Časopis Umělec 2007/2 >> Lucha Libre - Pravdivější než skutečnost | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Lucha Libre - Pravdivější než skutečnostČasopis Umělec 2007/201.02.2007 Héctor Villarreal | wrestling | en cs de es |
|||||||||||||
Co je lucha libre?
Reklamní agenti jej obvykle inzerují jako „sportovní podívanou“. Antropologové o něm můžou mluvit jako o mýtickém představení, souboji mezi symboly dobra a zla, při němž se inscenují společenské hodnoty zosobněné hrdiny nebo padouchy, kteří tu fungují jako idoly. Politologové nepochybně připomenou chléb a hry a řeknou, že je to prefabrikovaná forma odcizení, další součást ideologického aparátu nadvlády, jako třeba fotbal, telenovely nebo popová hudba. Podle sociologa si diváci, většinou z nižších vrstev, platí vstupenky do arény nebo na místa, kde se zápasy pořádají, snad proto, aby se zbavili stresu a úzkosti pocházející z jejich ekonomické situace a s ní souvisejících problémů. Studie odborníků na marketing určitě zjistí, že jde o zábavu nabízenou jak mimo domov, tak doma (prostřednictvím televize), jejímž cílovým publikem jsou sice spotřebitelé s nízkými příjmy, která však zaručuje mnohamilionové zisky. Osvícený příslušník střední třídy si velmi pravděpodobně myslí, že jde o paskvil pro negramotnou lůzu a nevkusnou show. Všichni mají více méně pravdu, protože lucha libre je vše toto a ještě něco navíc. Zápas ve volném stylu probíhá na prostoru vymezeném ve tvaru čtverce nebo v ringu jako box. Je to kontaktní sport, při němž jsou dovoleny kopy a údery rukama a hlavou, charakteristické jsou však pro něj chvaty a protichvaty (páky a zámky), pokud možno znehybňující soupeře, které mají základ v řeckořímském zápase a judu, k nimž se připojily celé řady akcí, využívající provazů a sloupků v ringu k odražení vlastního těla nebo těla soupeře. Vítězí ten, komu se podaří dostat lopatky soupeře na žíněnku na dobu tří sekund, a nebo pokud se protivník vzdá, o čemž rozhoduje rozhodčí (dva ze tří případů v Mexiku a jen jeden v USA). Můžou se utkat jednotlivci, dvojice, trojice nebo čtveřice různých vah, kategorie jsou muži a ženy, i když v Mexiku najdeme ještě jednu navíc, totiž minis (trpaslíci). Co je charakteristické pro lucha libre? První mexická organizace zabývající se touto lidovou podívanou, nazvaná Světová rada zápasu ve volném stylu (CMLL), byla založena 21. září 1933 Salvadorem Lutterothem, který také zakoupil jeviště, kde se měly zápasy pravidelně uvádět, a pojmenoval je Arena México. CMLL ale na své webové stránce (www.cmll.com) uvádí, že zápas ve volném stylu pochází z Evropy a jeho první výskyt v zemi by se mohl datovat rokem 1863, kdy došlo k invazi francouzských vojsk. Pro rok 1910 je v Mexiku doložen pobyt společností italského šampióna Giovanniho Relesevitche a Antonia Fourniera, „které mezi svými hvězdami přivezly proslulého Conde (hraběte) Komu a Nabutaku. Střetnutí obou společností byl skvělý kšeft.“ V roce 1921 přijel do Mexika Constand le Marin, „který ve své společnosti uvedl někdejšího evropského šampióna Leóna Navarra. Přijel rovněž Rumun Sond a další.