Časopis Umělec 2000/5 >> Pražské pouliční boje jako významné umělecké dílo Přehled všech čísel
Pražské pouliční boje jako významné umělecké dílo
Časopis Umělec
Ročník 2000, 5
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Pražské pouliční boje jako významné umělecké dílo

Časopis Umělec 2000/5

01.05.2000

Barbara Schurz, Alexander Brener | focus | en cs

26. září 2000 vzniklo v Praze díky několika tisícům demonstrantek a demonstrantů vskutku velkolepé umělecké dílo: demonstrace, která vyústila v pouliční boje s policií a několik rozbitých skel. Ať žije umělecká tvorba! Chceme ale zároveň předeslat, že tato událost, pulzující jako srdce vorvaně na palubě velrybářské lodi, nepatří k pomalu antagonizujícímu dvacátému století, ale k doposud neznámému, naši fantazii povzbuzujícímu oceánskému jednadvacátému století. Ano, je to tak. Nepokoje v centru českého hlavního města nejsou ubohým pozůstatkem minulosti, ale počátkem čehosi nového, stále se obnovujícího, jehož jméno zní anarchismus... Rádi bychom tomu věřili... Anarchistky a anarchisté nehovoří nikdy o svých plánech a neuznávají umění.
Prohlašujeme rovnou a bez všech oklik: pražské mistrovské dílo splňuje všechny teoretické požadavky, které my, autorky a autoři tohoto textu, klademe na současné umělecké dílo. Za prvé vyvolala tato pražská událost - jak se na správný anarchistický čin sluší - hlubokou nespokojenost v řadách vládního establishmentu, v kruzích české státní moci stejně jako v nejvyšších řadách mezinárodní liberálně-kapitalistické elity. (Dokonce FBI se cukala.) Finanční žraloci a policejní šakali se znechuceně šklebili a kroutili se zlobou. Toto je bezpochyby hlavní efekt a principiální úkol aktuálního umění: vyvolávat nespokojenost, která jako zvlhlá krysa proniká do duší zazobanců a přitakávačů. Obrušující a vysávající nespokojenost je prostě nutná! Zdůrazňujeme ještě jednou: demonstrantky a demonstranti způsobili nové buržoazii střevní křeče.
Za druhé měly pražské nepokoje kolektivní charakter, což je opravdu skvělé. Zde citujme Lautremonta, který řekl: “Poezii musí vytvářet všichni a ne jednotlivci.” Bezpochyby tomu tak je a pražské pouliční boje jsou nejlepším po-tvrzením této pravdy. Nesmíme zapomínat, že umění samozvaných “profesionálů” dnešní multikulturní elity není nic jiného než chechtající se reprezentace současných cynických “pánů nad životem”, neoliberálních papalášů. K čertu se všemi “profesionály”! Pouze kolektivní vulkanická aktivita, která se soustředí na ničení majetku těchto vlastníků je schopna plnohodnotného výrazu v kultuře. Zničte kapitalistické vlastnictví! Nechť se toto ničení valí jak vlna za vlnou, tak jako útoky demonstrantů v “modrém sektoru” na obrané valy policie. Anarchistické aktivity jsou založeny na principu bezdůvodnosti a zároveň tento princip podkopávají. Tyto aktivity neurčují svévolně jen vlastní konec, ale i vlastní počátek... A v okamžiku, kdy se převalí nová anarchistická vlna, stávají se všechny staré něčím velmi vzdáleným, vrženým do minulosti. Nový začátek je kategoričtější, nebezpečnější, hrozivější... To minulé ale nemizí úplně. Probouzí - tak jako nečekaný dotek čepele - zběsilost přítomnosti.
