Poválečné sny ze Sarajeva

Michal Koleček hovoří se Šejlou Kamerić při příležitosti její sólové výstavy v galerii Emila Filly v Ústí nad Labem.


Šejlo, nyní žijete v Berlíně. Mohla byste popsat či srovnat postavení umělce v „západní“ a „východní“ společnosti?
Přestěhovala jsem se do Berlína díky rezidenčnímu stipendiu DAAD, které jsem dostala v roce 2007. Pro toto město jsem si rozhodla z čistě pragmatických důvodů, podobně jako mnoho umělců z celého světa. Berlín vždycky přitahoval umělce, kteří se zde vytvářeli jakýsi shluk. Je to samozřejmě jedinečná situace, v níž je postavení umělce velmi inspirativní, rozhodně to ale není reprezentativní příklad postavení umělce v „západní společnosti“ obecně.

Můžete popsat současný instituční rámec výtvarného umění v Sarajevu?
V Sarajevu je docela dost institucí, které by se měly zabývat výtvarným uměním, ale nikdy tu nebyla nějaká skutečná kulturní politika na podporu těchto aktivit. Každá z těchto institucí dnes bojuje o přežití, především kvůli finančním potížím. Je to dosti smutná situace a ještě ji zhoršuje skutečnost, že tento problém nelze vyřešit individuálními iniciativami; bylo by třeba širší politické solidarity, které lze v současné bosenské politické realitě jen těžko dosáhnout.

Spolupracujete ještě s nějakými institucemi v Sarajevu?
Jsem ve velmi úzkém spojení se sarajevským Centrem současného umění a jejich produkčním studiem pro.ba. Centrum a Dunja Blazevic mě už léta hodně podporují. Pracují ve velmi obtížných, téměř ponižujících podmínkách, ale umělcům a filmařům v Bosně a Hercegovině jsou stále velkou oporou.

Můžete srovnat současnou situaci bosenského umění s obdobím krátce po válce v druhé polovině devadesátých let?
Dříve jsme byli více vyřazení i výluční právě „díky“ válce. Dnes je na mezinárodní umělecké scéně docela dost umělců z Bosny a Hercegoviny, ale „tam doma“ se toho na jejich podporu moc nedělá a, což by bylo ještě důležitější, ani na podporu objevování nových talentů.

Ve vašich uměleckých projektech je často možné rozpoznat dokumentární principy. Můžete popsat, jak ve vašich uměleckých dílech spojujete ­„skutečný“ materiál a estetickou strukturu a poetiku?
Přesadím „skutečný“ materiál do nového prostředí nebo kontextu, a tak se jej snažím vystavit různým interpretacím. Často je to nejsnazší způsob, jímž lze dosáhnout nejsilnějších dojmů. Dříve jsem tomu říkala metoda “copy – paste”, dnes to nazývám “re-membering”. Je to jako když s něčím zacházíte jako se svou vlastní vzpomínkou. Esence zůstává; jedna věc dokáže vrátit zpět zapomenuté emoce. Představivost vyplňuje mezery ve vzpomínkách.

Vaše díla jsou známá tím, že používají filmové prvky a profily. Kde vidíte hranici mezi filmem a videoartem? Je jejich porovnávání pro vás důležité?
Těchto hranic v umění si prostě nevšímám. Nevidím důvod, proč bych se měla striktně věnovat definování různých médií v umění, když to není o soutěži či o srovnání. Miluji, film a to samozřejmě ovlivnilo mou práci. Je vzrušující používat některé nástroje a způsoby vyjádření k zachycení emocí a vyprávět příběhy, které tímto způsobem zasáhnou širší veřejnost.

Ve vašich posledních dílech je časté téma „jizev“. Proč jste přešla od přímé umělecké reakce na konkrétní sociální mechanismy k intimnější strategii, která se soustředí na jejich empatickou reflexi?
Jizvy jsou bolestivé připomínky, a pokud se nacházejí v paměti, lze je jen těžko vymazat. Ke konfrontaci s problémem často stačí poukázat na následky. Můj přístup se může zdát odlišný, ale je to velmi přímá reakce na konkrétní téma.

Okamžik vyprávění (linie příběhu) je představen ve vašem díle “Wall”, které bylo vystavené v Ústí nad Labem. Jak pracujete s vazbou mezi určitým příběhem a jeho interpretací, která je ovlivněna časovou vzdáleností a společenskými podmínkami (což by mohlo změnit význam příběhu či učinit jej jasnějším a přesnějším)?
V tomto díle jsem vycházela z povídky Leonida Andrejeva Zeď, kterou jsem četla ještě před válkou v Jugoslávii jako teenager. Způsob, jakým se příběh změnil v mé paměti a stal se součástí mých zkušeností, byl klíčem k nové interpretaci. Požádala jsem herce, aby tento příběh přijali za svůj a snažili se jej znovu prožít, místo aby jej jen vyprávěli. Jejich reakce byla instinktivní. Zapojili do příběhu své vlastní vzpomínky. Příběh se tak stal pravdou, protože jejich emoce byly upřímné.

V díle „We were chilling by the pool, when the war started“ (Osvěžovali jsme se u bazénu, když začala válka) používáte běžný obrázek ve spojení s významotvorným názvem díla. Můžete mi říci, nakolik je v tomto případě textová či jazyková složka důležitá pro strukturu uměleckého projektu?
Je to fotka z Jeruzaléma z roku 2005, kdy Izrael napadl Libanon kvůli únosu dvou vojáků Hizballáhu. Větu jsem měla už předtím, než jsem fotku vyfotila. Byla to přesná informace, skutečnost se zdála tak nereálná. Bez textu by toto dílo neexistovalo.

Připadá mi, že ve vašich dílech “Red” a “Green” se objevuje dvojznačná konotace, která mluví o lidské touze po sebeprosazení a tragickém sebezničení zároveň. Můžete tento moment vysvětlit – ve vztahu ke společenské situaci poválečné společnosti v balkánských zemích?
Jak napsal Damir Arsenijević (BLUE, RED & GREEN), „jako bytosti projevující se v tomto světě zanecháváme stopy a tím vytváříme naši kulturu. Tyto stopy zahrnují obrazy a zvuky, ale také rány a jizvy.“ V dílech „Red” a „Green“ nabízím dokumenty lidského chování. Dívám se na jizvy, které jsem předtím přehlížela jako nevýznamné, které ale stále jsou přímým důkazem destrukce. V poválečné společnosti jsou tyto jizvy viditelnější, ale lze je najít kdekoliv.

Váš veřejný projekt s názvem „EU citizens / Others“, je nainstalován v Lublani na Plečnikově Trojmostí (jedna z nejvýznamnějších památek moderní architektury v oblasti bývalé Jugoslávie a soustředí se na reflexi rozdělené Evropy. Pociťujete, že by se vaše pozice – jako občanky, ženy a umělkyně z „východu“ – změnila během posledních osmi let v rámci Evropské unie?
Ne, moje postavení se nezměnilo. Dílo, které jsem vytvořila pro Manifesta 3 v Lublani bylo o segregaci. Díky politické korektnosti se označení “Others” změnilo na “Non EU Citizens”. To je ta největší změna, které jsem si všimla.

Červen–červenec 2008

01.02.2008