Časopis Umělec 2000/4 >> Smyčky cyklů (Chen Zhen) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Smyčky cyklů (Chen Zhen)Časopis Umělec 2000/401.04.2000 Nataša Petrešin | čina | en cs |
|||||||||||||
Současné umění se dlouho vědomě orientovalo na uměleckou produkci z Evropy a USA. Na druhou stranu nedávné příklady pronikání okolních kultur membránou současné umělecké scény jsou jistě znamením všeobecné globalizace a dalšího logického rozšiřování hranic, jehož původ nalezneme už v éře postmoderny. Častou přítomnost například asijských umělců naznačil již významný projekt kurátora Hanse Ulricha Obrista Cities on the Move, ale v očích veřejnosti byla potvrzena až účastní asijských umělců na loňském d‘APERTutto v rámci Benátského bienále. Chen Zhen, žijící a pracující v Paříži a Šanghaji, je jedním z umělců, kteří z této multikontextuální situace pocházejí a využívají ji jako jeden z vlastních tvůrčích principů.
V některých ze svých prací Zhen diváky přesvědčuje, aby aktivně spolupracovali, a tím konkretizovali celý artefakt, jako v případě bubnování (nejdříve v rituálu tibetských mnichů a poté s účastí diváků) na jeho instalaci na Benátském bienále. Podobně funguje také ambientní instalace v Muzeu současného umění v Záhřebu nazvaná Šest jar. Instalace vizualizuje starodávný vztah mezi makrokosmem, reprezentovaným zde jako denní cyklus rozdělený do šesti rovnocenných částí (podle buddhistického myšlení jsou to časné ráno, dopolední slunce, západ slunce, raná noc, půlnoc a pozdní noc), a mikrokosmem v podobě šesti site-specific instalací na téma životních cyklů. To vše vytváří jednotnou prezentaci významu tělesného příchodu, odchodu a mezistavů bytí, v němž je výrazně zdůrazňována konotace sexuality. (Lze na ni pohlížet jako na sílu, která spojuje dva opačné póly či sféry.) Interpretace šesti děl je široce otevřena, procházka z jedné místnosti do druhé dává celku pocit pouti a posloupnosti. Časné ráno je tak reprezentováno jako cesta skrz bezforemnou průhlednou instalaci, plnou trubiček a lahví, vonící po sterilní plastické mase, čímž vyvolává nejranější vzpomínky na život. Polední slunce už rozeznává dvě pohlaví charakterizovaná prostřednictvím klišé – malí vojáčci a panenky Barbie. V přírode slunce spojuje světlo a temnotu, v Zhenově díle je spojení dvou pólů/pohlaví naznačeno obrovským zvonem z květin, symbolem lásky a formálního svazku manželství. Další stanicí je kolébka, jejíž pohupující se stín objímá celý okolní prostor, a lze ji tak vysvětlit jako ilustraci totality pozornosti, která se každému dítěti musí dostávát. Instalace půlnoci je svou strukturou nejotevřejnější. Barevné záplaty a pastelky vyzývají diváka, aby tu zanechal svůj nápis, čmáranici na látce jako důkaz vlastní existence. Rozmanitost záplat odpovídá rozmanitosti vlastních zkušeností, které v téměř poslední fázi svého života zjišťujeme a reflektujeme, jak nás utkaly do jednoho celku. Poslední instalace je jednoznačná, ale nevizualizuje konec. Bílé svíčky tvoří dva otvory na posteli nemocného: jeden je jako kráter, vysílá, zatímco druhý je menší a přijímá. Nepřímo tu lze tušit circulaci inkarnace, kterou zdůrazňuje Zhenův budhistický názor. Výstava vytváří smyčku a dojem z ní se jen posiluje při opakovaném procházení instalací. Chen Zhen, Šest jar, Muzeum současného umění, Záhřeb, 28.5.-7.7.2000 Přeložil Vladan Šír.
01.04.2000
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář