GINA TORNATORE: NA PLOŠE KLIPU

Teprve třetí samostatnou výstavou po Římě a Miláně se v Domě pánů z Kunštátu v Brně představila mladá autorka, která dokáže spojit v několika úrovních intelektuální diskurz a emocionální, snovou logiku. Rodilá Australanka (1969) od roku 1990 studovala, žije a pracuje v Londýně a v posledních letech se často prezentuje na kolektivních výstavách. Z její praxe je významná především asistence při natáčení standardních dějových filmů, což možná poznamenalo její přístup k médiím víc než souvislosti a vlivy uvnitř umělecké scény.
Ve dvou sálech nebylo k vidění nic víc a nic míň než dva několikaminutové snímky. Projekce Catch je záznamem kutálení dvou mužských těl po nakloněné rovině nehostinného dvora. Podobně jako Bill Viola zvolila Tornatore rychlé snímání, umožňující brilantní zpomalenou projekci. Přibližování, vzdalování, mizení jednoho z těl a opětné objevení jsou samostatnými událostmi, na jejichž opakování divák v nekonečné smyčce vlastně čeká, aniž by odešel při prvním náznaku repetice.
Drastičtější a složitější byl snímek Outer and inner actions. Děje v něm probíhají hned dva. První: muže sedícího v křesle přepadl jiný muž, který jej nelítostně dusí igelitovým pytlem a nakonec od nehybného těla odejde. Ve vizi se však chladnokrevná vražda proměňuje prostřednictvím televize, před níž křeslo stálo a v níž probíhá jiný, ale podobný děj. Také zde je oběť a navíc osamělý štěkající pes, vzájemně propojující obě scény. Oproti Catch, kde smyčka probíhá nepřetržitě, máme před sebou film se začátkem a koncem, se zjevným důrazem na polohu kamer, u nichž si nejsme jisti, jestli jsou to kamery, sledující tajně místnost, anebo kamery, jimiž další aktér zaznamenává – snad pro někoho nadřízeného – celou událost.
Ponurému vyznění expozice Giny Tornatore by jistě dodaly další odstíny starší práce, které divák obvykle může znát nanejvýš z jednotlivých záběrů na její webové prezentaci. Programové zaměření na “poruchy v komunikaci a koexistenci konfliktu, násilí a sexuality v lidských vztazích” zabrala autorka v celé šíři snímkem Giallo (1999, barev. film 16 mm), který je samostatným příběhem o setkání, lásce, odcizení, vraždě. Ambice soustředit do precizně vykomponovaného příběhu téma celovečerního filmu se proměnila v jakýsi vlys života a smrti, který Gina Tornatore postupně realizuje. V komentáři ke snímku Dead finks don’t talk (2002) autorka na webu zmiňuje “akci, která vytváří a zvýrazňuje úzkost”, ale zároveň tuto úzkost dokumentuje v pohybech, jazyku gest, gestech, vztazích postav. Možné osobní aspekty ve svých deklaracích vytlačuje dokumentárním, “sociopolitickým” zájmem o gesta.
Gina Tornatore se přirozeně pohybuje v určitém konkrétním uměleckém prostředí a komunikuje v jazyce považovaném za aktuální. Pod tímto dobovým zadáním lze však cítit jednak osobní, někdy až úzkostné zaujetí, jednak koncepci, s níž skládá své snímky do velkého vlysu. Autorka se pohybuje na časové ploše klipu, ale u diváka dosahuje dlouhodobého prožívání dějů. Její relativní mládí ospravedlňuje návaznosti na veličiny videoartu. Aby se od těchto vlivů odpoutala, rozložila v posledních letech svou výpověď do jednotlivých momentů, které nejsou fragmenty, ale věty většího textu.

01.03.2003