“ O dva roky později Le Marin přivezl Japonce Kawamulu a Herkula Sampsona. Účast zahraničních zápasníků z Evropy, USA a Japonska měla pro Mexiko obrovský význam, ať už se tu předváděli jen jednu sezónu, nebo se v zemi usadili natrvalo, protože publikum rádo sleduje triumfy svých idolů při zdánlivě neuvěřitelných výkonech, což navíc může posilovat jeho národní identitu díky empiricky prokazované nadřazenosti Mexičana nad představiteli mocných národů, jako když v roce 1984 Canek (Mayský princ) prorazil francouzského Obra Andrého, ohromnou horu masa o váze 225 kg a výšce 223 cm. Diváci každopádně tato vítězství vždy připisují vlastnostem, jako je „Mexičanova vynalézavost“, jeho lstivost, nebo tomu, že Mexičan má „velké srdce bojovníka“. V současnosti mezi jinými zápasí kombinát drsňáků, kteří si nechávají říkat Cizinecká legie, mezi techniky zase vynikají Ital Marco Corleone a Rus Alex Kozlov. Pro upřesnění: na rozdíl od USA je pro Mexiko typická existence dvou přesně diferencovaných skupin: drsňáků (zlých) a techniků (dobrých), takže každý zápasník musí určit, ke kterým z nich patří, a důsledně dodržovat zvolené atributy (popíšeme je níže). Další charakteristikou je, že mnoho zápasníků nosí masku, která zakrývá nejen jejich tvář, ale i jejich totožnost: zápasník nevystupuje pod vlastním jménem jako v boxu, ale pod označením postavy. První zápasník, který v roce 1934 vystoupil v masce, si nechal říkat El Enmascarado (Maskovaný). Od té doby maska v lucha libre funguje jako magický předmět. Je to zápasníkův nejcennější poklad, předmět nábožné úcty a obdivu ze strany publika (v němž si někteří rádi nasazují stejné masky, jako jejich idol v aréně, kde si je také kupují) a ikona, která je součástí symbolického světa kolektivní imaginace. Používání masky skýtalo ještě další výhodu: v komunikačně zaostalé zemi, s rozptýleným osídlením a složitými zeměpisnými podmínkami promotéři a impresáriové mohli současně uvádět jednoho zápasníka ve dvou nebo více od sebe velmi vzdálených arénách. Zápasnický folklór je součástí byznysu. Ostrá rivalita mezi zápasníky vede k pořádání nejsledovanějších soubojů, při nichž soupeři dávají v sázku svou masku, neboť poražený ji musí před publikem odložit a odevzdat vítězi, prozradit své jméno a nikdy stejnou masku nesmí znovu navléknout. Zápasy maska proti masce bývají nejlítější, protože zápasníci se snaží masku soupeře natrhnout, aby ho mohli kousnout do čela nebo jinak poranit. Když zápasník masku nenosí, buď proto, že o ni přišel nebo ji nikdy nepoužíval, dává v sázku své vlasy. V případě prohry to znamená, že mu před diváky oholí hlavu, takže zápasy maska proti vlasům a vlasy proti vlasům nejsou o nic méně zběsilé. Kariéra zápasníka jako idolu se zakládá na tom, že ho nikdo neporazí v sázkových zápasech, dokud neodejde jako profesionál na odpočinek s nezměněnou identitou, někdy dokonce odkazuje masku a jméno synovi, který je dále musí obhajovat. Podařilo se to jen málokomu. Je lucha libre skutečný? Eventualita předem dohodnutého výsledku logicky plyne ze skutečnosti, že některé chvaty a protichvaty nelze bez jisté míry spolupráce soupeře vůbec uplatnit; i když vypadají hrůzostrašně, nejsou až tolik bolestivé, nebo by zase soupeře vážně mohly poranit, kdyby se provedly s nasazením plné síly a váhy. Někteří, snad i mnozí z diváků v aréně, nebo z těch, kteří sledují zápas v televizi, dobře vědí, že zápas může být tak trochu sehrané divadélko nebo kouzelnická show; přesto si jej vychutnávají. Je to jako v Matrixu: realitou je, že žijeme v prasečáku a žereme červy; fikcí je, že sedíme v luxusní restauraci a krmíme se bifteky. Záleží jen na vlastní volbě. Člověk se může užírat a říkat si: „kromě toho, že jsem v hajzlu, ze mě těmihle zápasy dělají blbečka,“ a racionálně zápas analyzovat, ve snaze objevit nějaký podvodný trik, ale také si může říkat: „můj život není úplný hnus, protože jít na zápas mi dělá radost.