Časopis Umělec 1999/7 >> Po-po-pohádka - Fairy-tal Přehled všech čísel
Po-po-pohádka - Fairy-tal
Časopis Umělec
Ročník 1999, 7
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Po-po-pohádka - Fairy-tal

Časopis Umělec 1999/7

01.07.1999

Miloš Vojtěchovský | sympózium | en cs

„Plešatý Roi Vaara se jednou ráno probudil, oblékl bílou košili a černý oblek a vypravil se do kuchyně v prelatuře na snídani. Po cestě dostal strašnou chuť na koblihu, ale s nelibostí zjistil, že včera zapomněl někde v hospodě portmonku. Protože však jde o zkušeného a zcestovalého performera, věděl si ihned rady: otočil se a vydal se směrem do místní komerční banky směnit si pár finských valut za lokální měnu, aby měl na své oblíbené cukrovinky. Šel však, jak to někdy performeři dělají, pěkně pomalu, aby si cestu vychutnal a kolemjdoucí z toho také něco měli. Dvě stě třicet metrů mu trvalo přes dvě hodiny a dorazil ke dveřím banky, doprovázen shlukem dětí a místních povalečů chvilku před polední pauzou. Mezitím se však ing. Pavlu Tykačovi a jeho skupině Motoinvest s.r.o. podařilo dokončit několik podařených finančních transakcí a polekaný pokladník - protože pokladna KB byla už stejně prázdná - stačil zamknout všem dveře bankovní pobočky před nosy. Roi Vaara tedy vyndal z kapsy holubí peří, rozdal je dětem a odešel si dát rohlík s čajem. Od toho dne v Plasích už žádná banka není a všichni cizinci, co dostanou chuť na koblihy, si musí jít vyměnit svoje dolary do Plzně. Nemluvě již o nadějích sponzorování projektu Centra pro Metamedia českými bankami.“
Na závěr letošní sezóny uspořádalo Centrum pro Metamedia ve spolupráci s brazilsko-newyorsko kritičkou Denise Carvalho sympózium Po-hádka /Fairy Tale. Seskupení 25 účastníků bylo pestré a různorodé a jeden každý se vyrovnal po svém s tématem příběhovosti, což byl prvek, který měl za úkol průběh sympózia propojit. V dnešních Čechách vyzní pohádkově téměř všechno, takže příliš práce s vymýšlením umělci neměli. Francouz Michael Gerard z New Yorku postavil svoji instalaci na dávném traumatickém zážitku z války: smyčku videa s dobovým animovaným filmem pro děti zkombinoval s projekcí autentických záběrů útočících bombardérů na levitující nábytek. Alex Villar z Brazílie natočil a promítal na zeď altánu videoperformanci dokumentující jeho průnik, nebo snad únik do zamřížovaného, ale vlastné dávno už zazděného okna. Alison Cornyn z New Yorku aranžovala uvnitř téže budovy improvizovanou „demografickou laboratoř“, navozující metaforicky paralelu mezi počítáním zrnek písku a aktuálním stavem lidské populace na zeměkouli. Návštěvník si mohl za stolem sám zkusit, jakou práci dá oddělovat pískové jednotky na misce a zároveň sledovat promítané číslice, zaznamenávající pomyslnou ubíhající statistiku smrti a narození ve zvuku skutečných tikajících pendlovek a věžních hodin. Mark Shepard zachytil v přerušovaných sekvencích děj v chodbě prelatury a do otvoru za dvířky od kamen promítl pak z počítače příběh, zrcadlící ve zmenšeném měřítku trhaný pohyb postaviček, a svojí zpomalenou motoriku připomínající průhled do říše Liliput z Gulliverových cest. Abdelali Dahrouch z Maroka, žijící taktéž v New Yorku, interpretoval ve své dramatické instalaci ve sklepech sýpky Alenčin pád do králičí nory a doplnil jej čteným textem a video koláží z filmového zpracování příběhu Lewise Carolla. Tony Roch natočil v interiérech místních pochmurných budov znepokojivý film bez začátku, konce, děje a hrdiny - patrné dekonstrukci a interpretaci žánru film noir a senior Jacques Roch pro změnu umístil do oken sálu plátna s námětem archetypu erotického setkání panny a jednorožce, doplněné animovaným filmem téhož galsky frivolního ražení. Haitská černá voodoo panenka Barbary Breughel (USA) postavená do niky schodiště naproti záhadnému objektu Jánose Sugára - motoru zalitého do sádry - a klasicistní bělostné mramorové soše zakoupené kdysi knížetem Metternichem ve Francii, rozšířila poklidnou oblast evropské mytologie a ikonografie o překvapující nabídku inspirace praxe rituálů černé magie z karibských ostrovů v místních poměrech. Někdy se daly příběhy doplnit a uhádnout jen stěží: fotografická série záznamů proměny tvarů rotujících předmětů Toshiro Yashira z Tokia obohatila výstavu o čistou estetickou dimenzi. Elektronicky sofistikovaná a hravá instalace světelných pobíhajících hádků Erwina Redla z Rakouska v něčem připomínala „interaktivní“ prostor, kde Charles Citron zavěsil na gumy všední objekty a divák si je mohl sám rozhoupat. Projekt Dana Devine spočíval v apropriaci všedních předmětů-fetišů, sesbíraných v plasské městské společnosti, převodu jejich povrchu grafickým otiskem na plochu papíru a jejich následné propojení v pásmo, položené na podlaze sýpky. Stephanie Syjuko z Kalifornie a Gail Pickering z Londýna spolupracovali v improvizovaném technicko-opravářském studiu, kde instrumentální skrumáž zahrnující počítače, magnetofony, krátkovlnné vysílačky, gramofony, ventilátory a diaprojektory vyústila ve zvukovou chaotickou samplovanou techno koláž, po uklizení místnosti znějící z prázdného, zeleně okobercovaného prostoru. S virtuálním televizním obrazem vrstvení sledu večerních zpráv pracoval ve spolupráci s Markem Shepardem Martin Zet a Medime Sovan Kumar z Indie si ve svých video performancích-environmentech pohrál s prolínáním tradičních indických motivů, MTV videoklipu a vlastních deníkových záznamů z pobytu v Plasích. V „kavárenské“ instalaci Melissy Laing z Nového Zélandu bylo možno si pustit gramofonové záznamy čtení fragmentů textu z Chandlerových detektivek, filmstory o symptomech duševní nemoci MPP upletl z černé tkaniny Marcos Rosales, stylizující se do identity monster hororových B filmů. Michael Crockford využil svoji zkušenost ze spolupráce s Peterem Schumanem a skupinou Bread and Puppets a s dětmi z místní školy připravil pro občany průvod městem s obřími loutkami. Monika Brandmaier z Německa upravila prostor slavnostního sálu prelatury v záminku pro minimálně hermetický děj na videu zaznamenávajícím pohyb těsnění ve sklenici vody. Východoevropskou scénu zastupoval na sympóziu Redas Dirzys z Litvy kompozicí dřevorytových autoportrétů, intervencí o své vlastní smrti v inzertní příloze plzeňských novin a plaveckým tažením lana chladnou řekou Střelou. Námětem CD romu Mary Tralla z Estonska byla projekce jejích dětských zážitků z dob socialistické ekonomiky nedostatku v konfrontaci s dnešní kapitalistickou ekonomikou přebytku a konzumu. Bývalý člen legendární ruské skupiny Medicinská Hermeneutika Jurij Lejderman realizoval pod výzdobou ze školních map a za zvuku Schumannovy hudby v bývalém letním refektáři, přestavěném kancléřem na sýpku, bizarní taneční performanci komponovanou na motivy způsobu smrti řeckých reků z Homérovy Iliady. Ta byla, podle jeho slov, jedním z prvních literárních záznamů neutuchajících konfliktů mezi Evropou a Asií. Paradoxně se mu podařilo v této ironické persifláži na klasické dějiny a umění propojit mytologii s realitou až hrozivě, což neutralizoval vypitou láhví tuzemského rumu. Oproti původní představě kurátorů fixované na zkoumání vztahu fikce a reality v dnešním umění se kaleidoskop jednotlivých projektů skládal spíš z prolínání fragmentů osobních příběhů a poselství s různou měrou srozumitelnosti.
Sympózium Fairy-Tale uzavřelo letošní letní program rezidenčního projektu Centra pro Metamedia, jehož se zúčastnilo kolem osmdesáti výtvarných umělců, literátů, performerů, divadelních a hudebních souborů, kteří využili možnosti pro práci a pobyt v budovách bývalého kláštera. Sympózium bylo významnou měrou podpořeno grantem od Trust for Mutual Understanding a celý projekt byl financován s podporou Pro Helvetia Ost West, Ministerstvem kultury České republiky, UNESCO bursaries a spoluprací s mezinárodní organizací RES ARTIS, sdružující pobytová střediska pro umělce v Evropě. Pokračující aktivity Centra v rámci iniciovaného mezinárodního projektu Pantograf budou zaměřeny hlavně na lepší koordinaci a komunikaci nevládních kulturně sociálních organizací (NGO) v kontextu střední a východní Evropy a na podporu vzniku dalších center a projektů podobného charakteru. Tato průběžná aktivita, spočívající v dlouhodobém plánu pořádání dílen a diskusních setkání, realizovaná společné s Centrem současného umění v Praze za podpory Open Society Fund a European Cultural Foundation, pokračuje bez ohledu na možnost využívat v budoucnosti prostory památkového objektu kláštera Plasy, kde bývalá Nadace Hermit a Společnost přátel umění od roku 1992 pracuje. CD rom, který dokumentuje nejen dějiny plasského kláštera, ale všechny projekty a akce pořádané zde od roku 1981 a odkazy na zahraniční akce, je ve výrobním procesu.

Další informace a další příběhy na http://www.hermit.cz
zaznamenal: Miloš Vojtěchovský, kurátor projektu
Fotografie Daniel Šperl





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.