Milan Kunc žije tři roky v Praze ve svém letenském bytě, ale není proto pražským nebo českým malířem. Rozsáhlý katalog Milan Kunc obrazy 1973–2006 vydaný letos nakladatelstvím Kant prochází Kuncovu tvorbu časově po místech působení: Düsseldorf, Kolín nad Rýnem, Los Angeles, New York, Milán, New York, Řím, Toskánsko, Kolín nad Rýnem, Schlosstal, New York, Praha… Kunc je světový umělec, který má ale galeristu i v Olomouci a na podzim měl výběrovou, nikoli retrospektivní, výstavu v brněnském Domě umění, která se jmenovala Zlatý věk. Brněnská výstava uvedla Kunce v instalaci, která připomíná manýristickou obrazárnu, včetně keramických objektů, které se staví očím vstříc v průhledech sály a byly v Čechách vystaveny poprvé. Pseudohierarchické uspořádání obrazů na stěnách do pyramid implikuje, že zobrazované má kategorie. Kunc se před lety nedobrovolně dostal na západ ze země poznamenané důsledky komunistické revoluce, když se během jeho pobytu v Itálii zavřely hranice, a tak už byl ke všem dalším revolucím, a to i k těm uměleckým, poněkud skeptický. Na minimalismus a konceptuální umění reagoval obratem k manýristické nadsázce, alchymickým metamorfózám a vizuální přesycenosti, na revoluce založením skupiny Normal (spolu s Peterem Angermannem a Janem Knapem). V obrazech Milana Kunce se často stává tématem sama fyzická plasticita zobrazovaných předmětů, bytostí a krajin. K metamorfózám tvarů dochází kvůli jejich vnější podobnosti, jsou to vlastně vizuální metafory – ňadro nahrazuje hruška, šálu obtáčející dívčí krk dálnice, vinná réva se zvlní kolem kůlu do znaku dolaru. Odtud už je jen krok ke třetí dimenzi. K modelování se Kunc dostal v polovině sedmdesátých let během studia na düsseldorfské akademii, kde studoval u Josefa Beuyse a Gerharda Richtera. S kolegou objevili keramickou dílnu, která zela prázdnotou, a začali tam pracovat. Kunc nejdříve modeloval dorty a podobně a pak se vrhl na dámské boty. Udělal jich přes sto a opatřil je exotickými dámskými jmény. Boty mají už všechny znaky jeho pozdějších sochařských prací – intimní objekty někde mezi zátiším, krajinou a architekturou připomínají miniaturní chrámky i živočichy z bestiáře. Pak Milan Kunc dvacet let pouze maloval. Až letech 1995–1998 získal příznivé podmínky pro další sochařskou práci v Den Haagu a vytvořil tam množství objektů, jejichž názor úzce souvisí s estetikou jeho obrazů. Enviromenty velikosti svatebního dortu z pálené glazované hlíny ukazují zhmotnění nehmotného a zastavení nestálého (ohýnek i s táborníky, vlna, a vůbec stálá přítomnost živlů), posuny v měřítku, svobodné propojování organického a anorganického. Kunc při jejich tvorbě vychází z kresebných návrhů, které si průběžně zaznamenává. Uvažuje o objektu jako o pastvě pro oči, ať je to zátiší, krajina či servírovací tác. Realizoval i plastiku ve veřejném prostoru a ještě by se k ní rád vrátil, na brněnské výstavě byly kromě kreseb zastoupeny i skleněné objekty. Kdyby byli manýristé postmodernisty, místo metamorfóz by je zaměstnávala recyklace. Milan Kunc vykonstruoval ideální krajinu z odpadků pro obchodní zprávu koncernu Grüne Punkt – Duales system Deutschland GmbH za rok 2000. Svět je neustále v pohybu, ideologicky i materiálně se stále recykluje. Kunc se jako exulant velmi neideologicky postavil k ideologickým problémům v umění i k používání ideologických symbolů. Jakoby různě se vyskytující srpy, kladiva, kokakoly a hamburgry spíše než za symboly považoval za příznaky. Tímto přístupem integroval do své tvorby i předměty současnosti, jako jsou mobily, nákupní vozíky, Evropská unie, tetrapack a Budhova vážná tvář. Ačkoli sparťanský stadion poblíž svého bydliště by s chutí přestěhoval, fotbalu se umění ještě chce věnovat, je to důležitý příznak a fotbalový míč tolik připomíná zeměkouli. Boris Groys v textu Veselá postmoderna Milana Kunce pojednává o tom, jak Kunc v cyklech Ost Pop a Trapný realismus odhalil legitimizační mechanismy v umění. V objektech tento proces ještě zesiluje, protože trojrozměrné zobrazení samo o sobě obohacuje zobrazené předměty a bytosti o archaické vlastnosti fetiše, modly, obětiny, modelu světa. Hlína je stvořitelův materiál, jak říká Milan Kunc, „existenční“. Kuncovou tvorbou prochází téma vznikání, stárnutí a smrti jako poslední metamorfózy, velmi kondenzovaně třeba v skulptuře vejce, ze kterého se klube na svět už kostlivá tvář. Neustále připomínaná pomíjivost věcí kontrastuje s použitím materiálu, který patří mezi nejtrvanlivější, ale taky mezi nejopomíjenější. Umělec jako integrující osobnost prochází a sbírá příznaky doby, diagnistikuje je a používá, aniž by je přitom nějak traumatizoval. Díky jeho vyhraněnému postoji je jeho umění odolné vůči času, aniž by ignorovalo dobu nebo přestalo být její součástí. Zlatý věk je teď.
Název jsem si vypůjčila z obrazu Milana Kunce Vidím, slyším, hořím (Ostrov samoty), 1999
Doporučené články
|
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář