Jeden můj známý, developer, si usmyslel, že udělá něco pro umění. Svoji osvětovou misi se rozhodl prosadit direktivně, protože ve společnosti, kde není dostatečně vytvořená skupina snobů a kde i vrcholní představitelé státu staví své knihovničky na balkón, to zkrátka jinak nejde. Developer koupil obrovskou parcelu, zhruba 500 hektarů, na které postavil pět tisíc rodinných domků, jež jsou v postkomunistických zemích, kde několik generací má panelákové trauma, velmi žádaným zbožím a nálepkou kapitalismu. Tyto rodinné domky však nejsou žádné obludy z laciných seriálů, ale jsou to moderní, účelové a jednoduché stavby, cenově přiměřené. Jejich koupě je však podmíněna: s domem si občan musí koupit i jeden obraz současného umělce, který je v ceně. Další podmínkou je, že tento obraz bude také jeden rok skutečně viset na zdi a občan se bude učit s ním žít. Svůj přidělený obraz si demokraticky vybere z katalogu. Developer věří, že obyvatelům dílo nakonec tak přiroste k srdci, že ho po roce nesundají. Vracet ho nesmí. Násilný výchovný příděl může mít ale zcela opačný účinek. Majitel domku s velkou úlevou po roce častých a nečekaných kontrol pracovníka developerovy kanceláře, zda dílo visí, obraz s radostí vyhodí. A jsme zase tam, kde jsme byli: na balkóně. Mission Impossible.
Doporučené články
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
|
|
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář