Časopis Umělec 2002/3 >> Rafał Jakubowicz: Malá diverze | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Rafał Jakubowicz: Malá diverzeČasopis Umělec 2002/301.03.2002 Rafał Jakubowicz | polsko | en cs |
|||||||||||||
V září byl v listu Gazeta Wyborcza otištěn text Kuby Wandachowicze ze skupiny Cool Kids of Death, manifest nazvaný “Generace NIC”.1 Autor v něm precizně definoval polské reálie, ve kterých žije on i jeho vrstevníci, mladí “inteligenti”, představitelé generace narozené v polovině 70. let, generace, jež — jak konstatuje — prohrála boj se svobodou. Náhodou jsem měl ve stejné době příležitost zhlédnout výstavu Oskara Dawického Pomoc!2 Dříve jsem jeho realizace neznal. Náhoda? V každém případě obě skutečnosti (přečtený text v novinách a zhlédnutá výstava) vytvořily jeden celek.
Celkem vzato nic objevného. Autor zformuloval problémy, o kterých všichni víme, ale je výhodnější o nich mlčet. Možná právě proto Wandachowiczův text vyprovokoval vlnu polemických článků, komentářů různého druhu, dopisů, názorů. Reakce byly extrémní. Málokdy se nějaký text dočká takové odezvy. Dozvěděl jsem se o něm od přátel. Manifest vystřižený z novin koloval “z ruky do ruky”. Ke mně se dostal s týdenním zpožděním. “Jde tu o naši […] tvář, která je často tváří životem znaveného defétisty, bezideového hip-hopera, zaměstnance reklamní agentury (symbolu moderně chápaného vyššího sociálního postavení), huliče marihuany, pseudokibice, alkoholika […], novináře, chlápka v šusťákové soupravě, bankovního úředníka, pracovníka pravicových mládežnických spolků, který svou víru v moc politiky čerpá z předválečných publikací. […] Pokolení, jež nazývám ‘Generace NIC’, je pokolením o to více specifickým poté, co životy předchozích generací provázely represe a omezovaly jejich svobodu (války, totalitní režimy): dnes mládí prohrává s tou svobodou, o kterou se v minulosti vedla válka.” Kolik lidí opustilo nebo omezilo své ideály ve prospěch práce v reklamních agenturách a pochlebuje nejnižšímu vkusu klientů a nadřízených, ptá se Wandachowicz. No právě, kolik? Každodenní práce v reklamní agentuře bývá únavná. Umělci, kteří pracují v reklamě, mají zpravidla z toho, čím se živí, ambivalentní pocity. Na jedné straně přijímají konformní pózu cool, vycházejí ze zásady, že dělat umění je zcela zbytečné, ať to znamená cokoliv (pokud berou v úvahu status umělce, mají zřejmě pravdu), na straně druhé je přece jen zlobí pocit určité porážky. Často trpí depresemi v nejrůznějších obměnách. Značkové věci moc nepomáhají; mohou mít vše za cenu rezignace. Mladí absolventi uměleckých škol se snaží nějak protlouct, a při tom rozlišují — tak dlouho, jak jen je to možné — dvě sféry činnosti; “dělání umění” a “vydělávání peněz”. Mnozí si nalhávají, že je to druhé je jen na čas. Na pár měsíců, nanejvýš na půl roku. Doufají, že zaplatí dluhy, pokryjí úvěry a znovu se vrátí ke své původní činnosti. Možná si ještě koupí třeba nový počítač, digitální kameru. Čas plyne. Stále více potřeb a méně iluzí. Nakonec se “vydělávání peněz” nenápadně mění ve “vyrábění peněz”. Pokud se živíte reklamou, máte ještě čas na umění. Ale spíše jen o víkendech. Něco za něco. Taková symbióza je zdánlivá. Umělci, kteří pracují v agenturách, se chovají schizofrenně. Problémy, jimiž se zabývají “v umění” jsou většinou vzdálené od témat obvyklých “v reklamě”. Jedno odporuje druhému. Nakonec jedno druhé vytlačuje. A obvykle je to reklama, která vytlačuje umění. Ale musí to tak být? Ne vždy. “Zdá se, že společně se svobodou, kterou jsme získali ve věku mezi základní a střední