A nakonec třetí důležitá charakteristika pražského mistrovského díla - jeho odpor k technologiím. Co to znamená? Rozeberme si to... Pochopitelně, že demonstrantky a demonstranti užívali mnoho různých technologií. Organizovali bloky, vyráběli transparenty, volali hesla a slogany, vykopávali z chodníků dlažební kostky, házeli molotovovy koktejly směrem na policii, stavěli barikády atd. To jsou všechno zcela určitě technologie, jak také jinak... Odporem k technologiím rozumíme ale něco jiného. A sice zásadní rozchod s ideologií technologie, narušení a popření této ideologie při fyzických aktech, jaké představují střety s policií a ničení majetku. Skutečný problém aktivistek a aktivistů spočíval v tom, postavit se tváří v tvář policejní struktuře, jako poslednímu a nanejvýš zjevnému ztělesnění hierarchického myšlení, jaké je vlastní státu a společnosti. Avšak právě toto myšlení zaručuje kontinuální “pokrok” technologie! Postavit se tváří v tvář policii tudíž představuje pokus o rozchod s hegemoniální tradicí, která se ve svém historickém vývoji opírá o takové kategorie jako je posvátno a mytologie, Bůh a symbol, rozum a znak, smysl a struktura atd. Problém spočíval v tom, vybídnout k boji sylogismus a morálku, humanismus a romantiku, “vědomé” a “bezděčné”, “člověka” a “umění”! Je jasné, že ne všichni aktivisté a aktivistky formulují svou činnost v těchto pojmech.... To však také není nutné... Neboť odpor k technologiím není jen jednoduše analýza a kritika těch či oněch institucí a mechanismů, ale spíše neustálé střídání analýzy a kritiky; proměna kritiky v hyperrychlou operaci, která není řízena z centra, ale vychází z nitra aktivní prázdnoty, anebo - jak by se také chtělo říct - ze všech bodů rozbouřeného oceánu. Je to jasné?! Pokud ne, tak se pokuste přečíst si tyto řádky ještě jednou v okamžiku masturbačního orgasmu... Teď ale zapomeňte na nesmysly, jako je “umění”, “mistrovské dílo” atd. To, co se 26. září stalo v Praze byla politika a nic než politika. Politikou označujeme výzvu potlačovaných (a na okraj vytlačovaných) skupin a jednotlivců k boji proti stávajícím strukturám moci. Jedině prostřednictvím této výzvy, která přechází do fyzických činů, se uskutečňuje opravdová politická aktivita. Politikou tudíž nejsou jednání oficiálních zástupců MMF a Světové banky, ale kameny hozené na policii.
Vypočítejme nyní několik faktů a sociálně politických aspektů pražských demonstrací. Uvedeme je ve formě otázek a pokusíme se je v krátkosti sami zodpovědět. Tyto otázky a odpovědi slouží v první řadě nám - našim dalším úvahám stejně jako naší praxi odporu. Nerozdáváme žádné rady, ale pokoušíme se prostě jen pochopit. (Odkazujeme zde na “Ponížení hovořit za ostatní,” o kterém se zmiňuje Foucault. Hovoříme jen sami za sebe.)
1. Co MMF a Světová banka, proti nimž byla zorganizována akce “S 26” a demonstrace “Global Day of Action” v Praze (a v jiných městech), vlastně představují?
MMF a Světová banka jsou dnes orgány transnacionálního a globalizovaného kapitalismu. Poskytují různým zemím (kromě jiného také “postkomunistickým” a “rozvojovým”) půjčky spojené s programy strukturálního přizpůsobení, které přetvářejí hospodářství těchto zemí směrem k neoliberálnímu drancování. Naprosto nebojují proti chudobě, o čemž se snaží přesvědčit společnost, ale zvětšují chudobu chudých a pečují o bohatství bohatých. Blokují alternativní (nekapitalistické) iniciativy a ztělesňují nový kapitalismus.
2. Kdo jsou takzvaní “odpůrci globalizace”? Kdo se demonstrací zúčastnil?
Za “odpůrce globalizace” se sám téměř nikdo nepovažuje. Jedná se totiž o ne-kritickou nálepku médií, která kupříkladu zamlčují, že je řeč především o glo-balizaci kapitalismu. Spektrum různých skupin a jednotlivců je široké a různorodé. Hlavní organizátor v Praze - INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci) je kolektiv různých skupin, kromě jiných mezi ně patří také ochránci přírody, ochránci lidských práv, autonomní skupiny, anarchistky a anar-chisté. Demonstrací se zúčastnily ale také jiné skupiny a kolektivy: křesťanské (Jubilee 2000), trockistické, leninské, feministické, dělnická sdružení... Přítomni byli zástupci skupin bojující za práva “třetího světa”, jednotliví anar-chisté a anarchistky, “legal observers”. Byli tu lidé v botách od Nike, kteří se identifikují s utlačovanými... Tomu odpovídala pestrost požadavků demonstrantek a demonstrantů: od umírněných reformních výzev ke zrušení dluhů nejchudších zemí (“Drop the Dept!”), přes “Smash IMF/WB!” až k vandalským aktům namířeným proti osobnímu vlastnictví, které implikují zničení kapitalistického impéria. (“Abolish Capitalism!”)
3. Kdo věří v dialog a vyjednávání a kdo ne?
Otázka, zda se má s kapitalisty vést dialog, byla mezi protestanty často diskutována. Většina aktivistek a aktivistů chápe, že takzvaný dialog není možný a že tento dialog může vyústit jedině do nepříjemné mediální komunikace, která slouží pouze a jedině moci a nikomu jinému. Idea dialogu je typická “fasáda” reprezentativní demokracie, za níž se skrývá cynismus mocných a bezmoc utlačovaných. Václav Havel zorganizoval 23. září na Pražském hradě “dialog” mezi šéfem MMF Horstem Köhlerem, prezidentem Světové banky Jamesem Wolfensohnem, Georgem Sorosem a zástupkyněmi a zástupci nevládních organizací. Některým aktivistkám a aktivistům, kteří měli u tohoto stolu zastupovat INPEG ale nebyl povolen ani vstup do České republiky. Tyto rozhovory s výroky typu: “Chceme vlastně všichni to samé, totiž bojovat proti chudobě” a “Já mám také srdce” byly jako hleny obalené v cukru a nic víc.
4. Jak reagovaly hromadné sdělovací prostředky na události v Praze a ja-kou roli vlastně hrály?
Oficiální sdělovací prostředky nepřinášejí “nezávislé”, “objektivní” nebo “neutrální” zpravodajství. Hromadné sdělovací prostředky slouží moci - buď otevřeně a cynicky nebo bezděčně a zbaběle. Hromadné sdělovací prostředky šíří propagandu českého ministerstva vnitra a hystericky podporují policii a její brutální vyřizování si účtů s demonstrantkami a demonstranty a se všemi, které za ně považují. Hromadné sdělovací prostředky zamlčují fakta o okolnostech masového zatýkání. Je samozřejmé, že se to netýká ve stejné míře všech médií.
5. Násilí. Kdo užíval v Praze násilí? Demonstrantky a demonstranti, kteří házeli kameny a rozbíjeli sklo nebo zástupci moci?
V obecném povědomí (stejně jako v oficiální verzi událostí) je násilí spojováno s dlažebními kostkami letícími směrem na policii, tzn. s demonstrantkami a demonstranty. Je ale zřejmé, že systematické a strukturované násilí (brutální i subtilní) produkuje kapitalistický řád a jeho pochopové a ne politická a sociální hnutí. Bylo tomu tak i v Praze, kde bylo ráno 26. září zatčeno 422 osob a 28. září 892 osob. Policie zmlátila zatčené a odepřela jim jejich elementární práva (právo na konzultaci s právníkem, na použití telefonu, na stravu atd.) Mezitím stoupl počet zatčených na 950 a z nich “jen” 25 obdrželo obžalobu.
6. Byla pražská akce úspěšná?
Srovnáme-li demonstraci v Praze s tou v Seattlu (kde v roce 1999 protesty částečně překazily konferenci Světové obchodní organizace) můžeme konstatovat, že se “překvapení” odporu nedostavilo. Chyběl zápal, entuziasmus mas a ničivá síla. Prahou se ale potulovalo 11 000 speciálně vycvičených policistů a 1600 vojáků bylo připraveno pro každý případ. Školy byly na týden zavřeny a okolí kongresového centra bylo pod dohledem. To všechno v Seattlu nebylo. Seznam nežádoucích osob a další opatření zabránily mnoha aktivistkám a aktivistům vstup do České republiky. To znamená, že byla provedena preventivní policejní opatření, která měla negativní dopad na situaci. Nepřijelo také, tak jak se původně očekávalo, 20 000 protestantů. A přesto byly pražské demonstrace úspěchem. Zasedání MMF a Světové banky skončilo o den dříve, než bylo původně plánováno. Směšné? Nikoliv! Opakujeme ještě jednou: 26. září dokazuje, že se ve světě vytvořila politická síla, která je připravena vstoupit do otevřeného konfliktu s mocí. A to není málo! Ano, ano!
PRYČ SE VŠEMI PLOTY, ZDMI A VĚZENÍMI! PRYČ S TRESTEM ODNĚTÍ SVOBODY! PRYČ S HRANIČNÍMI STRÁŽEMI A PASOVÝMI KONTROLAMI! AŤ ŽIJE VOLNOST POHYBU VŠECH JEDNOTLIVCŮ! AŤ ŽIJE ODSTRANĚNÍ POLICEJNÍ A INSTITUCIONÁLNÍ KONTROLY VŠEHO DRUHU! AŤ ŽIJE VŠEOBECNÉ ZRU-ŠENÍ VŠECH STÁTNÍCH HRANIC! PRYČ S PRAVICOVÝMI VELKOHUBÝMI POLITIKY! PRYČ S LIBERÁLNÍMI VELKOHUBÝMI POLITIKY! PRYČ SE VŠEMI VELKOHUBÝMI POLITIKY! AŤ ŽIJE MEZINÁRODNÍ SOLIDARITA ODPORU! AŤ ŽIJÍ RŮZNÉ FORMY A ROZDÍLY ODPORU! AŤ ŽIJE NESMIŘITELNOST A AGRESIVITA NEKONEČNĚ ROZLIČNÝCH ODPORŮ! PRYČ SE STRUKTU-RÁLNÍM A BRUTÁLNÍM RASISMEM! PRYČ S RASISMEM, KTERÝ SE SKRÝVÁ ZA TOLERANCÍ A PŘÍZNÍ! PRYČ S VĚDOMÝM A BEZDĚČNÝM RASISMEM JEDNOTLIVCŮ I TĚŽKOPÁDNÝCH MAS! AŤ ŽIJÍ POLITICKÉ ANTAGONISMY, KTERÉ ODKRÝVAJÍ XENOFOBII, NEROVNOST A NÁSILÍ MOCI. AŤ ŽIJÍ KONFLIKTY, KTERÉ ODHALUJÍ SKRYTÉ VZTAHY MOCI A PODMÍNKY UTLA-ČOVANÝCH! AŤ ŽIJE OTEVŘENÝ STŘET MOCI A ODPORU! PRYČ SE SEXI- SMEM A DISKRIMINACÍ I UVNITŘ HNUTÍ ODPORU! PRYČ S JAKÝMIKOLIV NÁROKY NA MOC A DIKTÁTORSKÉ MANÝRY VE HNUTÍ ODPORU! PRYČ S VŮDCOVSTVÍM A S INTRIKAMI V TÁBOŘE ODPORU! AŤ ŽIJE ODPOR VE VLASTNÍM (PROFESIONÁLNÍM) PROSTŘEDÍ! AŤ ŽIJE ODPOR PROTI PANSTVÍ A UTLAČOVÁNÍ V HNUTÍ ODPORU! AŤ ŽIJE ROVNOPRÁVNOST, SUVERENI-TA A NEEXISTENCE MOCI! PRYČ S NEOLIBERALISMEM, JEHOŽ POLITIKA PODPORUJE ZNOVUZROZENÍ FAŠISMU! PRYČ SE STÁTEM, KTERÝ SCHVA-LUJE BRUTALITU FAŠISTOIDNÍ POLICIE! AŤ ŽIJE VYNALÉZAVOST INDI-VIDUÁLNÍHO POVSTÁNÍ A KOLEKTIVNÍ NEPOSLUŠNOSTI! AŤ ŽIJE POLITICKÁ FANTAZIE A ODVAHA! AŤ ŽIJÍ MÍSTNÍ A SPECIFICKÉ STRATEGIE A TAKTIKY ODPORU! PRYČ S PASIVITOU A UHRANUTÍ MOCÍ! PRYČ S PESIMISTIC-KOU OCHOTOU KE KOMPROMISŮM MENŠIN S REPRESÍVNÍ MORÁLNÍ VĚTŠINOU! PRYČ S BEZMOCNOU POLITIKOU SMÍŘENÍ A NORMALIZACE! AŤ ŽIJE DECENTRALIZACE A SAMOORGANIZOVÁNÍ ODPORU! AŤ ŽIJE POLITICKÝ EXPERIMENT, KTERÝ VEDE K MEZINÁRODNÍ SOLIDARITĚ VŠECH UTLAČOVANÝCH! AŤ ŽIJE NEJVYŠŠÍ PRÁVO, PRÁVO KAŽDÉHO A KAŽDÉ NA POVSTÁNÍ!




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…