Nostalgie po tom, co NikdyNebylo: Porno versus Neskutečné

¨ … vnímat sebe sama jako součást okolního světa nás osvobozuje od potřeby zakládat svou politiku na identifikaci, avantgardních stranách, čistotě či mateřství.

Donna Haraway, The Cyborg Manifesto


Musíte na ně narazit. Na bleších trzích, ve vestibulech metra, na nárožích ulic Mexico City; stánky s pirátskými videonahrávkami, potažené charakteristickou červenou plachtovinou. Některé z nich prodávají kopie originálních DVD, některé zas filmy přehrané za pomoci ruční kamery během promítání v některém z místních kin. Stovky neodbytných prodavačů kšeftují v ulicích Mexico City s tímto tak zvaným „sedmým uměním“. Mezi ohromujícím množství filmových přebalů, slibujících dramatické zápletky, se nakonec vždy objeví ten jeden. Jakmile si ho všimneme, donutí nás, abychom se podívali ještě jednou a nebo se otočili někam jinam. Ten jeden film vždy upoutá naši pozornost. Vychytrale spoléhá na to, že si uvědomíme, co jsme viděli, a k obrázku se ještě jednou vrátíme.
Co do objemu nemůže produkci pornofilmů konkurovat žádný jiný filmový žánr a její roční zisky výrazně převyšují zisky ostatních odvětví zábavního průmyslu, včetně sportu. V Mexico City nemají stánky s pornem o zákazníky nouzi a všichni se při jeho výběru chovají stejně: svou večerní zábavu si pořizují ve spěchu a s neproniknutelným výrazem hráče pokru ve tváři. I my sami se můžeme přistihnout, jak stojíme před zdánlivě nekonečnou řadou obalů a vybíráme si ten obrázek, po kterém zrovna dychtíme. Nabídka je velmi pestrá: od nákladných produkcí se slavnými herečkami, přes amatérské kino až po temné, nezřetelné obrázky toho, co se děje za zavřenými dveřmi tenochtitlánských motelových pokojů. Sami se můžeme přistihnout, jak zíráme na obrázek ženy pokryté oslím spermatem po felaci, nebo na výjev z nemocničního pokoje, kde na operačním stole sedí tři ženy s penisy oblečené do latexu. Uvidíme teenagery, babičky, dospívající homosexuály s piercingy, arabské lesbičky praktikující bondage, transsexuály s žiletkami, anální sex mezi různými rasami, trpaslíky se sekretářkami, nekrofílii, bukkake, gang-bang, squirting, nejrůznější pomůcky a hračky, sadomasochismus, „neonacistický“ skupinový sex, manga-porno, moč a výkaly či voyeurismus v supermarketech.
Dívejte se a naleznete, lépe řečeno, budete nalezeni a dostihnuti.
Představa, že vás před těmito obrazy chrání nějaká osobní imunita, je klamná. V našem životě neexistuje žádné místo, kam by pornografické obrazy, coby produkt naší fantasie, nemohly proniknout. Takovéto chráněné místo je pouhou iluzí. Dokonce i když nikdy nechcete ve své ložnici praktikovat to, co vidíte na obrazovce, dokonce i když se pouze díváte — i tak jste účastník pornografického aktu. Dívání se není totiž pasivní činností. Je snadné a naivní věřit, že skeptičnost a kritický pohled na porno vás ochrání před důsledky, které může mít sledování pornografických videí. Je to neomylný návod, jak si stále neuvědomovat svoji neuvědomělost.
Představy se nekontrolovatelně zjevují, nebo jsou nám podsouvány. Scény jsou filmovány záměrně a promyšleně pro určitý typ pohledu. Náš pohled je proto již podstatnou součástí scény, s níž si pohledy vyměňujeme. Dokonce neoddělitelnou součástí. Důvěra ve vlastní důvtip nijak neovlivňuje to, jak jsme ve skutečnosti zranitelní, vyjadřuje vlastně pouze naši slabost. Nepomůže ani snaha vyhnout se těmto filmům a odvrátit se od nich — okolí na nás stále nahlíží jimi zavedenou optikou. Cenzura také nemůže odstranit formy erotiky, které představují a simulují. Interpelace. Právě prostřednictvím těchto představ můžeme analyzovat a rozebírat konstrukce vyprávění utvářející projevy a struktury naší fantasie. Ty, po kterých toužíme — nebo alespoň věříme tomu, že po nich toužíme — a ty, které odmítáme, jsou základními principy spojující se v identitu, kterou přijímáme a podle které pak jednáme a chápeme okolní svět. Nic víc, nic míň. Ať jsme kdekoli, jsme u toho. Porno je estetika, politika a etika. Teorie pomazaná lubrikantem. Nemůžeme se izolovat, jakobychom žili nezávisle a neomezeně. Nejsme neovlivnitelní, jsme proniknutelní.
Porno jako žánr nelze jednoduše, jasně a přesně definovat. Poznáme ho tedy často jen podle fyzických reakcí, které vyvolá v divákovi. A kde jsme my, pokud jsou naše těla naplněna obrazy a představami, uvnitř, nebo vně obrazu? Nejrozšířenější filmový žánr zahrnující i problematiku toho, jak se jeden na druhého díváme a co jeden od druhého chceme, si jistě zasluhuje, aby se o něm přemýšlelo pozorně. Musí být zbaven všech tabu, předsudků či záhadnosti, které dohromady brání relevantním úvahám o jeho hodnotě zakládající se na vztahu k subjektivitě. Není místa, kde by porno již nebylo, věčně pulzující. Navzdory naší investici do okouzlení můžeme usilovat o subjektivní výtvory, které nejsou nuceny k tomu, aby zprostředkovávaly tyto předlohy smyslu a významu.