“ Lidé, kteří v Mexiku jedí v luxusních restauracích, proto nejsou ochotni zbaštit zápasy jako opravdové utkání. Vždy musí trvat na tom, že jde o předstíraný boj. Ve svém výkladu o rozdílech mezi formami zábavy tvrdí Andrew Darley (2003, 85), že lidové formy se zakládají na „způsobech vizuální reprezentace, které mají stimulovat zvědavost oka, vzrušovat a oslnit diváka“, zatímco u modalit „vlastních vedoucím třídám“ je důležitá „logická skloubenost příběhu a věrohodnost fiktivního světa“. Většině Mexičanů se koneckonců stejně téměř vše jeví jako podvod a předstírání. V čem spočívá úspěch lucha libre v Mexiku? Stejně jako ve většině hollywoodských filmů nebo telenovel, u nichž celé publikum předem ví, jak to dopadne – ten špatný prohraje, ten dobrý zvítězí a vezme si tu krásnou dívku –, a přitom nikdo neodejde ze sálu ani nevypne televizi, publikum lucha libre si znovu a znovu užívá inscenaci příběhu, který už dávno zná. Zápas má narativní strukturu kodifikovanou na způsob produktů kulturního průmyslu: je jednoduchá, protože její znaky jsou snadno rozeznatelné pro velkou většinu, je lehce a rychle srozumitelná a její prezentace je příjemná (Da Távola, 1991, 13). Průměrnému divákovi, který do školy moc nechodil a má velmi ubohou kulturní spotřebu, to dovolí okamžitě pochopit důvěrně známou zápletku: nechce novinky, ale dobré představení. Každý zápas je víceméně předvídatelný; technický zápasník – ten dobrý, spravedlivý, hrdina –, trpí a obvykle vítězí, až když překoná zápasnickou proradnost protivníka a další úklady; naproti tomu zlý drsňák, antihrdina, může vyhrát jen pomocí podvodu nebo zrady někoho třetího a pouze na úkor ušlechtilého soupeře. Jak vysvětlují sociologové Elias a Dunning v souvislosti s vyhledáváním emocí ve volném čase (1992, 92–103), přihlížení zápasům je příležitost, která umožňuje „zažít na veřejnosti nespoutané silné emoce“ bez narušení společenského řádu; jako mimetický akt umožňuje prožít emoce z reálného života, jako je strach, soucit nebo nenávist, navíc ještě způsobem, který těší, protože „společensky ani individuálně neimplikuje žádné konkrétní ohrožení a může mít katarzní účinek“. Aréna je zcela zjevně prostorem katarze, neboť je jedním z nemnoha míst, kde chudí lidé až do vyčerpání a bez sebemenšího postihu můžou urážet někoho mocnějšího, silnějšího, významnějšího. Obecně je špatnému zacházení a opovržení vždy vystaven chudák. V Mexiku např. má automobilista na přechodu vždycky přednost před chodcem. Proč je lucha libre sociální fenomén? Význam lucha libre v kolektivní lidové imaginaci je do značné míry důsledkem jeho neustálého využívání jako námětu v produktech národního kulturního průmyslu. Vzhledem ke svým narativním kvalitám byl zápas ve volném stylu v minulosti úspěšným námětem komiksů a filmů, tedy médií, v nichž postavy zápasníků byly ve fiktivních životech zasazeny do příběhů jako hrdinové nebo padouši daleko od zápasnických arén. Takže Santo (Svatý) se ve stříbrné masce stal největším idolem v dějinách lucha libre jak svými výkony v ringu, tak i jako hlavní postava více než padesátky filmů natočených v letech 1952 až 1973. Díky filmu dostál Santo kvalitám hrdiny stejně jako kvalitám svého vlastního jména, tedy světce: cudnost, obětavost, skromnost, prozíravost, statečnost, sílu, dobrotu, poctivost a další. S těmito vlastnostmi a s pro nerozvinuté Mexiko charakteristicky pokleslou moderností, inspirovanou Bondem, s hodinkami sloužícími jako telefon a s lesklými papírovými krabicemi s blikajícími světýlky, zažehnal všemožné hrozby lidstvu, tu kriminální, tu ďábelské nebo přicházející z vesmíru. Jde o druh filmu s ani ne tak nízkými rozpočty, jako především s nízkou úrovní inteligence, charakterizovaný ignorantstvím a tupostí producentů a režisérů, kteří se chtěli realizovat v žánru hororu, detektivky nebo scifi, ale vzhledem k absurdnosti scénářů a režijní nedbalosti nakonec zplodili něco, co lze nazvat nanejvýš zápasnickými filmy, což v žádném případě nezabránilo jejich kasovnímu úspěchu. V jednom z filmů Santo a jeho rovněž zápasnický průvodce Blue Demon například současně bojují proti „El Hombre Lobo“ (Vlkodlakovi), „El Cíclope“ (Kyklopovi), Franquenstainovi (sic), „La Momia“ (Mumii), „El Vampiro“ (Upírovi) a zombis (sic). Diváci pochopitelně vůbec nezaznamenali, že každé z monster pochází z jiného literárního díla, a neznepokojila je ani absence jakékoli dějové logiky, jež by všem těmto obludám umožnila vyskytnout se v Mexiku šedesátých let, a prostě se radovali z vítězství svých idolů. S rostoucím významem televize v ní zápasy lucha libre získaly významnou výkladní skříň, která přispívá k jejich socializaci. Televize a lucha libre si ihned padly do oka, byla to láska na první pohled. Zápasnické představení bylo v roce 1952 pochopitelně součástí slavnostního zahájení provozu Televicentra, televizní stanice podniku Televisa ve středu Ciudad de México. Součástí vybavení bylo i studio s ringem pro natáčení programu „Zápasy z Televicentra“. V roce 1955 však úřady ukončily tuto idylku s odůvodněním, že jde o pořady plné násilí. Od té doby se některé zápasnické akce sporadicky uváděly, ale lucha libre musel počkat do roku 1992, než znovu plně obsadil významný prostor mezi programy odstátněné televize, když nový podnik nazvaný Triple A podepsal s nejvýznamnějším vysílacím řetězcem Televisa smlouvu o odvysílání celé jedné zápasnické podívané týdně. Tento podnik prodělal s lucha libre revoluční změnu, která jej přiblížila severoamerickému World Wrestling Entertainment (WWE). Jak televize ovlivnila lucha libre? Televize, řečeno termíny Umberta Eca (1995, 220), proměnila zápas ze spontánní mýtopoetiky v mýtopoetiku řízenou. Vedeni televizí zápasníci změnili svoji image a ze zápasu se stal totální spektákl. Objevili se tak zápasníci jako profesionálně vytvořené postavy, navržené podnikem Triple A, jak pokud jde o image, tak o identitu, v perfektně zhotovených úborech a maskách z moderních a nápadných materiálů, s dokonalými potisky, které je zakrývají od hlavy k patě jako jednolitý kus oděvu, úplně stejně jako superhrdiny amerických komixů. Mnozí už léta existující hrdinové získali nový design, jako kdyby se byli podrobili zákroku poradenské firmy v oblasti image. Zápasnickým arénám a sálům se zároveň nevyhnutelně dostalo příslušného vybavení: megafony, tanečnice, obří obrazovky, barevná světla, hudební ozvučení, šestistranný ring, všechny další možné „novinky“ atd. Starý podnik, CMLL, se rychle poučil: inovuj nebo zemři, a rychle napodobil nový styl, aby se jeho produkce také vešly do televizních programů. Zápas ve volném stylu tak získal obnovenou podobu i zájem příslušníků střední třídy. Mnozí chodí do arén, aby shlédli zápasníky jako televizní hvězdy, a v televizi zase chtějí vidět zápas, na němž byli jako diváci. V současnosti je nejlepším lákadlem zaručujícím vyprodanou show zpráva, že se bude pořizovat televizní záznam. Televisa zapojila několik zápasníků do svých programů jako moderátory a baviče, vymyslela pro ně milostné telenovelové epizodky s módními herečkami nebo půtky s celebritami a komedianty, kteří mají všechno kromě talentu. Televize tak dokázala proměnit lucha libre v katarzní epizodu, v níž se v různých pořadech řeší výzvy jednotlivých zápasníků a vytváří se tak hudební nebo střihové předěly, které oživují fikci postav v jejich životě mimo arénu, jako v případu Místika, v současnosti nejpopulárnějšího idolu, jehož předvádí, jak se modlí a svěřuje do ochrany Panny Marie Guadalupské v rámci své přípravy na budoucí kruté zápasy. Je lucha libre módní záležitost? Zápas sám módní není, ale má své vlastní módy. Dnes se dá říci, že mezi mexickými příznivci lucha libre nejvíce letí americký zápas z WWE, sledovaný v kabelové televizi nebo koupený na ulici na ilegálních kopiích DVD. Módní jsou také černá trička s nápisy „Perros del Mal“ (Psi zla), „H B“ (Hell Brothers) nebo „Guapos VIP“ (VIP Fešáci), s odkazem na různé skupiny zápasníků. Oblíbený také je Místico a vše, co se ho týká. Občas některý z umělců nebo intelektuálů objeví v zápase zdroj pro své kreace, obvykle zaměřené na masky, a výsledkem jsou pastiše, které se samy stanou oblíbenými motivy chvilkových mód, jež se tváří jako otevřený a kosmopolitní kulturní postoj. Jejich autoři se domnívají, že z populární kultury čerpají symboly, jejich význam ale nejsou schopni plně poznat, neboť stojí zcela mimo kontext jeho sociální kodifikace, a vlastně jako by říkali: „Hej, koukněte, jak je to cool. Wow, v chudobě, analfabetismu a špíně je velké kulturní bohatství, jímž se tihle lidi baví, ale já s ním seznámím světová bienále.“ Elitářský umělec, zahraniční novinář a všelijací etnologové si myslí, že lucha libre je čistě lidový výtvor, že jít na zápas je jako zúčastnit se obřadu vúdú, nebo že budou jako ti, co do muzeí vozí z Amazonie zmenšené lidské hlavy. Jako kdyby si neuvědomovali, že na zápase toho dnes zůstalo jen málo ze spontaneity a lidové tvorby, že je produktem televize, úplně stejně jako telenovely a reality show, jako pořady, které asi nesledují, protože jsou určeny pro masový konzum. Dnes masky fungují jako nedbale uvázané kravaty z telenovely Rebelde, zápasníci jsou jako zpěváci vystupující na playback a jejich vzájemné výzvy na zápas jako reklamy z války vedené mezi cola-nápoji. S tímhle hodlají dělat umění? Ať udělají performace ze Zoufalých manželek, instalaci s panenkami Britney Spears nebo natočí video ze života ve Starbucks. Odkazy Darley, Andrew (2003). Cultura visual digital. Espectáculo y nuevos géneros en los medios de comunicación. Překlad Enrique Herrando Pérez. Původní název: Visual digital culture. Surface play and spectacle in new media genres. London: Routledge, 2000. Eco, Umberto (1995). Apocalípticos e integrados. México: Tusquets. Překlad Andrés Boglar. Původní název: Apocalitti e integrati. Milano: Ed. Valentino Bompiani, 1965. Elias, Norbert a Eric Dunning (1992). Deporte en el proceso de la civilización. México: Fondo de Cultura Económica. Překlad Purificación Jiménez. Původní název: Sport and leisure in the civilizing process. Oxford: Blackwell, 1986. Távola, Artur Da (1991). La libertad de ver. La Habana: Ed. Pablo de la Torriente. Překlad Ana María Boschetto. Původní název: A liberdade do ver, televisăo em leitura crítica. Río de Janeiro: Nova Fronteira, 1984. Héctor Villarreal, Ciudad de México http://hectorvillarreal.info dialogo@hectorvillarreal.info
01.02.2007
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář