Časopis Umělec 2001/1 >> Minimalismus a prostor Přehled všech čísel
Minimalismus a prostor
Časopis Umělec
Ročník 2001, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Minimalismus a prostor

Časopis Umělec 2001/1

01.01.2001

Lenka Lindaurová | review | en cs

Jan Stolín, 5.2m za s. Kurátorka Monika Mitášová,
Pecka Gallery, Prague 2, 7. 2. – 16. 3. 2001
Jan Stolín, přestože v metropoli není tolik známý, se vloni dostal do napjatého boje o výtvarnou Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jen v těsném poměru mu laureáta sebral jeho mnohem populárnější kolega David Černý, s kterým shodou okolností Stolín také absolvoval sochařský ateliér Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Už během studia na sebe upozornil velmi dobrými minimalistickými objekty z překližky, které se formálně nepodobaly ničemu, co u nás v oblasti těchto experimentů od šedesátých let vznikalo. Stolínovy sochy jsou charakteristické tím, že u nich převládají hladké plochy s téměř neviditelnou hloubkou, navíc položených na zemi tak, že vytvářejí dojem jakýchsi skokanských můstků. Ještě podstatnější pro Stolínovu tvorbu je práce s prostorem, který je pro rozmístění i podobu objektů vždy určující. V prostorovém uvažování pokračoval až do minimalistického vyprázdnění galerie, v níž staví nové zdi, které jen nepatrně mění prostor světelně a zvukově. Děje se tak prostřednictvím nepatrných škvír ve stěnách, z kterých vychází zvuk či světlo, nebo představují obraz jako camera obscura. Tuto instalaci realizoval poprvé v galerii Die Aktualität des Schönen, kterou sám provozoval v Liberci, než místní radní rozhodli, že tam raději budou mít své kanceláře. Téma stěn provází i Stolínovu další tvorbu, která reaguje interaktivně: zaznamenaný pohyb spouští větráky, jež jsou ovšem za stěnou v prostoru fyzicky přiznané. Prostor je členěn tedy jednak minimalistickými objekty, jednak zvukem a vlněním, později také stříbrnými trubkami
vzduchotechniky, krásnými objekty připomínajícími prostorové linie. K realizacím z těchto trubek patří většinou řešení externích prostor; kombinací posledních témat byla instalace na výstavě finalistů Ceny
J. Chalupeckého ve Veletržním paláci, kde se Stolín projevil jako zkušený manipulátor výstavního místa. K raritám jeho tvorby pak patří Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti realizovaný v Liberci v podobě drátěné konstrukce obsahující roury, digitální displaye se jmény, a kombinující opět interaktivní zvuk, vizuální složky a proudící vzduch.
Poslední pražská výstava v Galerii Pecka představuje Stolína jako cílevědomého multimediálního umělce, který přesně ví, jak zkombinovat minimalistické prostředky k vytvoření univerzální vizuální i zvukové kreace, hodné jména klasika Johna Cage. Pochopení prostoru galerie vyústilo ve ztemnění její první části, kde do mikrofonů “zpívají” velké pokojové větráky a instalování videa, v němž ruka skládá za sebe čtvercové útvary, po krátkém časovém intervale (uvedeném v názvu expozice) náhle mizející. Ambivalence tohoto úkonu je vytvářena i umístěním do krátké chodby, kde se v těsné vzdálenosti stává obraz nesrozumitelným. Demonstrace nenápadného vztahu kauzality mezi dvěma složkami výstavy má spíš okrajový charakter: víření větráku může a nemusí být příčinou padajících předmětů na videu.
Popisovat ovšem slovně podobný druh minimalistických instalací je velmi ošidné, jelikož se tím podporuje zhušťování nevyslovitelného duchovna — jehož přítomnost se považuje za samozřejmou — a estetičnost patřící k věcem vypreparovaným na samou podstatu. Autor působí víc racionálně a nesofistikovaně. Stolínovy projekty ale nemají ani nic společného s kolíbalovsky vyčištěnými artefakty; je nutné zdůraznit, že jeho práce jsou nevirtuální multimediální sochy, které přesahují až tam, kam je divák ochoten je vnímat: od konkrétního předmětu až po pohled z okna galerie na horizont s mnoha záhadnými nepochopitelnými objekty.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…