Poptávka

Ten, jenž řekne „Nelži!“, musí předtím také říci „Odpověz!“ …
Ani mezi tím, kdo dává příkazy a tím, kdo je poslouchá, není taková nerovnost, jako mezi těmi, kdo mají právo požadovat odpověď, a těmi, kdo jsou povinni odpovědět.
Milan Kundera, Nesmrtelnost.

Měl jsem videokameru, která se dala připojit na televizi, aby se člověk podíval, co natočil. Bylo možné nahrávat i během doby, kdy byla kamera zapojená v televizi, takže se na obrazovce ukazovalo simultánně dění před objektivem. Samozřejmě že na obrazovce se mohlo objevit jen to, co se právě odehrávalo v místnosti. Ale vzpomínám si na jeden efekt, který musel každého zaujmout. Náznak odcizenosti překonávající jakékoli jiné zobrazení. Pokud kamera přímo snímala obrazovku, neobjevil se na ní obraz televize. Místo toho na ní naskočil tunel třepotavého světla. Rychlost problikávání závisela na úhlu natočení kamery vůči televizi. Bylo to, jako kdyby kamera, snažící se podívat se sama sobě do očí, uvízla v nekonečné smyčce svého vlastního pohledu.
Uvědomování si — nebo zaznamenávání zkušeností jako takových — vykazuje podobný efekt: aby si vědomí mohlo vůbec něco uvědomovat, musí si být vědomo toho, že si uvědomuje, musí si být vědomo toho, že si je vědomo vlastního uvědomování, a tak dále.1 Není to něco, co se děje záměrně; toto neustálé přerušování a odrážení jsou součástí struktury našich zkušeností.
Stejně jako se kamera dostane do smyčky, snaží-li se zachytit svůj vlastní pohled, touha — jak by se to dalo nazvat, předpokládá neustálou nezachytitelnost. Není lokalizovatelná, ani jasně ohraničitelná začátkem a koncem. Je nepostižitelná, i když zřejmá. Touha se vyhýbá tomu, být definována (i pouhému pokusu o definici); pohybuje se mezi nenapravitelnými trhlinami v naší zkušenosti, sotva se objeví, už je nepolapitelná.
Orgasmus jako takový se dá prožít jen v první osobě. A co víc, i v rámci tohoto vysoce osobního prožitku představují jeho kvality závratnou škálu nejrůznějších odstínů a struktur: nemůže být ukotven v prostoru ani v čase. Navzdory tomu — a nebo kvůli tomu — se kamera snaží orgasmus zachytit, ale beznadějně.
Linda Williams ve své knize Hard Core, Power, Pleasure, and the „Frenzy of the Visible“ (UC Press, 1989) analyzuje vyprávění, ke kterým se pornografie uchyluje, když se snaží zviditelnit neviditelné. Autorka vysvětluje, že pornografická fixace na to, co je viditelné, je zakořeněna v potřebě moderního člověka získat moc prostřednictvím vševědoucnosti. Hledáčku kamery by tak nemělo nic uniknout. Vše musí být předvídatelné, zařaditelné a pod kontrolou. Dokonce i samotná ztráta kontroly musí být pod kontrolou. Leč, pokud jde o lidskou sexualitu, něco nám pokaždé uniká... vždycky.
Ženský orgasmus zůstává ve své podstatě naprosto nepostižitelný kamerou v její snaze dobrat se scientia sexualis. Kamera hledá absolutní vyznání těla a jeho nedobrovolné křeče, aby mohla poznat, že se opravdu něco stalo. Něco skutečného. Stejně tak, když se stane něco „neúmyslného“, znamená to, že cokoli, co předchází či následuje, pramení z konkrétní, jedinečné, rozhodné „vůle“. Proto se neustále opakují obrazy penisů v momentě ejakulace. Ruku v ruce s tímto výbuchem křeče a externalizací dosud skrytého (semene) jde příslib explicitního vyjádření implicitní akce. Je to jakoby důkaz, nebo pravda.2
Snad kvůli této „mánii po viditelném“ začala filmová populární kultura postupně umisťovat projev ženské rozkoše spíše do tváře, a to, jak můžeme vidět ve filmu Deep Throat (Damiano, 1972), pomocí orálnosti. Jelikož je tvář považována za nestydatě expresivní, zaměřuje se porno na znázorňování ženského uspokojení tímto způsobem. Když na obrazovce vidíme ejakulující penis, většinou je to ve spojení s tváří ženy, která v extázi reaguje na to, jak jsou její výrazně namalované oči potřísněny spermatem. Pak si můžeme být jisti, že jde o pornofilm, a že tímto právě skončil. Naše uspokojení přichází také: něco se právě stalo a my jsme u toho byli, jako někdo.

