudých a prokletých! Nemá nic společného se sociálně diskvalifikovanou lůzou!“ rozvášňuje se Milan Knížák.
„My dva si budeme rozumět,“ vlísává se Klaus.
„Umění si rozvracet nenecháme!“ bojovně hřímá Knížák.
„Velkej umělec budoucnosti vodejde do podzemí,“ cituje Magor Marcela Duchampa.
„To je trestuhodně nehygienický. Byl by pěkně blbej!“ prudce reaguje Knížák.
„My stateční budoucnost nepotřebujeme,“ namítá Jiří Dědeček.
„Taky vám ji nikdo nevnucuje. Avantgardní umění pohrdá budoucností,“ krotí ho Knížák.
„Minule budoucí přítomnost je držená na uzdě bičem božím. No future, jak říkáme my, kyberpankeři z Kachlíkárny,“ podtrhuje jeho slova major Zeman.
„Seriózní kultůra a nepohoršující kumšt budou vždycky dobrej džob,“ bodře se poplácává po břiše Jan Burian.
„Je třeba žít v hojnosti a v míru s konkurencí,“ zdůrazňuje Karel Gott a vpisuje Václavu Havlovi věnování do své knihy Dopisy Volze, vydanou nakladatelstvím Kolyma Gulag Books.
„Gott mit uns!“ hajluje Landa.
„Kdo chce s ovcemi zvlčile žíti, musí s nimi kontextuálně výti,“ obrací Dědeček kabát a cituje staré přísloví, obdařené zázračnými saponátovými účinky.
„My, snejpři z Melodie, budeme hlídacími psy demokracie,“ ujišťuje Jan Rejžek.
„Lídři Jazzový sekce přestanou fúzovat s StB a přejdou na stranu morálních vítězů,“ slavnostně oznamuje Karel Srp.
„Dycky sme tam patřili…“ pobafává z dýmky Joska Skalník.
„Erudované blondýny potáhnou do virtuálního boje za zaslouženou slávu mladého českého světového umění!“ odhodlaně volá Lenka Lindaurová.
„Nerovnost! Nesvornost! Individualismus! Elitářsky privilegované bratrství! ODS bude elitní stranou antiekologů! Podnítí dobrodružné odkrývání pestrých významových vrstev životodárné komerce!“ fanaticky vykřikuje Klaus.
„V tom nevidím nic negativního. Bude to postmoderní naplnění kolektivně individualizované autentické identity,“ zdvořile s ním souhlasí Havel.
„To je férová řeč! Rudá bankovní lobby nastolí modrou, nikoli zelenou realitu. Musím bleskurychle stáhnout svoji přihlášku do KSČ. A ještě mě opravdu, ale opravdu, trápí jedna kuriózní maličkost – když naše sousedka zavolá na svého vlčáka Reku, k noze!, tak k ní poslušně přiklušu i já,“ rozepíná si Klaus knoflík u košile. Sahá do kapsy saka a sype si na hlavu popel.
„Vy jeden kluku!“ rozšafně reaguje vrchní číšník.
„A co konfidenti?“ ptá se Cibulka.
„Budou si dělat prdel z disidentů,“ směje se Jarek Nohavica.
„To je na účet podniku…“ staví před něj jiný číšník gruzínský koňak.
„My studenti vyjdeme do ulic,“ sděluje major Ludvík Zifčák a zvoní svazkem klíčů.
„Herci budou protagonisty společenských změn,“ neomylně předvídá Jiřina Bohdalová a chřestí náhrdelníkem z černých tahitských perel.
„Už je to tady! Pružní literární kritici a publicističtí akrobaté se přidají,“ odhodlaně se prsí Vladimír Novotný a upevňuje si na pleš větrnou korouhvičku. „Nemám pravdu, Zdeno?“ obrací se na redaktora Pavelku z Rudého Práva.
„Máš.“ přikyvuje Pavelka a těší se.
„Vy ste chameleón, kterej parazituje v každým režimu. Až sem jednou vlítnou na nosorožcích Mašukulumbové, tak polezete do prdelí nejen jim, ale i nosorožcům,“ soptí na Novotného Bondy.
„Změna je život…“ ošívá se Vladimír Hyenovič.
„Já,“ huhňá Klaus.
„Příští elita bude podléhat přísnejm kritériím. Bez morální poskvrny nás obstála nepatrná hrstka: já, kluci z Olympiku, Michal Prokop, Jarda Hutka a pět šest dalších. Mrtvý nepočítám,“ zběžně kádruje Rejžek. Kuběna si přisedá k vystrašenému Niklovi.
„Tiše to vyšumí na plichtu, jako dycky…“ skřípe zuby Cibulka.
„Vaše ploblémy byšme chčeli mít,“ žvatlají Rafani a házejí ostatním do nápojů dudlíky.
„Přebalíme vás a nakojíme,“ nabízejí se sestry Válovy.
„Všude je hovno o dvou kůrkách,“ konstatuje Jan Saudek.
„Ale jak z toho ven?“ mračí se John Bok.
„Já,“ huhňá Klaus.
„Časem zavládne všeobecná blbá nálada. Vyjde najevo, že celý slavný umění je totálně vybrakovaný a bezprizorně trotluje na jednom fleku. Kunsthistorici a kurátoři pudou se svejma afektovanejma a překomplikovanejma kecama do prdele a bude tendence zašít jim tlamy režnou nití. Některý galerie se promění v živá diskusní fóra, ze kterejch budou vyloučený parchanti, který svou egocentričností, zištností a stupiditou umění vykostili. Situace se bude vobracet k lepšímu. Konečně se začne přemejšlet vo tom, jakou roli umění ve společnosti hraje a jestli má právo považovat sebe samo za vývojovou avantgardu,“ uzavírá Bondy a protahuje se.
„A podle vás má?“ ptá se David.
„Nemá,“ prohrabuje si Bondy bradku.
„Modleme se!“ vybízí kněz Václav Malý.
„Du se vychcat,“ zvedá se Bondy.

