Nehodlám rychleji mluvit než myslet (tvrdí nejnovější ministr kultury, Pavel Dostál)

Co podle vás znamená pojem kulturní politika a jakou ve své funkci budete uplatňovat vy?

Každý resort uplatňuje svoji politiku. Bez sociální politiky se neobejde ministerstvo práce a sociálních věcí, tak jako se například bez průmyslové politiky neobejde ministerstvo průmyslu atd. Kulturní politika není tedy nic jiného, než zásadní krok k tomu, aby státní orgány jasně formulovaly svůj vztah ke kultuře. Aby formovaly svoji odpovědnost a veřejný zájem. A to nikoli jenom směrem ke státním kulturním institucím.
V neposlední řadě je kulturní politika také o penězích. Víte, kultura je podle mého názoru základní lidská, ale i sociální dimenze, která integruje člověka do společnosti. A tak kulturní politika, kterou chci uplatňovat, by měla umožňovat, aby česká kultura byla samozřejmě kulturou svobodnou, demokratickou, kulturou širokou, pestrou a mnohovrstevnou. A ministerstvo kultury by k tomu mělo vytvářet podmínky. Samozřejmě v mezích svých finančních možností.

Změní se nějak struktura ministerstva a jaká bude nyní jeho role?

Časem jistě. Nikoli ovšem podle přísloví o novém koštěti, které dobře mete. Nepotřebuji zametat. Potřebuji lidi ke spolupráci získat. A jsem přesvědčen o tom, že když zjistí, že jejich práce má smysl, neodradí je od ní ani skutečnost, že jsou mnohdy jejich platy docela směšné. Cílem všech strukturálních změn je dobře fungující státní úřad, který je tu pro kulturu, a nikoli kultura kvůli ministerstvu. Důraz ministerstva bude kladen na novou legislativu, a to v celém záběru, včetně kompatibility s právem EU, a také na vytvoření systému vícezdrojového financování.
Jak chcete docílit toho, aby úředníci měli svoji práci rádi, nebo aby k ní přistupovali jinak než dosud?
Chci je motivovat tak, aby měli pocit, že jsou součástí něčeho, co je ku prospěchu věci a že je dáno na jejich názor a jejich iniciativu. Možná vypadám jako rytíř smutné postavy útočící na větrný mlýn, ale nejde o útok, ale o to mlýn roztočit. Už po týdnu jsem zjistil, že tady na ministerstvu nebyli pracovníci ničím motivováni. Musí získat pocit, že práce, ke které jsem je chtěl motivovat, má nějaké konkrétní výsledky. To se musí ministerstvu podařit a pak se lidé budou chovat jinak.

Jaké návrhy zákonů vyjdou z MK nejdříve a proč?

Tiskový zákon a zákon autorský. Jejich absence je očividná.

Už jste se seznámil s tím, proč Lotynka tak totálně ztroskotala?

Nikoli. Zatím musím přebrat úřad, což není nic jednoduchého, vypracovat do vládního prohlášení pasáž týkající se kultury a hlavně se snažit neřešit urychleně věci, o kterých nemám ani páru. Na Lotynku samozřejmě nezapomenu. Mohu vám ostatně prozradit, že jsem na ni „zaúkolován“ přímo premiérem. Pokud budu mít podezření na spáchání trestného činu, předám samozřejmě celou záležitost orgánům činným v trestním řízení.

Co si myslíte o problémech Veletržního paláce? Měl by mít svou autonomii, neměla by moderní sbírka být přemístěna do vhodnějších prostor? A kdo by se měl stát ředitelem?

Existuje několik variant řešení. Ať už jde o jistou autonomii sbírky moderního umění či její přestěhování do vyhovujících prostor v turistické zóně. Anebo nalezení člověka, který dovede Veletržní palác oživit. V tomto směru jsem jedním velkým uchem a nehodlám rychleji mluvit než myslet. Neodmítnu žádnou spolupráci. Nejsem typ člověka, který je nadosmrti v dušičce ukřivděn, že někdo veřejně zapochyboval o jeho schopnostech býti ministrem kultury. Neboť svět dopředu neposunuje víra, ale pochybnosti. Každopádně ale lze už nyní předpokládat, že jakékoli řešení bude tou či onou částí výtvarné veřejnosti zpochybňováno. Ale toto riziko musím nést. Od toho jsem ministr.

Setkal jste se s odbornými pracovníky Národní galerie?

Ještě než jsem se stal ministrem, setkal jsem se s panem Zlatohlávkem, který mi osvětlil problémy z jedné strany, a s panem Andělem, který mi je vysvětloval z druhé. Nechal jsem si na ministerstvu předložit zprávu kontrolní komise. Problém je, že vnitřní pohyb peněz v této organizaci funguje podle reálně socialistických směrnic, za osm let se nikam nedošlo. Moje politická úloha spočívá v tom, že se budu snažit přesvědčit ministra financí, abychom tuhle blbost jednou provždy smazali ze světa. Jsou důkazy, že privátní projekty jsou lepší proto, že mohou se svými prostředky hospodaření nakládat volně.

Myslíte si tedy, že finanční autonomie je pro moderní sbírku nezbytná?

Budu postaven před jedno zásadní rozhodnutí: udělám maximum pro to, abych aspoň finanční autonomii Veletržnímu paláci zajistil. Bude to chtít odvážné rozhodnutí.

Jak se stavíte k možnosti vystavovat moderní sbírky na jiném místě?

Nabízí se i některá řešení, která by měla být diskutována. České muzeum výtvarných umění se za dva roky stěhuje z Husovy ulice a Domu u Černé Matky Boží - existuje otázka, zda sbírku z Veletržního paláce nepřemístit tam a Veltržní palác začít pronajímat jeho původním účelům. Peníze z pronájmu by šly do fondu kultury.
Odbornou diskusi na toto téma hodlám zahájit, až se v těchto věcech budu orientovat. Setkám se pak s ředitelem NG i jeho odpůrci. Potřebuju analýzy, argumenty, zpochybňování názorů. Za pomoci médií se diskuse může stát věcí veřejnou. Tomu nepomůžou semináře.

Uvažujete o novém vedení Národní galerie?

Co se týká pana Zlatohlávka, nechci dělat žádné ukvapené závěry, ale každopádně udělám jeden: po čtyřech letech budou na místa ředitelů všech takovýchto kulturních institucí vypisována výběrová řízení. Každý ředitel, který to má jisté, nutně zdegeneruje.

Budete prosazovat i nový zákon o národních kulturních institucích?

Zákon o NKI máme ve výhledu legislativního volebního období, ale nemůže být ve formě, kterou navrhli ředitelé samotní. Navrhovali, aby dostali peníze a mohli s nimi libovolně zacházet.

Proč podle vás nemá současné výtvarné umění odezvu u publika a co je možné udělat pro jejich lepší komunikaci?

Žijeme v podivném světě zpřetrhaných hodnot. Čímž tyto jiné hodnoty nenapadám. A také nepropadám panice. Lidé se navracejí pomalu do kin, divadel, ale i galerií. Byl jsem nedávno na poslední výstavě Jana Saudka. Ten si na nezájem lidí stěžovat nemůže. Tak jako výstavy v Rudolfinu. Už nyní lze předpokládat, že připravovaná výstava Josefa Lady v Jízdárně Pražského hradu bude veleúspěšná. Můj bože, jak to, že stejné nápady nemají v Národní galerii? Cožpak Lada není národní? A moderní? To není kritika. To je povzdech.

Jaký je váš osobní vztah k výtvarnému umění a jaké obrazy vám visí doma?

Rozum jsem začal brát začátkem šedesátých let v Olomouci, v době, kdy se výtvarníci scházeli večer co večer v klubu divadla, kterému jsem šéfoval. Bylo to neobyčejně tvůrčí prostředí, vzájemně se inspirující, hádající se a spolupracující. Dneska je o tom v olomouckém Muzeu umění velká výstava. Díky tomu, že mu šéfuje člověk, který má nápady, a který, kdyby chtěl do Prahy, tak bych mu snad i připlácel ze svého ministerského platu. Je to výstava o tom, jak tato komunita let šedesátých ovlivnila olomoucké kulturní dění. Nelze se divit, že ovlivnila i mě samotného. A tak v mém bytě visí na stěnách mí kamarádi z oněch krásných let. Od prvních fotografií dnes již slavného Jindřicha Štreita až ke kubistickým obrazům Radka Kutry, který dneska vyučuje malbu v Bernu. Nedávno tam přibyl veliký olej F. R. Čecha. Jako odpustka za něco, co mi Ringo provedl.

Lenka Lindaurová
Fotografie autorka

01.05.1998