Přestože existují i jiné strategie, jak prezentovat ženský orgasmus (například vaginální ejakulace — squirting, v komiksech pak dokonce nakreslený vnitřek vagíny s čárami přirovnávajícími rozkoš k elektrickým signálům), zbývá nám požitek a uspokojení, ať už ženské nebo mužské, které vždy uniká znázornění. Co je znázorňováno, je vždy pouze tělesný orgán plnící svou funkci, ne orgasmus, který coby proces, můžeme vnímat pouze přímo, jako osobní zkušenost nepřenositelnou na nikoho jiného. Nemáme přístup k sexuální rozkoši druhé osoby.
Přesto se však s vývojem narativních zápletek pornofilmů vynořil další předpoklad pro vyjádření uspokojení: oklamání ženy. Divák musí vidět, že je jí zaplaceno méně, než bylo domluveno, že se jí stalo něco nečekaného, že je jakoby vržena přes palubu, nebo že jí bylo odepřeno něco slíbeného — například zelená karta3 nutná k získání trvalého pobytu. Žena musí být podvedena za naprostou skrytost svého orgasmu. Bolest a podvod jsou viditelné a ověřitelné, narozdíl od jejího uspokojení.
Toto téma souvisí s chorobnou touhou po realismu. Dojem skutečné pravdivosti lze dosáhnout použitím webové či digitální kamery. Video nafilmované doma v soukromí, nebo dokonce bez svolení filmovaných osob mobilním telefonem, vykazuje dostatek levnosti a amatérství, které potvrzují pravdivost scény. Pro vzbuzení zájmu o nahrávku se tento dojem reálnosti se stal nezbytným.4 Například můžeme na webu nalézt nahrávky žen močících na veřejných toaletách. Natáčení „protagonistů“ při „každodenních činnostech“ se stalo zárukou autentičnosti. Nahrávky jakoby tvrdily: „Vidíte, je to opravdové. Je tam opravdová osoba, opravdu jste ji viděli čurat.“ Realita je ale pouhý dodaný efekt, který nás fascinuje, protože se zdá nabízet pravdu vzdávající se jakéhokoli tvůrčího záměru, který by tak byl nutně subjektivní. Ukazuje nám jistý referenční bod, od kterého dál můžeme vše označit za absolutně pravdivé.
Nedávno jsem v prostoru mezi studiem antropologie a nečinností brouzdal na internetu a narazil jsem na stránku, kde se lze pomocí nějakého stetoskopického robertka s kamerou podívat přímo do nitra ženy. Tento průhledný falický předmět pronikne do vagíny, rozevře ji jako kdyby někdo, kdo ten instrument drží, prováděl běžné gynekologické vyšetření. Cílem bylo vidět na vlastní oči to, o co žena „přichází“ při prvním pohlavním styku — panenství. Neukojitelná touha lokalizovat počátek, čistotu, hranice, které se mají potvrdit a překročit.5 Co může být nostalgičtější než toto? Zvětšenina panenské blány na obrazovce. Jemná membrána prosycená atributy jako čistota, autentičnost, důkaz, který musí být zřejmý každému: teď to vidíte, teď ne. Jakoby to video říkalo: „Něco se tu opravdu stalo. Můžete to vidět sami: panenská blána zmizela... vidíte?“
Tento příběh nostalgicky mapuje návrat k historii porna. I v tomto pohledu zpět nalézáme tendenci a snahu najít původ, vznik — to něco, co lze ověřit. Ve stag filmech, primitivních nahrávkách produkovaných většinou pro skupiny mužů sdružujících se na univerzitách, byly scény zaměřeny převážně na prozkoumávání ženského těla, jako při hře na doktory. Často pak končily rozmazaným detailem tajemné temnoty mezi rozevřenými stydkými pysky.
V porno filmech ze začátku dvacátého století nalezneme stále se navracející téma, nyní odsunuté do pozadí touhou po realismu — smysl pro hru. Vidíme páry, které se smějí, vtipkují a hrají si. Na konci pohlavního styku se často aktéři objímají. V poslední době je však atmosféra pornografických scén méně srozumitelná. Hlavním prvkem, který dokazuje vůli nechat se znásilnit touhou druhého, je zde jakési chladné pokoření. Impuls, který s sebou tuto změnu přináší, je téměř ironický, nejprve hledá ontologickou bezpečnost, aby později dokázal, že je proniknutelná, lépe řečeno, že její existence nemá pevný základ. Může být rozbita, z čehož vyplývá, že existuje.
Od sedmdesátých let dvacátého století, kdy se pornofilmy dostaly na velká plátna a pornokina byla docela populární, se jejich zápletky příliš nezměnily. Často se věnují problematice uspokojení — nebo uspokojení jako problému či překážce — obecně se projevující a znázorňované ženou, která ještě nenalezla dostatek toho něčeho, co by potvrdilo a definovalo možnosti jejího uspokojení.
Tendenci navracet se ke starému stylu můžeme stále nalézt i v amatérských videích. Ukazují nesportovní a nedepilovaná těla, jaká jsou ve filmech ze 70. let běžná, jen (bohužel) bez fascinující funkové hudby v pozadí. Že jsou i dnes nedokonalá těla stále jakž takž trendy, dokazují ti, kdo zažívají orgasmus při sledování tajných nahrávek z hotelových pokojů. V nich může člověk vidět své známé a sousedy přímo v akci. V sedmdesátých letech jsme si alespoň mohli připadat perverzní, když jsme navštěvovali taková místa jako pornokina. Výhodou toho byl osobnější vztah, konfrontace s ostatními diváky. Museli jsme vstoupit do veřejného prostoru, abychom se na porno mohli dívat.
V osmdesátých letech se na trhu objevují první domácí videa (nechvalně známá jako „beta video“) a zároveň i první pornofilmy režírované ženami. S novými možnostmi přístupu k pornu a s novými technologiemi se mění i styl vyprávění. V sedmdesátých letech bylo nutné vyhledat veřejný prostor, když jsme se chtěli dívat na pornofilm. O desetiletí později si mohou páry či jednotlivci půjčit video a dívat se na něj v soukromí domova. Výsledkem je pak posun od velkých příběhů a velkoformátových obrazů k rozlišování jednotlivostí. Klade se větší důraz na specifičnost. Identita se znovu vynořuje jako hlavní součást fantasie. Jak je příznačné pro kapitalismus, identita začíná být ovlivňována přáním jednotlivých spotřebitelů. Hlavní otázkou pornografických příběhů se stává „a co vzrušuje tebe?“ Nostalgie je zde přítomna v obsesivním hledání neuskutečnitelné identity, odpovídající zvláštnostem vkusu, obsesí a fixací.
Dostatečně brzo nové technologie jako digitální kamery, DVD, mikrotechnologie, kabelová televize, systém Pay-Per-View (platíš za to, na co se podíváš), internet dostupný všude a pirátské kopie přinesly společnosti obrovské, téměř nekonečné množství obscénností. Digitální technologie umožňují zaměřit se detailně na velmi specifické obrazy a scény. Výstřední, nahodilé a bizarní může být nyní formálně roztříděno. Nic nám nestačí. Groteskno, násilí, soukromí, nejrůznější a nejpodivnější aktivity, nevinnost a její ztráta, speciální efekty — například retro, nekvalitní nahrávky, hyperrealistické scény — nic z toho nestačí. Stejně jako u těla rozpitvaného a rozřezaného k nepoznání, ani zde si nemůžeme být jisti, co jsme to vlastně hledali, otázka sama je ztracena. Osoba i předmět zájmu jsou ztraceni, nebo spíše vzdáleni.
Vzhledem k předpokládané vzdálenosti diváka od obrazovky a k domnělé anonymitě internetu jsme získali naprosto ideální prostředí pro sebeukájení. Ale něco z tohoto celkového výsledku může být chápáno i mnohem doslovněji: my jsme ten slepý bod.6 Vzdálenost je díky ochraně, kterou nabízí, téměř věrohodná. Snadný cíl. Fascinace se vyhýbá produkci, zachvátí nás, když nás překvapí. Předpokládá se, že obrazy jsou ideálními jak v emocionálním slova smyslu, tak coby hluboké pravdy o skutečných přirozených instinktech. Na co člověk na stránce klikne, lze dobře předvídat. Zmapované, vykalkulované reakce... Visa nebo MasterCard?
Kvůli všemu tomu povyku kolem hříchu, přestupků a dobrodružství se zakázaným směřuje porno k tomu, aby bylo dalším projevem vytvářejícím normy a vnucuje tautologickou naraci tomu, co se vzpírá a vyhýbá definicím. Pochybnost/touha. Porno se přiklání k normativním přestupkům: požadavek, aby Zákon byl zcela odhalen, abychom mohli vědět.
Připomeňme si výše nastíněný obraz: tunel tušeného problikávajícího světla, který se objeví, když natočíme objektiv na obrazovku, kde se kamera snaží zachytit svůj vlastní pohled. Možná, že toto je jediná opravdu explicitní představa. Minimálně je jasné, obnažené, co se zde objevilo: neustálá a osvětlená podřízenost. Máme to považovat za podívanou se čtyřmi hvězdičkami?