školou, se mnohé z našich očekávání a nároků změnily. Starší chtěli peníze a svobodu, nás zajímala hlavně svoboda (taková byla podstata našeho věku a pro ni typický mladický romantismus), zatímco dnes nás a mladší generace zajímají už jen peníze. […] Hon za kariérou začal na počátku 90. let. Jak houby po dešti rostly reklamní agentury, které mohly zaměstnat velké množství absolventů uměleckých škol nebo obecně mladých lidí s nadprůměrnou inteligencí. Tento hon za kariérou vytvořil nebezpečný deficit názorů na svět,” píše Wandachowicz. Gdaňská galerie CSW Łaźnia připravuje výstavu pod názvem Jak na život, která ukazuje podmínky, v nichž umělci v Polsku (kde stát projevuje mezní lhostejnost) tvoří a žijí. Rozvíjí tak často upozaďované téma. Otevření výstavy bylo naplánováno na 13. prosince 2002 (ve stejný den byl v roce 1981 v Polsku vyhlášen výjimečný stav). Shoda v datech není jistě náhodná a nutí k přemýšlení. Tím spíše v Gdaňsku. Skutečně toužili ti, kteří v 80. letech válčili s jiným režimem, po takovém systému? Tehdejší ideologické priority byly vystřídány stejně surovými a bezohlednými ekonomickými prioritami dneška. V 80. letech umělci manifestovali různými způsoby za svobodu. V podmínkách stimulovaných obchodním zájmem tvůrci jen málo myslí na to, že je svoboda popírána, a horlivě vymýšlejí reklamní slogany. Málokdo se dnes pozastavuje nad tím, z čeho dnes v situaci tržního hospodářství umělci žijí. A je nad čím se pozastavovat. “Svoboda, již Polsko získalo po roce 1989, se v určité chvíli stala slovem, které ukončilo každou diskusi. Výraz ‘jsme svobodní’ začalo stále více znamenat, že máme právo nevědět, co chceme v životě dělat, že máme právo žít ze dne na den, mít radost z toho, co si můžeme koupit za těžce vydělané peníze. […] Opájeli jsme se svobodou, probudili jsme v sobě (nebo spíše v nás byl probuzen) optimismus, abychom se za malou chvíli ocitli před ponurou perspektivou nezaměstnanosti a nutnosti holdovat nejnižším instinktům nového idolu — neosobního Klienta […] Ti, kteří by dnes teoreticky měli dbát na intelektuální a duchovní zázemí, se zjevně účastní dotěrného dobývání nejnižšího společenského vkusu, neboť pouze tak si mohou vydělat na živobytí,” píše se v manifestu. Je všeobecně známo, že umělci, aby si na živobytí vydělali, nejčastěji pracují právě v reklamních agenturách. Mají snad jinou alternativu? Samozřejmě, třeba jen v gastronomickém oboru. Kromě gastronomické oblasti jsou tu údržbářské služby, jež se také nejeví jako zvlášť povzbudivá, atraktivní alternativa. Gdaňská Łaźnia rozeslala umělcům dotazník. Pod číslem 26 najdeme dotaz, v jakém sektoru umělec pracuje. Mimo jiné máme na výběr: C. manuálně technické práce, D. zábava, E. reklama. Zůstaňme u reklamy. Otázka výdělku umělců se totiž nejčastěji dotýká vzájemných svazků světa umění a světa reklamy. Je vůbec možné “pracovat v reklamě” a nezávisle na tom “dělat umění”? Možná, ale vyžaduje to pořádnou dávku neústupnosti a odříkání. Každopádně je mnohem těžší “dělat umění při práci v reklamě”, neboli práci “v reklamě” využívat “v umění” (a neobdělávat přitom rozbahněné políčko blíže nepopsaného “umění reklamy”). Příklad Oskara Dawického je v této souvislosti velmi zajímavý. Mám na mysli zmíněnou výstavu Pomoc!, která proběhla v září ve varšavské Galerii Raster. V nevelkých prostorách galerie byly zavěšeny barevné tisky a reklamní plakáty. Plakáty jsou originální, ale spíše ošklivé (málo efektní) z estetického a reklamního hlediska. Nemáte velkou chuť si je prohlížet. Nejprve si je tedy prohlížíte velmi zběžně. Za