Jak mi ukradli show

Následující text jsem napsal poté, co skončil můj pobyt v New Yorku, kde jsem byl od srpna do října 2001. Mým cílem bylo dokončit Joker Performances Project, který jsem chtěl provést ve třech fázích ve třech různých městech světa: v Berlíně (1999), Tokiu (2000) a v New Yorku (2001). V každém z těchto měst jsem chtěl bez povolení v podstatě zablokovat křižovatku za použití 5 km výstražné pásky. Performance měla zastavit denní život, dotknout se zvláštností dotyčné země/kultury a prozkoumat rozdíly v právních systémech v různých částech světa. V Berlíně skupina deseti performerů na 23 minut zablokovala křižovatku Hackescher Markt. Performance, jejíž název byl Hezké, řekl šašek králi; jsme téměř u konce, kladla otázky ohledně rozvoje města. Právní dopad spočíval v tom, že jsem musel zaplatit příspěvek 250 euro některé z křesťanských organizací. Zápis do rejstříku trestů se nekonal. V Tokiu 40 performerů na 8 minut zablokovalo křižovatku Shibuya. Performance Je mi líto, řekl šašek šógunovi, ale tohle je legrační se týkala snahy mladých Japonců vymanit se z přísně regulované společnosti. Výsledkem byla pokuta 500 euro, 10 dnů vězení a záznam v rejstříku trestů. Následuje popis mých zážitků v městě zvaném The Big Apple.New York, Joker Performance, část III Když jsem 14. srpna odjížděl do New Yorku, neodpovídal žádný ze scénářů, které se mi tehdy honily hlavou, realitě, jak ji znám teď. Když plánujete projekt, jako je Joker Performance, snažíte si představit všechny možné situace, s nimiž se budete muset potenciálně vyrovnat: konzervativního soudce, který nikdy neviděl muzeum moderního umění zevnitř, policistu, který bude náhodou poblíž místa performance, zazmatkuje a vytáhne zbraň… Dokonce pomyslíte i na mafiánského bosse, jehož uprostřed performance nechtěně chytnete do pasti. Snažíte se co nejpečlivěji zvážit veškerá rizika a učinit patřičná rozhodnutí. Někdy performanci i přizpůsobíte: Požádáte svého právního zástupce, aby si připravil projev, v němž by základy moderního umění vysvětlil i opici; policista se uklidní, když mu usměvavá dívka podá leták s nápisem Umění v akci. A pak se modlíte, že mafiánský boss bude mít náhodou žaludeční potíže, protože předešlou noc vypil příliš mnoho martini a musel zůstat celý den doma. Cestou na výstavu o akci Joker Performance v Japonsku jsem 16. ledna 2001 četl knihu Stefana Austa Der Baader Meinhof Komplex pojednávající o Frakci Rudé armády. Byla to teroristická skupina, která radikálně zareagovala na poválečnou politickou hierarchii, na tehdejší situaci v Německu a vietnamskou válku. Vzhledem k tomu, že jsem byl během předchozího pobytu v Japonsku po své performanci zatčen a odsouzen, nebylo jisté, zda mi do země vůbec povolí vstup. Při četbě v letadle mě zachvátila panika. Pustí mě do Japonska? Budou mi kontrolovat zavazadla? A když mě pustí, budu mít kvůli výstavě problémy?1 Snažil jsem se těmto paranoidním myšlenkám, s jakými se nezbytně musíte potýkat po svém prvním víceméně vážném konfliktu s úřady, dát náležitou perspektivu. Někdy se vám uklidnit podaří, jindy ne. Máte alespoň šanci uvědomit si svět kolem sebe — ale jakoby o krok napřed. Díky Austově knize a vlastním zkušenostem z Joker Performances jsem si uvědomoval, že i když je koncept mé práce v mnoha ohledech odlišný od základních teroristických úmyslů, je zde několik nepochybných paralel: — stejně jako teroristé musím své performance připravovat v utajení. Teroristé jsou perfekcionisti. Já se vědomě snažím o nedokonalost celé organizace. Pokud je policie konfrontována s dokonale organizovanou skupinou lidí, znervózní, pouhou možnost organizovanosti chápe jako profesionální teroristickou skupinu. Protože nechci ani vytvořit teroristickou skupinu, ani příliš naštvat policii, dodávám celé organizaci jistý amatérský nádech. — stejně jako teroristé pracuji s prvky šoku a dezorientace. Velký rozdíl však je v rozsahu akce. Šok a dezorientace nabízejí také velmi pozitivní aspekty. Lidé musí změnit svůj názor. Nevědí přesně, co se děje, protože se situace liší od normálu. Důležité je, že na rozdíl od teroristů není mým cílem vyvolat strach. — stejně jako teroristé chci dosáhnout co největšího mediálního ohlasu.2 Takové byly tedy moje úvahy před realizací newyorského projektu. S touto představou jsem 14. srpna 2001 v 10:37 přistál na letišti Newark. Projekt opět začal žít vlastním životem. Sponzoři přislíbili akci podpořit. Den po její realizaci jsem ji měl v internetovém přenosu představit také v Rotterdamu. Naše schopnost zapojit do akce tisk a efektivně jej využívat se výrazně zdokonalila. Můj dobrý holandský přítel měl přiletět do New Yorku a pracovat s evropským tiskem. Můj tiskový agent v Berlíně se měl postarat o německý tisk. Moje japonská asistentka tou dobou už pracovala s tamními médii. Snažil jsem se využít své zkušenosti z předchozích performancí, abych tuto poslední fázi ještě zdokonalil. Měla celý projekt korunovat. První dva týdny jsem strávil procházkami po městě. Začal jsem se setkávat s lidmi, ale záměrně jsem se nechtěl pustit do projektu naplno. Chtěl jsem jen v New Yorku být a poznávat jej. Přes relativně pomalý začátek mi bylo jasné, že se musím záhy pustit do základních organizačních záležitostí. Mé první úkoly zahrnovaly: — kontaktovat právníka a získat přehled o právních aspektech performance — zajistit štáb pro natáčení podle možností prostřednictvím produkční společnosti — najít fotografy a samozřejmě dokončit studium materiálů o králi Guilianim. Zjistil jsem, že New York je drsný. Všichni, kdo do města přijíždějí, mají velké plány. Všichni tam mají neustále moc práce. Hodně z nich zaneprázdnění jen předstírá. Plýtvání časem druhých je nepřípustné. Abyste se k některým lidem dostali, potřebujete doporučení. Město vám dává pocit, že jste vítáni, ale záhy vás kopne do holeně a řekne: “Tak dělej, běž.” Když jsem si na tuto tvrdost zvykl, věci se mi začaly dařit. Po měsíci se začal formovat filmový štáb. Našel jsem pět fotografů a asi patnáct performerů. Kontaktoval jsem obhájkyni, která měla dobré kontakty, a také jsem našel vhodné místo pro performanci a zvláště pro krále Rudolpha “Rudiho” Giulianiho. New York rozhodně svého krále měl — na rozdíl od Berlína nebo Tokia, kde v popředí stojí spíše městský rozvoj a sociologické problémy, jež za různé procesy nemohou nést osobní zodpovědnost. Giuliani, který New Yorku vládl uplynulých osm let, tady byl jasný král odpovědný téměř za všechno městské dění.3 Jako bývalý příznivec Kennedyho v roce 1980 přešel do republikánského tábora a pracoval jako právní zástupce Reaganovy vlády. Stal se z něj člověk posedlý ovládáním druhých, který přeháněl svou představu o vyčištění New Yorku. Jeho nápad na “nulovou toleranci” byl namířen proti všem “vymetákům, falešným bezdomovcům, žebrákům, zásobovačům sex shopů, taxikářům, neopatrným chodcům, pouličním prodejcům, odpůrcům policie, nenapravitelným liberálům, černým radikálům, černým umírněným, vystavovatelům antikatolického umění, opilým řidičům, uživatelům metadonu, sprejerům, byrokratům na veřejných školách a samozřejmě příjemcům podpory v nezaměstnanosti.”4 Město známé svou tvořivostí, svobodou a stále ještě centrum světového umění vidělo svého starostu, jak se snaží zakázat britskou výstavu Sensation v Brooklynském muzeu umění. Pro uspořádání Joker Performance rozhodně zajímavé město. 10. září bylo pod mrakem a šedivo — přesně takový den, kdy je lepší sedět u telefonu v kanceláři na West Broadway. Ten večer jsem si dal koktejl s jednou známou z Berlína a pak odjel do Croton on the Hudson, což je bohaté městečko, tak trochu připomínající Twin Peaks, asi hodinu severní trasou metra z Grand Central Station. Croton mi sloužil jako úniková zóna, když už New York začal být na můj vkus příliš hektický. Na příští ráno jsem měl sjednanou schůzku s advokátkou. 