Vidím, slyším, hořím / Pár poznámek ke skulpturám Milana Kunce

Milan Kunc žije tři roky v Praze ve svém letenském bytě, ale není proto pražským nebo českým malířem. Rozsáhlý katalog Milan Kunc obrazy 1973–2006 vydaný letos nakladatelstvím Kant prochází Kuncovu tvorbu časově po místech působení: Düsseldorf, Kolín nad Rýnem, Los Angeles, New York, Milán, New York, Řím, Toskánsko, Kolín nad Rýnem, Schlosstal, New York, Praha… Kunc je světový umělec, který má ale galeristu i v Olomouci a na podzim měl výběrovou, nikoli retrospektivní, výstavu v brněnském Domě umění, která se jmenovala Zlatý věk. Brněnská výstava uvedla Kunce v instalaci, která připomíná manýristickou obrazárnu, včetně keramických objektů, které se staví očím vstříc v průhledech sály a byly v Čechách vystaveny poprvé. Pseudohierarchické uspořádání obrazů na stěnách do pyramid implikuje, že zobrazované má kategorie. Kunc se před lety nedobrovolně dostal na západ ze země poznamenané důsledky komunistické revoluce, když se během jeho pobytu v Itálii zavřely hranice, a tak už byl ke všem dalším revolucím, a to i k těm uměleckým, poněkud skeptický. Na minimalismus a konceptuální umění reagoval obratem k manýristické nadsázce, alchymickým metamorfózám a vizuální přesycenosti, na revoluce založením skupiny Normal (spolu s Peterem Angermannem a Janem Knapem). V obrazech Milana Kunce se často stává tématem sama fyzická plasticita zobrazovaných předmětů, bytostí a krajin. K metamorfózám tvarů dochází kvůli jejich vnější podobnosti, jsou to vlastně vizuální metafory – ňadro nahrazuje hruška, šálu obtáčející dívčí krk dálnice, vinná réva se zvlní kolem kůlu do znaku dolaru. Odtud už je jen krok ke třetí dimenzi. K modelování se Kunc dostal v polovině sedmdesátých let během studia na düsseldorfské akademii, kde studoval u Josefa Beuyse a Gerharda Richtera. S kolegou objevili keramickou dílnu, která zela prázdnotou, a začali tam pracovat. Kunc nejdříve modeloval dorty a podobně a pak se vrhl na dámské boty. Udělal jich přes sto a opatřil je exotickými dámskými jmény. Boty mají už všechny znaky jeho pozdějších sochařských prací – intimní objekty někde mezi zátiším, krajinou a architekturou připomínají miniaturní chrámky i živočichy z bestiáře. Pak Milan Kunc dvacet let pouze maloval. Až letech 1995–1998 získal příznivé podmínky pro další sochařskou práci v Den Haagu a vytvořil tam množství objektů, jejichž názor úzce souvisí s estetikou jeho obrazů. Enviromenty velikosti svatebního dortu z pálené glazované hlíny ukazují zhmotnění nehmotného a zastavení nestálého (ohýnek i s táborníky, vlna, a vůbec stálá přítomnost živlů), posuny v měřítku, svobodné propojování organického a anorganického. Kunc při jejich tvorbě vychází z kresebných návrhů, které si průběžně zaznamenává. Uvažuje o objektu jako o pastvě pro oči, ať je to zátiší, krajina či servírovací tác. Realizoval i plastiku ve veřejném prostoru a ještě by se k ní rád vrátil, na brněnské výstavě byly kromě kreseb zastoupeny i skleněné objekty. Kdyby byli manýristé postmodernisty, místo metamorfóz by je zaměstnávala recyklace. Milan Kunc vykonstruoval ideální krajinu z odpadků pro obchodní zprávu koncernu Grüne Punkt – Duales system Deutschland GmbH za rok 2000. Svět je neustále v pohybu, ideologicky i materiálně se stále recykluje. Kunc se jako exulant velmi neideologicky postavil k ideologickým problémům v umění i k používání ideologických symbolů. Jakoby různě se vyskytující srpy, kladiva, kokakoly a hamburgry spíše než za symboly považoval za příznaky. Tímto přístupem integroval do své tvorby i předměty současnosti, jako jsou mobily, nákupní vozíky, Evropská unie, tetrapack a Budhova vážná tvář. Ačkoli sparťanský stadion poblíž svého bydliště by s chutí přestěhoval, fotbalu se umění ještě chce věnovat, je to důležitý příznak a fotbalový míč tolik připomíná zeměkouli. Boris Groys v textu Veselá postmoderna Milana Kunce pojednává o tom, jak Kunc v cyklech Ost Pop a Trapný realismus odhalil legitimizační mechanismy v umění. V objektech tento proces ještě zesiluje, protože trojrozměrné zobrazení samo o sobě obohacuje zobrazené předměty a bytosti o archaické vlastnosti fetiše, modly, obětiny, modelu světa. Hlína je stvořitelův materiál, jak říká Milan Kunc, „existenční“. Kuncovou tvorbou prochází téma vznikání, stárnutí a smrti jako poslední metamorfózy, velmi kondenzovaně třeba v skulptuře vejce, ze kterého se klube na svět už kostlivá tvář. Neustále připomínaná pomíjivost věcí kontrastuje s použitím materiálu, který patří mezi nejtrvanlivější, ale taky mezi nejopomíjenější. Umělec jako integrující osobnost prochází a sbírá příznaky doby, diagnistikuje je a používá, aniž by je přitom nějak traumatizoval. Díky jeho vyhraněnému postoji je jeho umění odolné vůči času, aniž by ignorovalo dobu nebo přestalo být její součástí. Zlatý věk je teď.

Název jsem si vypůjčila z obrazu Milana Kunce Vidím, slyším, hořím (Ostrov samoty), 1999

01.04.2007