7.
„Já,“ huhňá Klaus.



(tyto vysvětlivky byly původně určeny pouze pro cizojazyčné verze)

Všechna jména vyskytující se v textu jsou skutečné osoby, jejichž existence je historicky doložitelná. Záměna s neexistujícími hrdiny je vyloučená.

Jiří Kuběna – slavný teplý básník a sdružovatel básníků
Václav Klaus – ekonom, později populistický prezident ČR, odpůrce přírody, EU a údajně též teplý
Rek, Kluk – údajné pseudonymy pozdějšího prezidenta Václava Klause ve svazcích StB (tajná policie v době socialistického českého státu)
Karel Kryl – slavný protirežimní prokletý písničkář, který překvapivě zapadl po protirežimní revoluci
Bolek Polívka – bodrý opilý herec, vládce minoritního opileckého kmene na Moravě
Petr Nikl – slavný umělec a performer s dětskou vizáží a projevem, dospělý
Zdeno Pavelka – bývalý rudý právník, nyní salonní právník
Adriena Šimotová – slavná umělkyně, figurální existencialistka
Karel Gott – nejslavnější česko-německý zpěvák kantilény a post-pozdní český neoimpresionista
Jarek Nohavica – slavný folkový zpěvák označený jiným, údajně poctivějším folkovým zpěvákem za udavače z Těšína, tedy spolupracovníka StB
sestry Válovy – dvojčata Jitka a Květa, slavné malířky
Jan Saudek – populární fotograf lidských kuriozit oblíbený převážně Francouzy
Rafani – uniformovaní akademičtí performeři, původně mylně považovaní za temnou národoveckou okultní lóži
Karel Srp – údajně donašeč na Josku Skalníka, předseda významné opoziční kulturní buňky, Jazzové sekce, na sklonku socialistického českého státu
Joska Skalník – údajně donašeč na Karla Srpa, grafik Jazzové sekce a přechodně slavný umělec na počátku druhého českého kapitalistického státu
Petr Hruška – konzervativní básník, jehož jediným kritériem je okamžitý úspěch
John Bok – bývalý disident, básník, všestranný aktivista a šéf tajného nátlakového spolku spravedlivých Šalamoun
Jiří David – žijící legenda českého vizuálního umění, grafoman a mediální hvězda
Ivan Magor Jirous – ikona českého undergroundu, katolický básník a zenový opilec, který se stále svléká
Daniel Landa – bývalý skín, zpěvák kapely Orlík, nynější celebrita, automobilový závodník a národovecký mystik
Petr Štembera – bývalý performer známý pěstováním rostlin na svém těle, karatista a plakátový expert
Jindřich Chalupecký – údajně nejvýznamnější kunsthistorik, dezinterpretátor Duchampa, esejista a občasný mystifikátor
Jakub Polák – anarchista na penzi
Egon Bondy – levicový a zenový filosof, otec pražského undergroundu, prozaik, údajně též spolupracovník StB a básník, uhořel v posteli
Ondřej Giňa – televizní reportér, nyní už jen Rom
manželé Ševčíkovi – propagátoři mírně pokrokového umění v mezích zákona
Lenka Lindaurová – novinářka, kterou k smrti nenáviděl zesnulý ministr kultury
Petr Cibulka – brněnský disident a doživotní buran, který zveřejnil seznamy agentů StB a rozdělil tím českou společnost na tábor zlých a nevinných.
Petr Nedoma – ředitel
Ludvík Hlaváček – ředitel
Milan Knížák – generální ředitel, žijící horor českého vizuálního umění
Jiří Dědeček – prezident
Václav Havel – dramatický exprezident, heterosexuál
Jan Burian – vyžírka, parazit a bodrý pohodář
Jan Rejžek – vyžírka, parazit a kverulant
major Zeman – kamarád Vladimíra Novotného
Vladimír Novotný – nejodpornější zrůda, jakou si lze představit, literární kritik a recenzent
Vladimír Hyenovič – Vladimír Novotný
Jiřina Bohdalová – sexuální idol českého venkova 60. a 70. let
Václav Malý – kněz-disident, katolický trafikant
Saša Vondra - Politik s hlavou uzpůsobenou pro televizní obrazovku 3:4 (PAL)
Ludvik Zifčák - Falešný student a prorok, ktery skutečne vstal z mrtvých

01.02.2008