11. září jsem se probudil v 8:30. Oknem do pokoje svítilo slunce a nebe bylo jako vymetené. Všechno nasvědčovalo tomu, že bude krásný den. Posnídal jsem u bazénu a čekal, až v 9:30 dorazí advokátka. Přijela v 9:45. Šel jsem do kuchyně postavit na čaj, když mi někdo řekl, ať se nedívám na televizi. Tak jsem ji zapnul. Od té chvíle v ní běžel film. Řekl jsem advokátce, že bude dobré, když přijde do kuchyně a podívá se na televizi. Okamžitě pomyslela na svého manžela, který každý den jezdil kolem Twin Towers cestou k soudu, kde pracoval. Záhy zjistila, že jí nechal vzkaz na záznamníku a je v pořádku, zavolá později a domluví se, kde ho může vyzvednout. Dohodli jsme se, že bude moudré zajet do jejího bytu a počkat na jeho další telefonát tam. Cestou jsem si všiml, že americké vlajky ještě nejsou na půl žerdi. Ale především jsem se díval na modré nebe. Bylo to bizarní, počasí se vůbec nezměnilo. Lidé v celém regionu v rozmanitých situacích stáli v šoku pod dokonale krásnou oblohou. Příroda jim ukazovala svou netečnou tvář. Toho dne jsme dokonce projednávali moji performanci a možné následky. Ale když jsme o tom mluvili, měli jsme divný pocit. Rozhodl jsem se performanci zrušit. Především proto, že jsem okamžitě vytušil, že bude těžko někdo schopen pozitivně zareagovat na rozvratnou uměleckou akci. Za druhé proto, že jsem věděl, že v takových situacích šašci okamžitě ztrácejí svou královskou licenci hrát si na blázny. Pomalu jsem si uvědomoval, že mi ukradli moji show. Dost drsným způsobem, dá se říct. Zbytek dne jsem jako většina lidí po celém světě strávil sledováním televize. Během příštích několika dní jsem si začal uvědomovat, co jsem prožil. Dokázal jsem si nyní lépe představit, co terorismus vůbec představuje. Blesklo mi hlavou, že teroristé svůj čin připravovali ve stejnou dobu, kdy jsem plánoval svoji performanci. Jak jsem vysvětlil již dříve, mezi tím, co udělali, a tím, co jsem zamýšlel já, existují sice paralely, ale také velmi výrazné rozdíly. Nemohl jsem na to však nemyslet. Dokázal jsem si představit stres, jaký ti lidé v předcházejících měsících prožívali. Až do chvíle, kdy přistoupili k činu, byli pod velkým psychickým tlakem. Vzpomněl jsem si na psychický tlak, který jsem zažíval během přípravného období v Tokiu. Během zkoušek a cestou ke křižovatce jsem na ramenou cítil tíhu. Když jsme konečně dorazili na místo, byl jsem extrémně sebevědomý. “Tohle vyjde,” myslel jsem si. V televizi neustále kladli jednu a tutéž otázku: Jak to mohl vůbec někdo udělat? Politici a zpravodajové — a brzy po nich i všichni ostatní — prohlašovali, že teroristé jsou ztělesněním čirého zla. Taková odpověď celý problém značně zjednodušuje. Je velmi zajímavé podívat se na to z druhé strany: Dokázal bych s letadlem narazit do Twin Towers? A co by mě přimělo k takovému činu se odhodlat? Teroristické útoky mě fascinovaly ze dvou důvodů. Jednak estetickou hodnotou, kterou pro mě obrazy útoků představovaly. Pokud pominu své morální principy, vidím v obrazu dvou letadel narážejících do Twin Towers jistou abstraktní krásu. Jednak svým celosvětovým vlivem. Výsledek nakonec nebyl vůbec pozitivní. Američané se sešikovali a stáli téměř jednotně za svým prezidentem. Dokázali shromáždit obrovskou alianci pro válku proti Afghánistánu a svět se rozdělil na Dobré a Zlé. Americká reflexe vlastní zahraniční politiky, v niž mnozí lidé po celém světě doufali, nikdy nenastala. Opět si uvědomuji, že se nelze střetnout s demokracií prostřednictvím jejích vlastních chyb. Násilí má opačný účinek. Jedna z otázek, kterou Joker Performance klade je, jak velký vliv mám jako kritický umělec a jak ho můžu získat co nejvíce? Šašek jako kritická instituce by se nikdy neměl snažit krále zabít. Nejlepší je pro něj být vedle krále. Snaha rozesmát celý dvůr a zároveň směřovat ironickou kritiku těm, kdo jsou ochotni naslouchat. Nebo je snad lepší způsob? Půda pod mýma nohama zmizela. Nahradily ji smíšené pocity. Frustrace z toho, že mé plány se zbortily, že mé mistrovské dílo mi bylo odebráno. Opačné pocity: že se stalo ještě něco strašnějšího a nemám důvod si stěžovat. Uvědomoval jsem si nemožnost pochopit hrůzu, která ten den nastala. Slova nikdy