MANIFEST pro společnost nevolnosti

MECHANISMY
Nejsou žádná fakta, před nimiž bychom museli zmlknout jako před skutečností, která se sama zjevila, takže „už není o čem mluvit“. Budovatelé univerzálních říší požadují, aby dohoda mezi nimi byla prohlášena za shodu se skutečností samou. Když se jim to podaří, ustaví se světová velmoc, univerzální říše, která vedle sebe nestrpí než „ochotné pomahače“.
...

Největším rozporem průmyslové společnosti je racionální charakter její iracionality, její rational foolishness. Stále větší produktivita systému přináší stále rychlejší destrukci všech historických světů; svrchovaná politická moc je založena na hrozbě nukleárního holocaustu; myšlení i city nás všech jsou podřízeny mocenským strategiím velkých koncernů; bezmocnost většiny roste úměrně s obrovskou a nikdy před tím nevídanou mocí privilegované menšiny. Společnost takových rozporů přežívá jen díky obrovské účinnosti svých kontrolních mechanismů, které nás zbavují schopnosti pociťovat jako skandál rozumu i citu cíle systému a naši roli v něm. „Změnil se samotný mechanismus, jímž je individuum poutáno ke své společnosti. Sociální kontrola je zakotvena v nových potřebách, které vytvořila.“ Staneme se šéfredaktory novin, máme vysoký plat, člověk s vysokým platem musí bydlet v domě za Prahou, zadlužíme se na svůj vysoký plat.
...

Demokracie jako veřejný spor o to, co je relevantní v různých situacích, je už jen iluzí — definice každé situace je dána předem, jako předtočený smích v amerických seriálech.
...

Demokracie je ve fázi úpadku, pomalu zaniká a na jejím místě se vynořuje Crouchem popsaná „postdemokracie“, jejíž hlavní charakteristikou je postupné nahrazování právního státu a parlamentní demokracie sítí efektivně lobujících mocenských skupin, jejichž cílem je prosadit v utilitaristicky orientovaném smlouvání pravidla hry, výhodná pro nejmocnější ekonomická uskupení.
...

Růst účinnosti technických prostředků je tak rychlý, že archaizuje i sám rozdíl mezi sférou prostředků a sférou cílů: Nejsou ty cíle samy jen prostředky sloužící dalšímu růstu techniky?
...

Demokracie je taková organizace společnosti, v níž otázky pozadí jsou neustále otevřené, lidé se o ně zajímají. Veřejný prostor má své zvláštní napětí, svou effervescence, protože opačné velké pravdy tu neustále na sebe narážejí a vyvracejí se. Spory o velké pravdy jsou užitečné: činí nás lepšími, otevřenějšími, naše rozhodování dělají legitimnějším a kvalitnějším. Základním pilířem demokracie je právě obecná přístupnost otázek pozadí a obecný zájem o ně.
...

NEVOLNOST

Pocit nevolnosti má ve společnosti pozdní doby mnoho zdrojů. Především, (...) je to závratná proliferace znaků, obrazů, formulí a promluv, jejímž důsledkem je, že prudce ubylo skutečnosti. Mnoho znaků, málo označovaného, mnoho významů, málo významného, mnoho částí, málo celků, mnoho faktů, málo kontextů, mnoho kopií, málo originálů, mnoho obrazů, málo zobrazeného, mnoho promluv, málo domluv, mnoho cílů, málo smyslu, mnoho reprezentantů, málo reprezentovaného, mnoho odpovědí, málo otázek.
...

Pocit nevolnosti je všudypřítomný, je úporný, i když není nijak silný. Ne, není nám zle, jen je všeho moc — informací, jídla, odpadků, lidí, obalů, knih, znaků, politických programů, míst, kam odletět na dovolenou, nabídek půjčky a příliš horkých dní v roce. Musí být nějaká mez, nějaká hranice, za níž už nelze věci tohoto světa využívat a konzumovat, ale jen uctívat. Kde je ta mez, nevíme, je nám jen trochu nevolno.
...

Prodavačky v Hongkongu během epidemie ptačí chřipky měly na obličejích sterilní roušky a na nich namalovaný úsměv. Kritika je v době pozdější jen „káravý výraz ve tváři“ namalovaný na neviditelných rouškách, v nichž vystupují na veřejnosti protagonisté sponzorovaných cultural events. Jak obnovit základní ctnost liberální společnosti — nelhostejnost ke kritickým obrazům sebe samé? Nevím, ale je mi nevolno z toho, že na tu otázku neumím odpovědět. K čemu je intelektuál, když to neumí?
...


ZÁPAD

(...) — kdo chce zůstat Evropanem, nesmí se nikdy nechat ovládnout energií, kterou vyzařuje vše, co přijímáme bez výhrad jako „přirozené“. Rozumějme tomu dobře: humanitně vzdělaní Evropané nechtějí zapřít vlastní předsudky, chtějí jim jen porozumět v jejich vázanosti na místo a čas, na problém, jehož ty předsudky byly svého času řešením. Porozumění nás osvobozuje od moci, kterou nad námi má hledisko celku, v němž vyhasla zkušenost historické podmíněnosti každé ideje celku.
...

Prohlubující se ekologická krize, skandální politická bezmoc demokratických průmyslových států před extrémními událostmi, ať už jsou důsledkem antropogenních klimatických změn, či přirozeného vývoje podnebí, hrůzný stav Třetího světa, pokrytecký newspeak, v němž agrese se nazývá „preventivní válka“, okupace cizí země „osvobození lidu od tyrana“, omezení občanských svobod „aktem vlastenectví“, stále pevnější aliance bavičů a politiků mobilizující masy k další spotřebě nepotřebného, budování „většinového konsenzu“ strategickou kontrolou médií — to všechno jsou příznaky toho, že válečná mobilizace je nejvlastnější tendencí systému.
Západní politický a ekonomický systém je extremistický ve své normalitě: válka proti přírodě a jiným životním formám je hlavním obsahem „mírových dní“ obyvatel Západu.
...

Rozšiřování NATO není nic jiného než pokus zamaskovat řinčením zbraní naši civilizační krizi.
...

Podivní vítězové, když nevyřešili ani jeden z problémů, o jejichž efektivnější řešení ve sporu Východu a Západu šlo: nerovnost mezi lidmi je stále větším morálním skandálem pro „křesťanský Západ“, demokracie je stále více vytlačována z přijímání strategických rozhodnutí, kádrové dotazníky mají sto stran, kontrola veřejného prostoru kapitálem je stále totálnější, atomová bomba a technologicky manažované násilí je stále základem politické svrchovanosti, NATO se rozšiřuje, Schengenské dohody rozlomily Evropu na Evropany první třídy, druhé třídy a otrapy z Balkánu a Ukrajiny, všude kolem nás rostou nové neviditelné zdi, Třetí svět je stále špinavější a hladovější, stejně jako periferie našich bohatých měst, rozpočet ministerstva obrany stoupá, rozpočet ministerstva školství klesá.
...

Není nenávist k „bílému my“ v tomto historickém světě normální odpovědí na způsob, kterým to tolerantní „bílé my“ do něho vtrhlo? Rozvrácené historické světy, které tu po jeho vládě zbyly, souhrnně nazývané Třetí svět — většina zemí Afriky, mnoho zemí Asie a třeba i Latinské Ameriky, nejsou než podrobené a vykořisťované periferie říše globálního ekonomického růstu, jejíž je to „bílé my“ otřeseným a rychle slábnoucím centrem.
...

Jih planety není jen Třetí svět; na Jihu se ocitne každý, kdo odmítá konvertovat k Nadcivilizaci a klade tak odpor impériu růstu Růstu.
...

Konzumismus je demokraticky neovladatelný samopohyb, který navazuje na nezvládnutý démonický prvek v západní civilizaci: je druhem vytržení, lákavého temna, do něhož se člověk hroutí, aby unikl rozpornému světu, který mu ukazuje jeho rozum.
...

„Co je rozum?“ ptáme se, když se díváme na dlouhou nehybnou kolonu aut na zatarasených dálnicích, když je v našich městech vyhlášen smogový poplach, když nenahraditelné zdroje jsou ničeny pro výrobu zbytečností, když diskutujeme o změnách klimatu v důsledku skleníkového efektu, když na všech prvních stránkách českých deníků hlásají titulky, že Česko hledá Superstar, když pozorujeme v televizi dlouhé fronty před směnárnou v Jižní Koreji, Argentině či Moskvě během finančních krizí, když sledujeme reportáže z malajských měst, kde zklamaní kandidáti na zbohatnutí rabují obchody, či ze soudní síně, kde se projednává sexgate prezidenta Clintona a vyšetřovatel Starr hledá legální definici sexu.
...

Tyranie hodnot v průmyslové společnosti si vynucuje kolonialismus, koncentrační tábory, genetickou manipulaci všeho živého, proměnu přírody v pouhé přírodní zdroje, v laboratoř osazenou pokusnými zvířaty, jako je oncomouse TM, myš, která je geneticky zmanipulována tak, že se už rodí nemocná rakovinou, aby se hodila k pokusům. Cíle musí být větší a větší, aby sféra prostředků k jejich dosahování — technovědecká moc — mohla stále růst.
...

Kritika falešného vědomí je kritikou nejvážnější. Nejdůležitějším rysem moderní průmyslové společnosti je odcizení v tom smyslu, že člověk nezná zákony světa, který vytvořil, a proto zotročuje sám sebe svými výrobky. Tak jako předmoderní člověk nepoznává v bozích své představy, nepoznává moderní člověk ve světě zboží „své bytostné síly, které se transformovaly v předměty, a svět, který… jej zotročuje“ (Marx).
...

TEXT

Je čtení uměním vyčíst z textu smysl, který do něho pisatel vložil, nebo naopak smysl vnášejí do textu čtenáři, kteří se snaží mezi sebou uzavřít jakousi dohodu o „smysluplném“ čtení textů?
...

V epoše tak zdrcující nadprodukce textů by se mělo skutečně vyučovat spíše creative reading než creative writing. Smyslu prudce ubývá, textů prudce přibývá. Když se nenaučíme číst je tvůrčím způsobem, budou kroužit kolem nás jako neprůhledná clona ze zvířeného prachu.
...

Teze o modelovém čtenáři platí obecně. Každý člověk je text, který hledá svého modelového čtenáře, každý doufá, že ho někdo přečte tak, jak se napsal, jak myslel činy a ideje, které zakódoval do svého života. Pravda, často se to nedaří a města jsou plná opilců mumlajících: „Josefe, ty se můžeš každého na mě zeptat, já nikdy nebyl zbabělec, to mě jen Vlasta tak pomlouvá!“
...

Dnes mohou propojené počítače vychrlit do našeho světa všechny možné kombinace znaků a písmen během několika vteřin. Věřím, že i takové texty touží po svém modelovém čtenáři. Jak se jím ale stát? Uzavřeme novou dohodu o čtení textů v epoše globalizace! Ano, ale s kým, kde a o čem?
...

Lidé jsou uděláni z výroků, jsou jimi obklíčeni. Co řekli a co slyšeli, kolem nich víří v pomíchané směsi, která se skládá v pravdy o nich a v pravdy jejich. Každý výrok patří do nějaké výrokové krajiny a má smysl, jen pokud se v ní k něčemu hodí. Výrokům, které se do krajiny hodí, se říká pravdy, těm, co v ní překážejí, se říká omyly nebo lži. Některé výroky slouží v krajině jako mosty, jiné jako páky, zkratky, umělá jezera nebo úkryty. Ve výrokových krajinách je také mnoho zřícených pravd, některé chátraly celé věky, jiné se zhroutily náhle a lidé prchali v panice z jejich trosek. Je v nich také mnoho pravd, do nichž se lidé zaplétají jako do pavučiny a pavouk trpělivě čeká; některé pravdy jsou pasti nastražené odedávna, třeba víra v pekelná muka, některé jsou nové, sestrojené na počítačích, třeba ekonomický růst, jaderná energie, finanční toky.
...

Zaplevelené kouty našich výrokových krajin se učíme znát ve škole pod dozorem učitelů, přebývají tam totiž prokletí básníci a pomatení myslitelé, rozzlobení mladí muži, zarostlí rockeři a potrhlí učenci, kteří o ten plevel a křoviska pečují, aby pochyby a kacířské výroky nevyhynuly. Někdy nás do těch koutů zažene hlas našeho svědomí, zalíbí se nám v nich a my tam už zůstaneme.
...
Za poslední tisíciletí jsme třeba propojili pouštní biblickou výrokovou krajinu plnou pastýřů, zemědělců a rozsévačů s výstředními výroky protagonistů slavných řeckých gay party, homosexuálních pitek — tak vznikla křesťanská filosofie; pod heslem renesance jsme zase vpašovali do křesťanské krajiny řecké pojetí krásy, vystavěli z výroků mosty mezi tvrzeními ukřižovaného proroka z Palestiny a Angličana Darwina, nebo mezi slovníkem burzovních makléřů a zpěvy Otokara Březiny. Jsou to mosty chatrné, ale přejít se po nich dá. Bez interpretací by výrokové krajiny Západu nedržely pohromadě, byly by rozporné a plné odpadků, jejich hranice by byly nejisté, nerozuměli bychom souvislostem.
...

Pilátova slavná otázka (jediná věta v Evangeliu, která má
smysl, napsal Nietzsche) už dávno změnila adresáta. Co je pravda? ptáme se dnes vědce, který přidává moučku z mrtvých krav do krmiva krav živých, a chceme tím říci: Znáš hranice krajiny, do níž patří tvé výroky?
...

RŮST

Průmyslový růst je válka.
Skončí někdy století extrémů?
Americký spisovatel Don DeLillo napsal:
„Když jsem viděl v televizi první den útoku na Irák, inteligentní bomby, které vybuchovaly ve středu Bagdádu, měl jsem pocit, že technologie sama nás nutí k válce, má v sobě potřebu uskutečnit vše, co je možné. Prostě náš Pokrok se potřeboval vybít v tom útoku, přesném jak ještě nikdy.“
Tah k válce je zakódován do výrobků, které určují formu našeho všedního dne; ve všem, co bereme do ruky, je potřeba „vybít se“. Po roce 1989 přišel krátký čas naděje, že tah k válce, vepsaný do technologického a ekonomického růstu, by mohl být přemožen.
Mýlili jsme se ale.
...

Civilizace ekonomického růstu redukuje každý smysl na pouhý Velký Cíl, čím větší cíl, tím více kapitálu — akumulované energie, práce, zdrojů a efektivních způsobů jejich využití — je zapotřebí. Smysl dnes beznadějně splývá s velkými cíli euroamerické technické civilizace, jako jsou ekonomická globalizace, hvězdné války, kosmické cesty, život bez chorob do sta let.
Vše musí přispívat k růstu kapitálu, i protesty proti jeho nesmyslnosti. Protestuješ? Je to tvé právo, ale musíš si u nás koupit prostředky ke svému protestování! Jak klást odpor kapitálu, aniž bychom sloužili jeho růstu? Jak vyslovit a prosadit rozdíl mezi smyslem a pouhým cílem?
...

K čemu je nám svoboda, rozum, vzdělání, když jsme všichni stejně vlečeni neúprosným samopohybem ekonomického růstu Růstu, kterému nikdo neumí dát lidský smysl?
...

Může mít nějaký smysl nekonečná devastace planety, proměna světa v hromadu odpadků, tyranie nastolované v Třetím světě v zájmu kontroly zdrojů surovin? Růst není univerzální dobro, jak tvrdí globalizační koncil, scházející se v Bruselu či Washingtonu.
...

KOMUNISMUS A KAPITALISMUS

Je kapitalistická globalizace nový „velký příběh“, který si vyprávíme na konci epochy národních států, jejichž expanzi všechny velké příběhy minulých dvou století sloužily? Je novou „poznanou nutností“, jíž mohou vzdorovat jen k smrti odsouzené třídy či nezodpovědní extremisté?
...

Systém založený na soukromém vlastnictví má své „velké špinavé tajemství“ — kapitalisté nikdy neplatí celý účet za své „soukromé“ podnikání. Velkou část nákladů vždy hradí lidé, kteří jsou nějak zasaženi tím, jak kapitalista nakládá se svým majetkem, nemají ale legální možnost jeho činnost ovlivnit. Podnikatel využívá vodu v řece, ale do výrobních nákladů nezahrnuje výdaje vyvolané tím, že se druzí lidé museli přizpůsobit důsledkům jeho podnikání — třeba změnám kvality vody. To je začarovaný kruh demokratické politiky: oligarchie, které získaly hegemonii ve společnosti, podporují vlády, ochotné jim výměnou za tuto podporu umožnit přenášet jejich soukromé náklady na celou společnost. Využitím státní a policejní moci vlády preventivně zbavují občany práva legálně protestovat proti nezaplaceným účtům kapitalistů.
...

Nazval jsem svou první knížku úvah z devadesátých let Kapitalismus a občanské ctnosti. To „a“ mezi trhem a ctnostmi je velmi křehké pouto, stále hrozí, že se přetrhne. V druhé polovině devadesátých let je za pokřiku „Globalizace globalizace!“ začali přehryzávat velmi zubatí netvoři. Podařilo se jim to, nastala „globální finanční krize“.
Komunismus nebyl uzbrojen kapitalismem, zkrachoval, protože zpřetrhal pouto mezi politikou a občanskými ctnostmi. V Obraně Sókratově čteme: „nerodí se ctnost z bohatství, ale z ctnosti bohatství a všechny ty věci, které jsou pro lidi dobré, ať už pro jednotlivce či státy (…)“. Obnova pouta mezi „ctnostmi a bohatstvím“ je sice zdlouhavé, ale jediné možné řešení současné „globální krize“. A také těch budoucích.
...

A nyní totéž, ale učeněji. Slovem „externality“ označme různé způsoby přenášení nákladů na jiné a slovem „internality“ naopak různé způsoby nápravy takové formy nerovnosti. Formulí „legitimní míra bezohlednosti“ označme pak to, že lidé nemají legální právo zabránit podnikání, jehož externality je poškozují.
Boj za co největší míru legitimní bezohlednosti je pak vlastním obsahem pravicové ideologie a politiky. Pravicové strany pomocí svých ideologických aparátů usilují o většinový konsenzus pro vlády, které umožňují oligarchii, v jejímž zájmu vládnou, přenést co největší část svých nákladů na celou společnost.
...

Slovo „svoboda“ znamená v pravicovém diskurzu právo soukromých majitelů disponovat svým majetkem s co největší mírou bezohlednosti vůči druhým.
...

Když omezíte právo majitelů soukromých statků přenášet část nákladů na celou společnost, je ohrožena svoboda všech, protože svoboda podnikat je nejdůležitější formou svobody ve společnosti! — volá pravice. A levice odpovídá: Neustále rozšiřujme právo „občanů“ protestovat proti nezaplaceným účtům majitelů soukromých statků, i vy budete jednou zasaženi důsledky podnikání nějakého „kapitalisty“ a nebýt bezbrannou obětí je nejdůležitější formou svobody ve společnosti.
...

hyperburžoazie
To slovo, vypůjčené od francouzského sociologa Duclose, označuje „mimonárodní“ elitu, která usiluje o zrušení demokratického sociálního státu a následně všech omezení, jimiž národní státy za poslední dvě století spoutaly ekonomickou racionalitu. Hyperburžoazie je „antikulturní“: delegitimizuje tradice, paměť národů a sdílené životní styly, cenzuruje vše, co je schopno vzdorovat vířivému finančnímu kapitálu, který předělává podle svých zájmů znaménka plus a minus, připsaná historickými tradicemi věcem, slovům, krajinám a vztahům mezi lidmi.
...

Buržoazie byla součástí národa, v jehož dějinném příběhu vystupovala; morálně a historicky byla poutána solidaritou, která spojuje společenství národního jazyka. Hyperburžoazie naopak všechna historická společenství přepadá zvnějšku. Její globální moc je založena na bleskovém „vpádu, vyplenění a útěku“, závazky plynoucí ze společné řeči či národní solidarity by ji jen omezovaly. Investice řízené globální nomenklaturou rychle a neúprosně mění hodnotu, kterou lidská společenství připsala krajinám, věcem, symbolům, vztahům mezi lidmi - nic a nikdo je nesmí omezovat s odkazem na solidaritu mezi lidmi či mezi pozemšťany v nejširším smyslu slova. Hyperburžoazie a jí placená hypernomenklatura (zaměstnanci aparátů EU, NATO, WTO, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, PR hyperkorporací či pracovníci některých výzkumných středisek) jsou „mimonárodní třída“ — neuznávají žádné závazky vůči národu, jehož řeč momentálně užívají a na jehož teritoriu právě prosazují své strategické zájmy.
...

Formule iracionální společnost racionálních jedinců postihuje fakt, že v pozdní průmyslové společnosti jednotlivci jednající racionálně neboli maximalizující vlastní prospěch tvoří dohromady šílenou společnost; racionální jednotlivci maximalizují svůj zisk, a tak tvoří dohromady šílenou společnost, například globálního oteplování.
Řečeno jinak: čím jsou lidé racionálnější jako jednotlivci, tím šílenější jsou jako společnost. Přesvědčujícím příkladem kolektivní hlouposti je soukromá automobilová doprava: pro každého jednotlivce je výhodné jet do práce vlastním autem, fronty a nehody na dálnicích jsou iracionálním důsledkem individuální racionality.
...

totální trh
Definuji tak expanzi tržní racionality za všechny národní, etické a sociální hranice. Technologické prostředí snižuje náklady na přesun čehokoli — informací, znalostí, materiálů, podniků i jejich výrobních programů. Existují tisíce jednotlivců schopných zastávat mou práci lépe a za mnohem nižší plat a v technologickém prostředí je levné mou práci za nimi poslat.
...

Totální trh si vynucuje, aby vše, co je „technicky možné“, bylo co nejdříve „na prodej“, protože nepřipouští žádný jiný racionální cíl pro člověka než „maximální spotřebu prodejného“. Totální trh zaprvé skrývá skutečnou cenu konzumovaného zboží — minerální voda nebo ovoce vyrobené tisíc kilometrů daleko a dovezené do hypermarketu mají ekologické náklady neúnosně vyšší než voda nebo ovoce vyrobené v místě, kde bydlíme. Zadruhé si vynucuje gigantickou cenzuru otázek biologické, morální a sociální udržitelnosti technicky realizova(tel)né lidské volby.
...

Naše století extrémů vyznačoval nejhlouběji krvavý spor mezi mrtvým kapitálem a živou lidskou prací, mezi smyslem práce a její cenou. Ten spor vyřešen nebyl, zábavní průmysl jej jen odsunul do nedohledna.
...

Nový Marx bude muset ve věku globalizace trochu změnit vstupní větu své kritiky politické ekonomie: Na první pohled se globální bohatství jeví jako ohromný soubor vlastních světů, každý si může zvolit, do kterého se nechá uspat a kým se nechá uspat.
...

Myslím, že historická katastrofa komunismu vyplynula právě z nedostatku svědomitosti vůči skutečnosti, vůči struktuře lidské existence; vyplynula ze strašného přecenění „revolučního činu“, vnucujícího lidem formu existence, kterou mohou jen předstírat v umělém světě, v němž nemohou žít bez obrovského donucovacího aparátu.
...
Komunismus nebyl totéž co nacismus, jak tvrdí dogmatičtí bojovníci za kapitalistické zřízení. Byl velkým projektem modernosti, jehož přísliby zkrachovaly, protože historický svět, v němž se měly ty ideje uskutečnit, kladl odpor, ale komunisté neměli trpělivost, vyhlásili nositele toho odporu za „nepřátele lidstva“ a likvidovali je. Ocitli se tak ve strašném rozporu s idejemi, z nichž těžili svou historickou legitimnost.
...

V tom, jak roste rozpor mezi demokratickou literou a oligarchickou skutečností, se současný globální kapitalismus stále více podobá komunismu.

GLOBALIZACE

Zeměkoule je poseta divy techniky, do nichž se postupně sesouvá.
...

Planetární expanzi průmyslové modernosti dnes označujeme již hodně devalvovaným slovem „globalizace“. To, co v něm vnímáme jako hrozbu s ničím v minulosti nesrovnatelnou co do své radikálnosti, je právě toto odtržení techno-vědo-ekonomického růstu od práva občanů ptát se, „jaký to má smysl?“. Otázka po smyslu překáží automatickému kumulativnímu růstu vědění a moci, a je proto vytlačována z veřejného prostoru jako nelegitimní, jako extremistická či prototeroristická.
...

Kapitalismus prochází od začátku devadesátých let nebezpečnou mutací — globalizuje se, stává se „superkapitalismem“, napsal Karel Kosík. Demokracie je příliš svázána s hodnotami, na nichž stojí národní státy, superkapitalismus ji vyprazdňuje v té míře, v níž vyprazdňuje jejich svrchovanost: svobodný veřejný prostor, občanská nezávislost, sdílený přirozený jazyk, antikonformní a transverzální komunikace začínají překážet růstu globální uniformity, která nesnáší žádné meze, žádné hranice. Ralf Dahrendorf hovoří o „singapurském syndromu“, o nebezpečí vzniku
autoritářského kapitalismu, řízeného „globalizační nomenklaturou“, k níž patří největší finanční instituce, zbrojní průmysl, eurobyrokracie, multinacionální koncerny a manažeři mediální moci.
...

Existuje nějaká globální kultura, schopná dát globalizaci nějaký lidsky srozumitelný cíl? Globalizace má tři klíčové symboly — atomovou bombu, ekologickou krizi a planetární mediální síť. V tomto trojúhelníku se zmítají všechny národní kultury, zatímco technokratický pavouk z nich saje krev. Filosofickou otázkou doby je, zda existuje nějaká civilizační kompetence. Mám tím na mysli schopnost reagovat na prudkou relativizaci všech národních kulturních modelů tím, že v nich objevím nějakou společnou „gramatiku“.
...

Postbipolární svět ovládly struktury orientované ne ke smyslu výkonu moci, ale k růstu moci.
...

(...) ve společnosti globálního růstu roste také společenství lidí stmelených „společně sdíleným pocitem nesmyslnosti“.

Z HISTORIE MODERNOSTI

Být individuem není nic přirozeného, je to výsledek dlouhé výchovy, která začala v Řecku, když se člověk vylomil ze samozřejmého světa mýtu; zesílila pod pastýřskou mocí křesťanství, která učila každého člověka zkoumat sama sebe, mít svědomí, bojovat se svým tělem, cítit se jedinečným a neopakovatelným jedincem. Přísné Cogito ergo sum přikázalo člověku začínat vždy od svého (sebe)vědomí, které ho povyšuje nejen nad jiné živé tvory, ale i nad nekonečnost kosmu, řekli jsme už. Pak se Země začala točit, člověk se odkutálel ze středu univerza na periferii Mléčné dráhy, ale jeho sebevědomí rostlo, přišla éra pokroku a osvícenství, které naučilo člověka mít důvěru ve vlastní zkušenost a nedat se zmást posvátnou autoritou či mocí většiny.
...

(...) slovo „globalizace“ odkazuje na slovo „postmodernost“, kterým označujeme dobu mezi první a druhou moderností. První modernost byla obrovská mystifikace, provozovaná mocnou diskurzivní mašinerií, kterou řídili funkcionáři moderní pastýřské moci — vychovatelé, učitelé, básníci, psychiatři, odborníci na vědy o člověku, angažovaní intelektuálové, ideologové. Ti pečovali o to, aby formule „průmyslový růst“ a všechny z ní odvozené subformule měly také vyšší, vnitřní, přenesený smysl, nejen ten doslovný, materiální, nižším, vnější — rozvoj výrobních prostředků a kumulace výrobků ve formě zboží. Díky jejich práci metafora, vepsána do toho slova dunivými verši a ozdobným písmem, byla stále živá a přenesený smysl slova „růst“ vládl smyslu doslovnému (vyšší nižšímu, duchovní materiálnímu).
Vznik společnosti komunikační hojnosti, v níž se stále větší počet subkultur dostává ke slovu, učinil všudypřítomné pokrytectví této mystifikace masově zřejmým. Mocní zástupci „nároků ducha proti nárokům materiální základny“ se zredukovali na groteskní kazatelskou mafii a první modernost skončila.
...

Dobu postmoderní mezi první a druhou moderností charakterizuje roztržitá nepozornost k vyhasnutí metafor, které dávaly dříve vyšší smysl všem dějům. Neodvažujeme se vidět v nastalém temnu náš nový „velký příběh“, nedávno vyhlášený „konec velkých příběhů“ ještě platí.
...

V době mezi první a druhou moderností jsou všude skládky odpadků první modernosti. Ty odpadky mají svou krásu, v náhodné hře tvarů, zvuků a obrazů zaleskne se v nich často starý „přenesený smysl“, zkresleně, nepatřičně, zbytečně. Ano, nestabilita dějů, opuštěných velkými metaforami první modernosti, je estetikou postmodernosti. Instalace vyhaslého smyslu odhaluje nejen neoblomnou prozaičnost globálních poměrů, ale i masovou nostalgii po metaforickém světle, které kdysi zářilo ve slově „Osvícenství“. V Zelenkově filmu Příběhy obyčejného šílenství sochařka instaluje v galerii muže, který namlouval filmové týdeníky v letech normalizace, obecenstvo fascinuje řeč, která tu zbyla po těch obrazech, opakuje s dojetím jeho slova. To je alegorie našeho vztahu k vyhaslému smyslu mezi první a druhou moderností.
...

Kultura druhé modernosti vzniká v prostoru vymezeném heslem Není žádná kultura a nový velký příběh vzniká v prostoru vymezeném heslem Není žádný velký příběh. Druhá modernost začne, až se vyhasnutí metafor, náhlé setmění velkých hesel, proliferace nedohledných periferií, překvapivé výkyvy a mísení kódů, míst a věcí stanou naším novým velkým příběhem.
...

Bipolární svět studené války byl jednoduchý: na mír a demokracii není ještě čas, musíme dříve porazit jejich nepřátele. Ty systémy se od sebe nelišily v ničem podstatném, oba byly největšími světovými protagonisty přeměny světa v hromadu zdrojů, které jsou nám k dispozici, i když hromada „kapitalistická“ byla pestřejší a spotřebitelé byli svobodnější v přehrabování se v ní podle své vůle.
Studená válka skončila, ale potřeba odložit mír, demokracii a otázku po smyslu té stále rostoucí hromady jevů a věcí, které jsou nám k dispozici, přetrvává. Otázky rostoucí nesmyslnosti civilizace růstu Růstu se nehodí globálním hráčům do jejich strategií, oni potřebují nové vydání více či méně studené války, aby mohli otázky celkového rámce verze světa, v níž jsme uvězněni, odložit znovu na nějaké vzdálené potom; nyní platí válečné priority, lidi je nutno a priori podezírat, kádrovat, odposlouchávat — všude číhá nepřítel.
...

Žijeme na okraji obrovských skládek použitých informací a obrazů, vybitých kontextů a vypotřebovaných klišé, sémiotických vraků a vybydlených jazykových tradic.

OD AKTUÁLNOSTI KE KONCI

Rozdíl mezi moderností a tradicí byl velkým tématem posledních tří století: historici vyprávějí dějiny světa jako sled příběhů o tom, kdy, kde a proč nastal konec starého světa a rozběhla se „modernizace“, taking off, vítězství rozumu, vláda vědců a manažerů. Někde ten konec přišel dříve, jinde později, někde se mu lidé vzpírali, často se vraždilo. Všechny tyto příběhy nám lžou v tom podstatném. Modernost sama totiž není nová. Je jen novým jménem pro staré náboženství Západu, které nazvěme „Vyznavačství Aktuálnosti“ — křesťanství a modernost jsou jeho dvě hlavní podoby.
...

Konec starých časů přichází stále rychleji, stále větší počet lidí se osvobozuje od temnot minulosti, říkají kronikáři moderní doby. A s nimi Siemens, Ford, General Motors, Boeing, IBM, NASA a jejich (všechny) noviny. Vyznavač Aktuálnosti je zaříkávač různých konců světa, ukazuje na to či ono v našem světě — třeba vědecké poznání, a volá „tímto zde navždy končí starý svět“.
Dogma Vyznavačů Aktuálnosti je známé: Přítomnost se liší od minulosti, čas není cyklický jako čas rostlin a zvířat, ale valí se vpřed, ke svému konci, za nímž je nový svět. Co se opakuje, je beze smyslu, beze smyslu jsou hvězdy kroužící podle svých neoblomných zákonů nad našimi hlavami, beze smyslu jsou roční doby. Cogito Subjekt bloudí ve svých dějinách, ale to bloudění je vznešené a má svůj slavný konec — smrt (bída, nevzdělanost, nemoc) bude poražena. Slovo „aktuálnost“ označuje propast mezi minulostí a strhujícím NYNÍ, kde všechno je nové a nový je tu i člověk. Křesťané jsou nejnebezpečnější vyznavači Aktuálnosti, zrychlení konce světa je jejich dědičnou chorobou, jejich bludařskou euforií, jejich effervescence, která jim nedopřává dočkat v klidu konce světa.
Aktuálnost není než jiné jméno pro Pavlovo “smrt byla poražena“.
...

Jan Patočka napsal, že křesťanská víra je smysl nikoli člověkem hledaný a jím nalezený, nýbrž „diktovaný z onoho světa“. Toto pojetí smyslu jako diktátu z „onoho světa“, jako zjevené pravdy, která triumfuje nad „vezdejším světem stínů, smrtelnosti a nejistoty”, spojuje všechny Vyznavače Aktuálnosti v jeden velký kmen. I velebná západní věda ve svých chrámech — laboratořích, univerzitách, multinacionálních koncernech — oslavuje své věty jako „objektivní“, tedy diktované skutečností, a proto i ona je jen jedním ze způsobů, jakým se vyznává náboženství Aktuálnosti. Aktuální může být jen to, co přichází z jiného světa, než je ten, který vidíme svýma očima, v němž umíráme, a proto se v něm neustále mýlíme a bojíme: objektivní je jen to, co je zaručeno jako zpráva z onoho světa, co je pevně opřeno o zásvětí, do něhož mají přístup jen vědci, oděni do svých bílých plášťů. Diktátem vědeckého důkazu nahrazují moderní vyznavači Aktuálnosti dobrou zprávu od Všemocného Otce.
...

Vyznavačství Aktuálnosti má svůj původ v řecké filosofii, je dědictvím bajky o „pravém světě“, kterou svému kmeni kdysi vyprávěl pomatený Platón. ... Platón viděl „čisté duchy“ za všemi věcmi, jenže starší kmene Řeků mu to nedokázali vymluvit. Nejen to, sami mu podlehli, a tak pomatenec zvítězil a založil strašné náboženství Aktuálnosti, jehož vyznavači oslavovali jako reálné ne viditelné a pomíjivé věci a bytosti kolem nás, ale neviditelné ideje za nimi, které nevidíme očima, ale rozumem. Rozum je pro pomatence Platóna něco jako oko, kterým vidíme pravý svět za stíny světa tohoto.
Jak víme z různých svědectví, bylo dost těch, kdo se snažili Platónovi jeho pomatení vymluvit. Namítali mu, že vidí stoly, stromy a lidi, ale žádnou ideu stolu nebo člověka. Platón jim ale povýšeně odseknul: „Protože máte oči, kterými vidíte stůl, ale ne rozum, kterými byste viděli ideu stolu“. Svou při by asi prohrál, kdyby kmen Řeků nepodlehl Římu a Římané křesťanství, které zaobalilo Platónův pomatený svět do lidové bajky o dobrém Otci, který obětuje vlastního syna z lásky k Člověku a ten pak slaví vítězství nad smrtí na onom světě; to je ta „dobrá zpráva“ (evangelium), kterou nám o tom posílá všemocný Otec po svém Synovi, převtěleném do smrtelného člověka.
Nietzschova věta, že „křesťanství je platónismus pro lid či pro chudé“, nám připomíná důvod, proč bajka o pravém světě zvítězila — chudých bylo nejvíc, měli hlad, byli netrpěliví a báli se smrti. (...) kmen bílých mužů uvěřil na Platónovo zásvětí a začal ničit tento svět. Nenašel se mezi Řeky, kdo by mu řekl laskavě, ruku na jeho rameni — to jen tvé delirium způsobuje, že vidíš za vším věčné ideje. A tak už po dvě tisíciletí to delirium je normálním stavem bílých mužů. Přivolávají konec světa. Svého světa.
...

Vyznavači Aktuálnosti přivolali věk zoufalství, Země pustne, všechno kolem nás se stává pastí a velebný náš rozum staví velkoslepičárny. Podlehli jsme svým Platónům a propojili smysl života s koncem světa. A konec přichází. Naše města páchnou, francouzská pobřeží — Cézanne, Goghu, Utrillo, Picassi! — jsou pokryta černou hmotou, mořští ptáci stále častěji umírají sevřeni v krunýři nafty, Temelín se rýsuje za každým obzorem. Sektářští vyznavači Aktuálnosti pevně zavírají oči nad těmi konci.
Byl to podivný příběh! Platón vycházel z jeskyně a za ním celá Akademie, svatý Pavel nabádal netrpělivé Tesalonské nejprve po dobrém, ale později všude hořely hranice a páchly spáleným lidským masem, Galileo nám pak roztočil Zemi pod nohama, Newton spočítal, jak a kam se co hýbe a co čemu jeho pohyb bere, Einstein přikázal všem rovnoběžkám se protnout, cyborg nám kyne virtuální paží, srdce se transplantují z těl jedněch do těl druhých, globalizátoři nás pevně spoutali navzájem neviditelným vláknem, mávnutí motýlích křídel v našem údolí způsobuje uragány za devatero horami, v ozónu je díra, kterou nás Slunce spaluje jako boháče v nezapomenutelné Wolkrově pohádce.
Věčné ledy se prý pohnuly. Přichází unhappyend.

ŽENA A MUŽ

Filosofové se přeli po tisíciletí o pohlaví andělů, ale co pohlaví rozumu? Po více jak dva tisíce let byl rozum prvotním pohlavním znakem muže, ale teď se vydává za neutrum. Bůh je otec i matka, řekl kdysi papež Jan Pavel II. Rozum má mužskou i ženskou stránku, říkají filosofové smířlivě. Francouzská vlajka ale není neutrum, není jím ani generál, manažer, stavitel Temelína nebo soudce. Jsou to mužské role. Podobně jako Afričan v příkladu Sartra musí i žena promluvit vlastním hlasem a říci přibližně toto: Mužská civilizace je katastrofa, chybí v ní velký kus reality, je narcistická a řítí se do propasti.
Ve střední Evropě ženy vlastním hlasem nemluvily, bylo tu příliš krvavo a krušno. Byl tu strach. Mnoho mužů nás tu ale učilo rozeznávat vlastní hlas žen v povyku mužského světa. Karl Kraus například viděl v ženě antiplatonickou bytost, revoltující nepotlačitelně proti mužskému světu čistých idejí, které podrobují reálný svět nenasytným abstrakcím, jako je Zákon a Pořádek. Studoval procesy proti ženám, které se vzbouřily proti rodině, a v „hříšnosti“, kterou soud ctihodných mužů těm ženám připisoval, viděl osvobozující původní sílu, která se vzpouzí pozdní době všeobecné manipulace a prostituce. V roce 1929 napsal: „Víte, že po celý svůj život jsem pronásledoval duchovní prostituty, ale nikdy ne prostituci ženského těla. Na sklonku času, který mi byl vyměřen k poznání věcí tohoto světa, tvrdím, že sex je asi jediná činnost, která se v tomto světě neprostituuje, a že stigma prostituce jsme přilepili na ženy, abychom odvedli pozornost od mužské prostituce ve všech zaměstnáních.“ Na vrcholu pyramidy mužské prostituce je tisk, který nás zbavuje představivosti a vyprazdňuje nám srdce. Karl Kraus věřil, že proti vyprazdňování srdcí tiskem, ženy bojují svým tělem, všemi svými instinkty a svým nejvlastnějším hlasem.
...

Představuji si, že vlastní hlas žen nám pomůže vyhnout se dvěma pastem rozumu. První pastí je rozum v jednotném čísle, který jediný objevuje věčné a pro každého platné pravdy, a proto musí být státem uzákoněn a všemi občany povinně vyznáván. Pravdy rozumu v jednotném čísle povyšují člověka nad všechny živé bytosti, s nimiž sdílíme planetu. Myslím, že ženy nás svými doteky od dětství učí (i když jejich lekce jsou cenzurovány), že rozum je jen jedním z lidských smyslů, ne pánem nad nimi. Rozum je kusem našeho těla. Když se díváme na krajinu mučenou jedovatými výpary, bouří se rozum v našem těle. „Jsou to jen takové ženské rozumy,“ říkalo se kdysi. Ano, ženské rozumy! Je tolik rozumů, kolik je důvodů ke vzpouře živých těl všech druhů proti Zákonu, Pořádku, Strukturám.

VÝCHODISKA

Všechny definice filosofování bych dnes shrnul takto: Ve všech svých historických formách, včetně pubertálního tázání se po smyslu života a kavárenského radikalismu v kritice světa, je filosofování pokusem odpovědět na tuto jedinou otázku: V jakém smyslu lze legitimně říci, že žijeme v jednom společném světě? Jaká práva, jaké hrozby, jaké naděje z toho plynou?
...

Demokracie je střet příběhů, které se navzájem neničí, ale prolínají se, jejich zápletky se různě propojují.
...

(...) Možnosti sociálního státu jsou vyčerpány, je nutné organizovat sociální společnost, v níž se děti budou učit v občanské výchově, jak prožívá Prahu vozíčkář, jak diskriminovaný Rom, jak starý člověk, jak nezaměstnaný.
...

(...) průmyslový růst je především růstem odpadu; zboží na regálech je jen jeho chvilkovým převlekem, ten se brzy potrhá a lesklé zboží se změní ve smrdutý a jedovatý odpad. Máme nějaký rozumný důvod k jeho výrobě? Všichni bojují proti odpadu, musejí se ale na-učit bojovat proti odpadu, když je ještě zbožím.
...

Člověk je zotročen službou životu, ponořen do každodenního obstarávání, a tím se odcizuje sám sobě — démonično je „vytržením z této služby“ všednímu dni, ale není svobodou, ta začíná teprve tam, kde sacrum se propojuje s verum. Teprve pak, když si člověk udrží odstup od všedního dne, aniž podlehne vábení „temna jakkoli lákavého“, otvírá se nám „oblast teorie“, svobodného odstupu od našich plánů.
...

Nazvěme proud, který nese politickou moc, „hegemonie“; to slovo označuje fakt, že většina občanů považuje hodnoty a ideje vládnoucí menšiny za ideje a hodnoty normální, pravdivé, přirozené, univerzálně platné. Hegemonii lze vyvrátit jen tím, že jí porozumíme, a to znamená, že si uvědomíme historicky omezený obsah slov, která vnímáme jako nepolitická; že největší politickou moc má ten, kdo rozhoduje o tom, co „se sluší“ považovat za nepolitické — třeba volný trh, duševní chorobu nebo křehkou hranici mezi normálním a nenormálním, objektivním a subjektivním
...

Přišla epocha insiderů, kteří se cítí vnějškem ohroženi a žádným outsiderům nejsou ochotni zdůvodňovat svá rozhodnutí.
...

Potřeba vnějšku znamená, že nechceme kolem sebe jen ochotné pomahače naší sebeinterpretace, našeho boje o dosažení našich cílů. Chceme, aby naši přátelé kladli odpor tomu, co děláme a čím chceme být, odpor nejen přátelský, ale i obětavý: zvnějšku nelze vyslat žádnou zprávu bez vydání energie a uvnitř není možné žádnou zprávu přijmout bez zachvění a otřesu.
...

REBEL

Jak žít, když naše svědomí je v totálním rozporu se státem, jehož jsme občané?
...

Je možné ustavit stát, který by člověka ochránil před redukcí na článek v systému?
...

Allan Schnaiberg nazval Treadmill of Production prozaické poměry, ten začarovaný kruh výroby a spotřeby, který nepřipouští žádný jiný smysl než sebereprodukci. Big buzz (velké podniky) volají „Come on you guys! We‘ve got to speed it up to keep everyone happy!“ a big labor (odbory) volají „Keep my wages high so I can keep up with inflation“ a big govt (velká vláda) chce více moci a váhy ve světě. Nikdo nemůže změnit poměry, „všichni normálně uvažující lidé“ se jim podřizují, žádná metafora jim nemůže dát přenesený smysl, podřídit je „vyššímu principu“. Přišla epocha prózy, v níž činy, myšlenky a vůle jednotlivců nic nezmohou; úsilí odvážných jedinců je donkichotské, komické, groteskní, podivínské, dojímavé, velkolepé, ale poměry nezmění. „To jsou poměry pane Kohn,” říká se v mnoha židovských anekdotách.
...

Neposlušnost je od Norimberského procesu absolutní morální povinností každého jednotlivce, nejen jeho lidským právem. Povinnost rebelovat proti nemorálním zákonům, rozkazům a institucím plyne ostatně i z naší ústavy, v níž je zakotveno právo bojovat proti zločinnému politickému systému. Poznáme jej podle tří znaků: zaprvé rozpor s morální tradicí země, zadruhé neexistence legální cesty ke změně zákonů a zatřetí monopol moci v rukou vlády, na niž se platnost zákonů (ani jejích vlastních) nevztahuje.
Jestliže nadnárodní korporace, které ovládly průmyslové státy, ničí život na planetě Zemi, máme jako pozemšťané povinnost proti jejich moci revoltovat? Jaké legitimní formy může ta revolta mít? Může být třeba dezerce z koloniální armády příkladnou morální volbou?
...

Podmínkou odvahy vidět rozpory našeho života je odstup od sebe sama, osvobozující odstup od vlastních cílů, teoretický postoj k tomu, oč nám v životě běží — relativizace našich hledisek ve sporu s druhými lidmi ve svobodném veřejném prostoru.
...

(...) nevěřme revolucionářům, věřme vzbouřencům! Ne revoluce, ale neustálé rebelie, vzpoury skupin, jednotlivců, někdy i celých národů, náhlé a nepředvídané, inspirované ne znalostí zákonů dějin, ale urážkou, ponížením, zrazenou pamětí! Nebo obranou přirozené řeči proti různým odborným hantýrkám mocných. Nepotlačitelná lidská vzpurnost vybuchující nepředvídaně „zde a nyní“ proměňuje svět v místo, v němž lze žít.
...

Žádný národ totiž nemiluje svou vyšší kulturu, „své elitáře“, své „nezodpovědné narcisistické intelektuály“, své „kavárenské radikály“, své „filosofy, mudrující o ničem“. Naopak bojí se jich, protože rozvracejí jeho mýty, ohrožují jeho investice, nezodpovědně narušují jeho klidný život a zlehčují jeho životní úspěchy. Nacisté nenáviděli v Židech svou vlastní vyšší kulturu, která jim připadala nepřátelská, protože je nutila vidět rozpory jejich historického světa — a přijmout za ně odpovědnost
...

(...) nenechme si vnutit problémy zástupné.
...

(...) odpor obyvatel je akt terorismu, kdo odporuje vůli okupanta, je rebel, (...)
...

(...) okupant definuje své násilí vždy jako legalitu!
...

Často i kritičnost, která utápí v ledové vodě realismu všechna „kýčovitá hnutí srdce“, vytrvalá nepoddajnost jednotlivce, má v sobě něco démonického, ničivého, může být posedlostí.
...
...

01.01.2010