jiných okolností by si jich málokdo povšiml. O co tu jde? Pokud by byly plakáty např. přemalované, hra by byla najednou čitelná. Ale ne! Přemalované nebyly. Nebyly ani jiným způsobem rozmnoženy. Dawicki s nimi nic “neudělal”. Nic kromě toho, že je vystavil v galerii. Ale proč vlastně v galerii a ne v místech, pro která byly určeny? Plakáty provázejí maličké kartičky-mapky, na nichž jsou červeným zvýrazňovačem vyznačeny detaily, jež máme hledat. Mapky jsou klíč. To, co máme hledat, je miniaturní, tak malé, že potřebujeme pomoc: lupu připravenou výhradně pro tuto příležitost. Takto vyzbrojeni můžeme začít stopovat. Autor nás přinutil, abychom si pozorněji prohlédli, co obvykle bezděčně ignorujeme, když je zřejmé, že to v nás nevzbudí jakýkoliv zájem. Naše trpělivost je odměněna. Po chvíli soustředění nalezneme na plakátě detail zaznamenaný na mapce. Obličej. Už víme, že hledáme mikroskopické rozměry autorovy tváře, jeho osobité signatury, výborně zamaskované. Na jednom z plakátů, už si nepamatuji, co propagoval (což je charakteristické), byl objímající se pár. Kluk v džínách. Obličej Oskara Dawického byl tentokrát na firemní výšivce džínových kalhot. Všiml by si snad někdo firemní výšivky mimo kontext galerie? Každé další odhalení — ačkoliv již víme, co hledáme — je stejně překvapivé jako zábavné. Dawicki uvážlivě využil práci v reklamní agentuře, kterou by se většina umělců snažila obejít mlčením. Je to spíše téma vzbuzující ostych. Nápad se mohl zrodit např. z pronikavého pocitu nesmyslnosti rutinní práce. Autor při “práci v reklamě dělal umění”. Diverze? Sabotáž? Gesto zoufalství? Dovolil si svébytnou partyzánskou válku, o které možná přemýšlelo mnoho frustrovaných grafiků. Za práci v reklamě dostával plat a přitom si tajně (bez dovolení) pracoval na vlastním uměleckém projektu. Reklamní agentuře tím — z jejího hlediska — škodil. Jeho práce trvala dva roky. Zkouška postřehu? Zpronevěra? Kompromitace firmy? Nebo spíše pocta? Zákazníci zaplatili za reklamní produkt a obdrželi — následkem vzniklé manipulace — umělecký projekt. “Neosobní klient” by měl být asi spíše rád (ušetřil trochu peněz). Ačkoliv — což je velmi pravděpodobné — nikdo si toho v agentuře ani nevšiml. Možná, že dosud nikdo nemá o celé věci ani ponětí? Ani ti, kdo si objednávají nebo objednávku přijímají. A kdyby se to někdo dozvěděl? Jaká by byla jeho reakce? Mají výrobci topného zařízení smysl pro humor? Projevili by velkomyslně pochopení? Dawicki jasně, převratně a srozumitelně komentoval realitu, v níž působil — jako umělec a jako zaměstnanec v oblasti reklamy. Umělec přechytračil zaměstnavatele i zákazníky, a co více — podařilo se mu chytře získat odběratele. Práce v reklamě tedy nemusí být vždy nudná. Je to jen stereotyp. A navíc práce v agentuře nemusí nutně znamenat rezignaci v umění. Pokud využijeme příležitosti, můžeme dokonce realizovat — všemu navzdory — vlastní projekty (a ještě k tomu na firemním počítači). Propagační materiály (tisky a plakáty) jen trochu pozměněné se stávají něčím zcela jiným. Čím? “Čím jsou”, záleží především na tom, zda-li si uvědomujeme vynaloženou uměleckou snahu. Dawicki učinil subtilní “posun”. Nic není na svém místě; galerie není náležitým kontextem pro expozici reklamních tisků a reklamní tisky nejsou určeny pro umísťování “cizích” obsahů. Máme důvody připouštět, že stejné plakáty také visely, podle úmyslu objednavatelů, v mnohých neuměleckých prostorách. Kde jsou více na “místě” — tam, či v galerii? Součástí výstavy je i videofilm. Téměř nic se v něm neděje. Jen v něm kdosi chvílemi promlouvá: “Haló, haló, tady jsem”. Nikoho však nevidíme. Monotónnost hlasu a monotónnost kamery. Dlouhé záběry. Nějaký pokoj. Nějaký stůl. Trochu nepořádek. Rozházené věci. Znovu hlas: “Haló, haló, jsem tady”. Vypravěče nevidíme. Náhle zpozorujeme malou postavu ve skle slunečních brýlí, které leží na stole. Hlavní postava filmu nebyla v záběru kamery, ale její citlivé “oko” zaregistrovalo její odraz. Dawického realizaci Pomoc! můžeme brát různě. Ti ctižádostivější by mohli psát o “rozpadu identity” nebo jiných podobných málo přehledných “problémech současného člověka” a své teorie by opírali o obratné formulace čelních postmodernistů. Jen pomyslete — kolik citátů, resp. argumentů by se tu mohlo použít! Na příklad z Derridy nebo Baudrillarda! Porovnejme však výstavu s dřívějšími Dawického pracemi, týkajícími se současnosti. Kdysi si objednal portréty u pouličních kreslířů, jindy zas pověřil soukromého detektiva, aby o něm shromáždil informace. Dawického realizace jsou hledáním identity. Je dnes ještě vůbec místo pro něco tak archaického, jako je individualita? Možná je to jen zbytečná přítěž, které bychom se měli zbavit, abychom zvýšili produktivitu práce. Póza cool se stala plně funkční, všeobecně akceptovanou a přijímá se jako náhražka individuality. Důležitá je prezentace, sebehodnocení, detailně nastudovaná image. Dawicki hraje hru sám se sebou, se svou identitou, sebehodnocením, se svou situací — situací umělce, který se snaží vytvářet vlastní osobitost a zároveň se vidí jako anonymního grafika v reklamě. Který z těchto pohledů je autentičtější? Možná, že ani jeden. A možná, že “autentický” není ten správný výraz? Kde je “skutečný” Oskar Dawicki? Možná, že “skutečný” Oskar Dawicki neexistuje. Je tváří skrytou na reklamních plakátech. Je to obraz zaznamenaný kamerou jako odraz v šálku kávy, na lžičce nebo na kohoutku. A šepot připomínající zvuk rozbité hračky: “Haló, haló, tady jsem”. Stačí to? Wandachovicz vychází z toho, že my — pokolení 70. let — jsme prodali svou identitu. Prodali jsme ji za výjimečně nízkou cenu. Obraz reality, který načrtnul, je přeplněn smutkem. Dawicki vyzývá k hledání vlastní identity. Stojí za to jeho výzvu přijmout, ačkoliv naděje na její nalezení je jen malá. Je to za potřebí dokonce i tehdy, když taková naděje zcela chybí. Možná, že samotná snaha představuje svého druhu vítězství. Zdá se, že Dawicki si při své determinovanosti uvědomuje beznadějnost gesta, které udělal. Tím většího významu však toto gesto nabývá. Umělec hraje hru s divákem, s jeho zvyky, očekáváním, návyky vnímání. Také s výstavou jako se svébytnou konvencí. Skutečnost volného trhu předává kormidlo neosobnímu Klientovi a nedbá přitom na to, jaký je nebo jaké si klade cíle. Hraní těchto společenských rolí (mimo jiné role manažera, copywritera, umělce, art directora) dnes vyžaduje celkové sebepodřízení “neosobnímu Klientovi”, jenž určuje pravidla hry. Svobodnou ruku máme jen ve výběru; všemocné ekonomické faktory ohraničují vše. Pro umělce, kteří chtějí respektovat zásady moderního paradigmatu, tu není místo. Dawického projekty je třeba vnímat jako akt divadelní hry (nebo spíše show) s titulem Existuje vůbec Oskar Dawicki? Stále není známo, zda existuje, prozatím se povedlo zjistit pouze to, že byl “viděn” na stovkách (a možná tisících) reklamních tisků. A to už něco znamená. Poznámky: 1. Kuba Wandachowicz, Generace Nic, Gazeta Wyborcza, 4. 9. 2002, s. 11-12 2. Oskar Dawicki, Pomoc!, Galerie Raster, Varšava, 9. 9.–18. 10. 2002
01.03.2002
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář