Kázání a myšlenky Klause Drážďanského - Die Zehn Gebote,Deutsches Hygiene-Museum, Drážďany, 19. 6.–5. 12. 2004

Nad našimi hlavami se rozhořel ohnivý meč. Proces spirituální globalizace se rozjel na plný plyn už ve chvíli, kdy prorok Mohamed uznal proroka Mojžíše. Ať činíme co činíme, už dlouho se společně vaříme v jednom kotli. V době, kdy kulminuje „nevyhlášený“ transkulturní konflikt, pociťujeme stále víc, jak rozpálená může být plotna společného života, přestože má, navzdory všem pluralitním koncepcím západního světa, stále jediný duchovní úběžník.
Historický proces odlišných zakřivení tohoto úběžníku rekonstruujeme těžko, a proto operujeme s nesčetnými příznaky současnosti. Vše, co se kolem nás odehrává, má však svoji symbolickou úroveň, jež alespoň ukazuje zpět, do zapomenuté minulosti. Víra a z ní vyplývající etické požadavky se opakovaně vynořují jako Vetřelec znenadání vystřelivší ze žaludku nic netušícího hostitele.

Desetatero přikázání a nulový bod
Klaus Biesenbach je hlavní kurátor významného newyorského centra současného umění P.S. 1. Žije ve městě, které se 11. září 2001 nechtěně stalo „nulovým bodem“. Místem konce i začátku. Klaus Biesenbach upozorňuje, že NYC je po Blízkém východě nejvýznamnějším místem styku křesťanského, židovského a islámského živlu. Je tedy, obrazně vzato, u zdroje.
V červnu 2004 vycestoval do rodného Německa a pro starý kontinent sestavil výstavu o desateru přikázání. Výstavu o starověkém výčtu závazků, jak se budeme chovat, abychom zůstali v přízni jediného Boha a aby náš pobyt na Modré kouli měl smysl. O výčtu zásad z doby, kdy se Bůh nechal lidmi poznat (Mojžíš by o tom mohl vyprávět) a zanechal své Slovo k setrvačné konzumaci pro doby, kdy ze sebe nebude ochoten ukázat ani keř. Klaus Biesenbach na sebe vzal úlohu spojit desatero přikázání s ději, jichž se zúčastňujeme na začátku 21. století.
Vytyčování os mezi zlem a dobrem přešlo od militantně pragmatické rétoriky do krve společnosti a s překvapivou silou se rozšířilo na všechny formy uplatňování moci – a to i na ty, které uplatňujeme sami na sebe. Pochopitelně, že na to zareagovali umělci, a proto se dnes potýkáme s následky přívalové vlny sociální a politické dokumentace i fikce, které jako celek nemají jeden původ, a zato mají nesčíslně cílů a směrů.
Desatero přikázání podle toho vypadá. Kurátor si mohl vybírat z ohromného počtu umělců, vybral si jich šedesát devět, a je vidět, že si s vynaloženými náklady nedělal hlavu. Jedním z příznaků západní koncepce velkorysosti je, že se zakládá na kapitálu. Vždyť umění se dá transportovat prakticky odkudkoli, pakliže špeditéři dostanou svůj bakšiš. Přestože řada nejproslavenějších děl neustále cirkuluje po přehlídkách, síť institucí zajišťuje, aby se vždy dostala ve správný čas na správné místo. Mediální organizace jsou jejich pohyblivým katalogem, časopis Umělec nevyjímaje. Klaus Biesenbach je v postavení, kde může pokročilého stádia konzumní umělecké dramaturgie využívat.
Na Desateru přikázání proto návštěvník najde velmi často to, co už viděl na jiné velké přehlídce, či o tom zahlédl televizní šot a četl v tisku. Riskantním pátráním po novém materiálu se Biesenbach příliš nezdržoval. Jednak je těžké něco objevit, jednak by to nemuselo zaujmout masy, na které, jak se zdá, je Desatero přikázání zaměřeno především.

Mluv, Klausi, mluv
Důležité ovšem není, zda jsme to či ono viděli. Vždyť je přinej-menším vzácné poznat to, co má nesporné kvality a nebo alespoň v oblasti vizuální komunikace způsobilo jistý rozruch. Nejdůležitější je ale nakonec výklad, kterému jsme konkrétně vystaveni.
Už u vstupu do vyhrazených hal Deutsches Hygiene-Museum si prohlédneme několik map světa. Zobrazují, jak jsou rozloženy rozličné sféry ekonomických vlivů a jak vypadá konzum a propagace vybraných komodit, od Coca-Coly, přes plastické operace, výrobu a distribuci konopí nebo kokainu. Ověříme si na nich, jak jsou kde na tom se sledováním televize, a zjistíme, kde zuří válečné konflikty a kolika let se dožívají lidé v odlišných částech všech kontinentů. Proč kurátor tato data vybral, to nám zčásti dojde, když prozkoumáme zbytek expozice.
V prvním, temném sále stojí spoře osvětlené vitríny s rituálními předměty tří světově dominantních náboženství. Všechna vzala desítku přikázání za svou. A my se zde na ni máme připravit. Následuje totiž jedno přikázání po druhém, pokaždé jako pestrobarevná koláž několika autorů s jedním či několika málo díly.
Klaus Biesenbach se představil jako výsostný re-interpret. Ať již se umělec pokusil o nabrání jakéhokoli směru, pečlivě si odebral to své a zanesl do vlastního rámce. Půvabná drzost a smysl pro egoistickou participaci na umění se však postupně mění v otravné kázání. Co přikázání, to ukázka, jak se dnešní civilizace „vymkla z kloubů“. Jestliže bychom čekali cílený (třebaže zužující) průnik do jednotlivých témat, zklameme se. Aditivní řazení přikázání, kdy je každému dán stejný prostor, ukazuje pouze na jakousi zasutou mnohost pohledů a výzkumů. Vše zastřešuje jednoduchá symbolická řeč kazatele Klause Biesenbacha. Doložme si to alespoň popisem a reflexí prvního přikázání: „Nebudeš míti jiného boha mimo mne.“ Paul Noble a Sue Websterová mají o zeď opřený velký symbol dolaru, na stěnách visí zvětšené obálky fitness časopisů od Silvie Fleuryové, v televizoru vidíme, jak se Orlan nechává přeměnit v ideální ženu, a uprostřed sálu se socha-muž-umělec od Olafa Nikolaie sklání nad studánkou jako novodobý Narcis. „Zbožštění člověka a jeho tělesného a materiálního řádu“ jako vyšité, protiklad božského nařízení a zároveň zřejmá řízená symbolizace. Autor instalace přitakává mé první reflexi v katalogu vysvětlením: „Lidé se stále více a více obracejí sami k sobě. Vlastní Já, konkrétně vlastní tělo, nahradí potřebu Jiné, vyšší, uctívání hodné moci.“
Desetaro bychom mohli považovat za přetrvávající kostru hodnot několika civilizačních útvarů. Jejich odlišné interpretace v proměnlivých souvislostech jednotlivých kultur, hledání oprávněného způsobu jejich uplatnění, to jsou nejzásadnější a nejzajímavější témata (nejen) uměleckého bádání. Pominout je je přinejmenším škoda. Biesenbach, jak vyplývá z jeho textů v katalogu, o tom ví, ve výstavní verzi však vůči tomu projevuje minimální citlivost. Neodvažuje se ani čemukoli přitakat, ani cokoli odmítnout. Jeho síla vyprchává v okamžiku, kdy by měl překročit hranice postmoderního spektáklu. Kazatelská přímočarost se řítí do prázdna ukecanosti. Zdálo by se, že přiznání bezmoci či nechuti by v tuto chvíli mohlo být největším gestem celé koncepce. Ale také pro Klause Biesenbacha platí: „Když neumím kraula, budu alespoň šlapat vodu.“ A konečně: mapy na úvodu výstavy se ukazují podobně bezmocným šlapáním vody. Nejspíš mají vzbudit dojem sofistikovaného přístupu. Připomenou spíš poctivě provedené rešerše z National Geographicu.

Mediální Biesenbach
Biesenbach se v mapách i v katalogu zabývá charakterem masmediálního světa a přijímá některá jeho pravidla. Na jedné straně nechce nudit, a proto se roztěkaně nesoustředí a přeskakuje od jedné věci ke druhé. Na druhé straně chce zaujmout nápadem, proto přichází s nábožensko-etickým kódem. Opravdu tím vyvolá určité napětí, ale jelikož nechce nudit, rozloží ho na částečky, které je schopen spojit jediným, ryze mediální sloganem „všechno je jinak“. Úspěch je zaručen, protože zkoumat hranice plurální komunikace mezi umělci, touto specifickou skupinou lidí, to by bylo nad síly průměrného diváka. Není v tom však cítit podceňování?
Ve své recenzi výstav skupiny Guma Guar jsem masmediální prostředí označil za afektivní pornografii. K Desateru přikázání, právě proto, že Biesenbach galerii bere jako podobně se vyslovující médium, považuji za vhodné doplnit, že jde o hédonistickou hysterii. Do projektu natekly „velký prachy“, aby spořádané středoevropské publikum mohlo být šokováno. U domácí kávy si o tom bude čtvrt hodiny povídat a nakonec nejspíš zjistí, že nejúchvatnější byla právě výpravnost, k níž se 64 umělců propůjčilo. U večerních zpráv se totiž dostane ke stejným informacím, pouze skládačka nemusí být tak dokonalá. A „jiný zorný úhel“ umělců, překrytý banální rétorikou Klause Drážďanského, bude navždy zapomenut.

01.02.2004