nevystihnou její obsah. Z televize se stal dvacetičtyřhodinový film. Mezitím za zavřenými dveřmi pilně pracovala tajná policie a politikové.Za týden, za dva jsem začal přemýšlet, že se pustím do práce, která by katastrofu odrážela: fotografický projekt krutého modrého nebe, video o dezorientaci. Nejvíc mě lákala myšlenka reakce na současný politický vývoj. Alternativní výzkumné středisko. Bylo nutné vytvořit instalace ve formě cvičných táborů jak Al Kájdy, tak Pentagonu. Snažit se zjistit, o čem si tam povídají. Na základě čeho vyhodnocují závěry? Jak se dělají politická rozhodnutí? Existuje nějaká forma sebekritiky? Jaký vliv mají na politickou kariéru problémy, jako je prodej zbraní nebo ropovod z Tádžikistánu do Pákistánu? O zbrojním průmyslu ani o ropovodu toho nevím dost. I když jednu věc jsem zažil z bezprostřední blízkosti. Byl jsem svědkem znovuzrození politika a málem i jeho znovuzvolení do funkce starosty New Yorku pro třetí volební období. Plakáty po celém městě hlásaly “Giuliani starostou” a lidé najednou zbožňovali člověka, který byl den před tím téměř politickou mrtvolou. I mě zaujala představa Giulianiho jako spasitele. Ano, odvedl dobrou práci. Měli bychom však politika posuzovat podle několika týdnů z jeho osmiletého funkčního období? Giuliani je dostatečně chytrý, aby si uvědomil politické možnosti — alespoň den po útocích. Demokratický kandidát Ferrer nakonec zablokoval jeho pokus o získání třetího funkčního období. Jedno je jisté: Giuliani má svou další kariéru s největší pravděpodobností jistou. V budoucnu se s ním ještě setkáme. Volby v New Yorku byly odloženy. Giuliani podpořil Bloomberga. Toho roku to byl jediný republikánský kandidát na starostu. Podnikatel bez jakýchkoli politických zkušeností, který by před 11. zářím nejspíš proti demokratickému oponentovi neměl šanci. Po jedenáctém Bloomberg vyhrál. Stále mě trápí skutečnost, že jediná instituce, která je v celé společnosti připravena na podobný katastrofický scénář, je vláda. Nemám teď na mysli policii nebo hasiče a všechny další vládní instituce, které se snaží uvést společnost zpět do normálního stavu. Bez nich bychom byli ztraceni a za to, co udělali, bychom skutečně měli být vděční. Moje obavy se týkají spíše vládních institucí, které jednají bez našeho vědomí: tajné služby, kabinet. Jaké jsou skutečné důvody pro zahájení války? Do jaké míry ovládají média? Podle mého názoru tisk v tomto válečném divadle ztratil svoji kontrolní funkci. Všechny informace se zdály přísně kontrolované vládními úředníky. Myslím, že situace demokracie není právě nejzdravější. Pomalu jsem si vytvořil představu, jak jako umělec na tento politický vývoj zareagovat. Ale pak mě rodina v Holandsku zavolala domů kvůli mému dědečkovi. Vrátil jsem se zpět, aniž bych realizoval jediný projekt, ale se spoustou zkušeností týkajících se terorismu a jeho následků. Budoucnost Joker Performance je stále nejasná. Stále plánuji vrátit se příští léto do New Yorku. Možná do Washingtonu. Ale vzhledem k současným změnám v amerických zákonech se jako alternativy jeví také Mexico City nebo Rio de Janeiro. Co se týče nápadu, jak přesně zareagovat na politický vývoj ve válečném období, šašek doufá, že vám to jednou bude moci sdělit realizací svého tajného plánu. Berlín, leden 2002 1. Všechno dobře dopadlo. Do Japonska mě pustili, nizozemské velvyslanectví akci sponzorovalo, úřady se vůbec neukázaly. 2. New York je jedno z center světových médií. Na Manhattanu mají své kanceláře všechny tiskové agentury. Téměř všechny noviny a televizní stanice z celého světa tady mají svého korespondenta. 3. I tehdy, když nebylo zcela jasné, jak starosta a jeho úřad vlastně přispěli k řešení určité situace. Příkladem je třeba Times Square, Giulianiho oblíbený dvoreček. I když se na jeho novém vzhledu bývalý starosta Dinkins dohodl se společností Disney, Giuliani se pokusil slíznout smetanu. (Wayne Barret, Rudy!, str. 9) 4. Wayne Barret, Rudy!, investigativní životopis Rudolpha Giulianiho, str. 1-2

01.03.2002