Intimita

Orgasmus je smršť smíchu vybuchující v celém těle.
Alphonso Lingis, Trust.

Peter Sloterdijk v úvodu své knihy Critique of Cynical Reason tvrdí, že mocenské strategie si vzaly filosofii jako své rukojmí a změnily ji v další záludnost dosazenou do rovnice vědění = moc. Filosofie však vychází z lásky a směřuje k upřímnosti. Vědění není cílem, ale zjevením, jehož osou je láska ve své bezprostřední každodenní skutečnosti. Není to zbraň v šachové hře, ale spíše subjektivita, která se mění, aby nalezla a vyjádřila svou pravdu.
Porno je plné předstírání, které vyvrací a prezentuje divákovi, jehož tělo pak reaguje. Pozvánka je doručena a proud tohoto sexuálního styku nás podněcuje k tomu, abychom si v něm představovali sami sebe — různými způsoby. V našich představách si vyvoláváme duchy, zhmotňující zvláštnosti našich fantasií, nekonečně se opakujících. Nic víc, nic míň. Stejně jako nám slovo či výraz evokují asociace, které nejsou ani zproštěné podezření, ani mimo něj, ale jsou nositeli přesného označení politické moci, zavedeného pořádku v tom, co vyjadřují a v tom, že zachovávají identitu a přesvědčení. Toto vyprávění, které je v nás a zároveň nás pronásleduje, je odkryto, rozehráno našimi sexuálními aktivitami a fantasiemi.
Je to spíše objekt uzavřený v muzeu, než dynamický rituál. Je to jako archeologický nález úplně zbavený svého původního významu, z kterého nezbylo než archeologický nález. Porno, s nímž se v současnosti ztotožňujeme, je jen představením, aktem, jakž takž užitečnou prací, pedagogickým produktem. Porno může být krásné, monstrózní, zábavné, zvláštní, nudné nebo šokující, stejně jako jakýkoli jiný obraz. Nehledě na to je jeho liberálnost motivována touhou po zisku. Nahota je jen maska, falešný tah pseudo-voyeurské touhy po celkovém pohledu na intimitu. Je to možná předstírání samotné, které stimuluje diváka: „Předstírají to pro mě, pro můj pohled. To mi dává moc... moc, díky které získám víc... proto musím existovat.“ Vyprávěný příběh není utvořen pohledem diváka, ale je to ten pohled, který se stal terčem změn působících na dálku. Vzdálenost se stává nepochybnou díky své absenci (asociované fantasie utržené z řetězu, nic víc, nic míň; porno jsou peníze).
Naše postmoderní společnosti jsou zatíženy závazkem normativního požitku. Jeho podoba a kvality jsou předem navrženy a propočítány lékařským pohledem / diskursem — pohledem, který slibuje konečně oddělit pozorovatele od pozorovaného. Přesto, když dojde na erotiku, něco nás přesahuje: nemáme přístup k rozkoši druhých. Závazek užívat si je nová tvář nedočkavosti, dříve byl rozdílností, která měla být zrušena a vyrovnána. Pokus utišit to jiné děravou logikou cynického empirismu. Odtud pramení nutkání mluvit o sexu, což je nejen něco jiného než mluvení o vlastní sexualitě, ale svým způsobem jeho pravým opakem. Mluvení o vlastní sexualitě předpokládá nevyhnutelnost faktu, že jsme sami zapojeni. Mluvení o sexu je pokusem o odzbrojení a poměřování z perspektivy pozorovatele, zakládajícím si na své domnělé objektivitě. Je to rozpadající se konstrukce snažící se odvrátit vrozenost a prostor. Je to rozdíl jako mezi závratí z polibku a statistiky Masters & Johnson7!
Intimita zastrašuje užitečnost svou spontaneitou a radostnou otevřeností, kterou nabízí jak tomu, co je přítomno, tak tomu jinému. Předpokládá, že naše životy jsou samozřejmé.
Nyní mi přichází na mysl množství pilulek dostupných na trhu, které mají regulovat sexuální výkonnost, nebo dokonce zmírňovat stydlivost, nespavost a úzkost.
Nyní přemýšlím o kontaktu... o obrovském rozdílu mezi mnou a někým jiným.
Nyní chci zavřít oči.
Nyní si nechat zdát o možném a nemožném.
Nyní... báseň, která má být napsána namísto manuálu s instrukcemi sepsaného zločincem a rozšířeného netečností.


Z angličtiny přeložila Jana Štěpánková.


1 Jistý buddhistický text o tom mluví jako o „sebereflektující podstatě uvědomění“.
2 Vnější/vnitřní, explicitní/implicitní, dobrovolný/vynucený jsou termíny, které se navzájem definují a tím i navzájem ruší.
3 V případech se slíbenou zelenou kartou, která je později odepřena, vidíme obvyklé téma ekonomiky jako síly, která má kontrolu nad tělem. Je ironické, že je podvádění žen vyhledáváno jako způsob potvrzující nadvládu. Jestli žena pro muže předstírá, dělá to svědomitě, protože má strach či je utiskována. Tak se její předstírání stává viditelným důkazem.
4 Chtěl bych se také věnovat tomu, jak je tento efekt levnosti a amatérství využíván i v politické propagandě a v samotné reklamě, aby bylo možné předstírat, že ukazujeme realitu a nikoli vykonstruovaný obraz stvořený pro naše účely.
5 Pokud je ontologicko-metafyzický zákon potvrzen a zakotven navždy, pak můžeme usilovat o to, že se proti němu vzepřeme a takový zákon přestoupíme.
6 To znamená, v případě, kdy se díváme aniž bychom byli viděni, ponořeni do proudu obrazů, je zde přehlédnutí vlivu, které obrazy mají na náš pohled jako takový.
7 Výzkum sexuality Williama Mastere a Virginie E. Johnsonové probíhal od šedesátých do devadesátých let a je považovaný za pionýrskou práci v této oblasti.

01.02.2010