Psychogeografie - město, utopie a mapy

Náhodná skvrna na mapě Soulu na pozvánce k vernisáži jihokorejské skupiny umělců flyingCity, která vystavila svoje psychogeografické umění v galerii Display, otevírá prostor otázkám. Jaký je původ skvrny? Ať už dramatický, pokud se jedná o krev, nebo zcela banální v případě kafe, tvar na mapě ohraničuje a vytváří nové teritorium. Oficiální mapu města překrývá „mapa“ osobního příběhu, který nás vyzývá podniknout cestu a zjistit, co mají místa pokrytá skvrnou společného? Jak dochází k překrývání osobního příběhu s příběhem města? Jak hledat stopu individuálních, ale i kolektivních příběhů ve městě? Kde ve městě najdeme podobnou skvrnu, náhodně vytvořený urbanistický celek, který je výsledkem nějaké neznámé katastrofy nebo úplně zapomenuté události?
Psychogeografie je typ urbánního výzkumu, ale i zábavy, které nám umožňují prožít známá místa novým způsobem, změnit každodenní rutinu a návyky a učinit z procházky městem uměleckou performanci. Vychází z kritiky funkcionalismu a urbanismu v padesátých a šedesátých letech ze strany umělců a myslitelů spojených s hnutím „situacionistické internacionály“. Proti unifikaci a racionalizaci klade experimenty a hru. Původní inspirací byla nejspíše postava městského flaneura, jak ji popisuje Walter Benjamin ve své studii o Charlesi Baudelairovi, ale i další popisy města Thomase De Quincy, Dickensovy noční procházky Londýnem, apod. Město je pro spisovatele 19. století důležitý „topos“, který máme tendenci přehlížet jako všechno, co je nám příliš blízké a známé.

Mapy a interpretace reality
Psychogeografie a experimenty s městem ožily v posledních letech díky digitálním technologiím. Vztah „virtuálního“ a skutečného prostoru řeší dnešní projekty často jako vztah mapy a teritoria. Platí, že změny mapy přinášejí zcela nový pohled a zkušenost s teritoriem, ale také další svobodu ve vymýšlení a hledání nových map. Digitální technologie totiž přejí vizualizačním projektům, které pomocí „nových“ map mění náš pohled na „realitu“. Neměli bychom zapomínat, že mapy vždy sloužily jako ideologické nástroje ztotožnění se s daným rozdělením světa, které nikdy není neutrální, ale podporuje různé nacionalistické a politické aspirace. Proto středověké mapy prezentují svět, v jehož centru stojí Jeruzalém a církev, zatímco renesanční, jako Mercatorova mapa z roku 1569, umísťují do centra Atlantik a odrážejí zájmy mořeplavců a kolonizátorů. Mercatorova mapa je i dnes naší „vlastní“ mapou světa, podle které se orientujeme a máme dojem, že centrem jsou stále Evropa a Severní Amerika. Jejich dominantní umístění a velikost jsou ovšem zkreslující. Vztah mezi mapou, dějinami a územím zůstává velice podobný vztahu mezi jazykem, interpretací a realitou.
Vizualizace spojené s digitálními technologiemi umožňují novým způsobem definovat mapy a běžné reprezentace světa, které řídí naší orientaci a jednání. Cílem podobného hraní si s mapami, jež můžeme považovat za typ politické a umělecké kritiky, je dokázat, že žádná reprezentace světa a žádná technologie nejsou nikdy neutrální, ale skrývají v sobě různé zájmy. Proti tomu se staví osobní originální mapy, které prezentují realitu novým a neobvyklým způsobem a nutí nás uznat nároky skupin a entit, kterých si na obvyklých mapách nevšímáme. Podobným projektem je například They rule Joshe Ona http://www.theyrule.net/, různé konspirační mapy a diagramy francouzské skupiny umělců Bureau d’études http://bureaudetudes. free.fr/, mapy konfrontující a propojující virtuální a skutečný svět v projektech http://www.logicaland.net, http://www.myzel.net/ geomorph, http://www.minitasking.com, plurální a subjektivní mapy různých měst, jako brazilský projekt http://www.lucialeao.pro.br/ pluralmaps nebo rakouský http://futurelab.aec.at/wegzeit/ atd.

Psychogeografické algoritmy
Psychogeografie je vlastně tréninkem v tvoření podobných map a „objevování“ nových teritorií. Zatímco původní psychogeografie si oblíbila experimenty s překrýváním map dvou měst nebo procházky, které sledují určitý geometrický tvar, vůni nebo neobvyklým způsobem používají naše smysly a orientaci, v dnešní době se rozmáhá tzv. „algoritmická“ psychogeografie. Podobné procházky používají předem daný, a někdy i generativní a náhodně se měnící algoritmus. Algoritmy jsou totiž základem nejen digitálních technologií, ale v podobě pravidel řídí i výstavbu měst nebo fungování společnosti. Nemusí to být nutně funkcionalistický ideál ekonomičnosti, ale také omezení daná dopravními prostředky nebo i zvyky obyvatel, která vedou k určité organizaci prostoru či pohybu na různých místech. Jsou to i naše individuální algoritmy pohybu po městě, jakési vnitřní mapy, které jsme si vytvořili, abychom spojili a uvedli do vztahu místa, kde pracujeme, kde se bavíme a kde bydlíme.
Psychogeografické algoritmy mají za cíl identifikovat tyto různé mapy, kterých si často nejsme vědomi, a novým způsobem uspořádat fyzický pohyb po městě i naše prožitky, vlastně vytvořit nové mapy. Město se v psychogeografické procházce stává databází, kterou procházíme různými způsoby a vybíráme „data“ podle nových algoritmů. Databáze je ideálním postmoderním konceptem, protože dovoluje bez omezení přeskupovat data a spojovat je do nečekaných vzorů. Pokud je město databází, procházení se stává softwarem. Cílem procházky je vyzkoušet si daný software a sledovat, kam nás zavede, co při cestě uvidíme, jak se nám město při podobné procházce jeví, jaký příběh a mapa tím vlastně vznikne.
Různými algoritmy na procházení se zabývá skupina lidí kolem hnutí Social Fiction www.socialfiction.org a holandského umělce Wilfrieda Hou Je Beka. Cílem algoritmické psychogeografie není jenom hledat skryté a podivné aspekty měst, ale také objevovat vzory a vlastně inteligenci ve zdánlivě chaotických jevech. Na rozdíl od tradiční psychogeografie se tyto urbánní experimenty nezabývají jenom lidským prožíváním a kreativitou, ale objevují nečekané podoby „nelidské“ inteligence a vzorů jakéhosi jiného a nepoznaného světa. Město se pak jeví jako komplexní a inteligentní bytost, která má účel i mimo lidské potřeby.
Nejjednodušším algoritmem na procházení je například pravidlo, kdy se pohybujeme 2 x vlevo, 1 x vpravo, 1 x vlevo po ulicích města. Cílem je dokumentovat tuto neobvyklou cestu, například slovně v podobě příběhu, v kterém popisujeme, co se odehrálo, koho jsme potkali nebo co jsme na dané cestě dělali. Může vzniknout i obrazová dokumentace, která zaznamená různé skryté znaky (streetart nebo jen reklamu) a vytvoří mezi nimi vizuální souvislost. Zvukové záznamy a video nebo stále častěji i GPS technologie samozřejmě doplňují psychogeografické procházky o novou dimenzi. Umožní nám například vytvořit zajímavou vizualizaci, která náš pohyb po městě interpretuje formou různých map a kreseb. Proplétání virtuálního a skutečného světa, mapy a teritoria nemá jednoznačný směr a povolené jsou všechny kreativní kombinace a interakce.

Létající města
Korejský projekt „létajícího města“ www.flyingcity.org je v tomto kontextu spíše tradiční a zabývá se hlavně vztahem mezi mapou či vizualizací a sociální utopií. Psychogeografický výzkum zde navrací prostoru živoucí a lidský obsah. Cílem je transformovat město tak, aby rozvíjelo interakci lidí, spíše než abstraktní urbanistické koncepty. Skupina aktivistů a umělců z Jižní Koreje proto chápe psychogeografii jako originální urbanistickou podobu angažovaného umění. Odmítají ovšem budovatelský patos a paradoxně hájí ideál autopoetických procesů (autopoieze: z řečtiny, autopoiesis = sám se tvořit, pozn. red.). Z tohoto důvodu je zajímavá skrytá ironie i fascinace konstruktivismem, které jsou patrné hlavně v jejich kresbách (série diagramů Cheonggyecheon Constructivims pre- zentovaných v Praze i na jejich webových stránkách). Spíše než dokonalá společnost je zajímá otevřená a sebe organizující společnost, v které procesy probíhají jaksi zdola, bez předem daných cílů a omezení. Skupina je známá nejen svým zájmem o urbánní podoby dnešního sociálního života, ale také svými intervencemi ve veřejném prostoru, které zaznamenává na video. Pořádají také psychogeografické workshopy, dokonce i ve školách a školkách, z čeho vznikla sbírka dětských kreseb. Všechny se týkají cesty do školy nebo do školky a každý z obrázků má vlastní vizuální styl, jedinečnou perspektivu a jiný způsob reprezentace.
Zajímá je především dynamika vztahu mezi městem a jeho obyvateli, mezi architekturou a sociálními a dalšími procesy. Zvláště přínosné je jejich zdůrazňování možností sebeorganizace každého systému, která vede k novým, alternativním strukturám vznikající mimo „moc“. Architektura místa často určuje typ sociálních a dalších interakcí a lidských činností, které jsou v daném prostoru možné. Platí ovšem i opačné tvrzení, že jsou to sociální interakce a aktivity lidí, které ve svém důsledku utvářejí architekturu. Proto se skupina zaměřuje na architekturu, která vznikla z autopoetických sociálních vztahů, jakou nacházejí například v prostoru velké tržnice Cheonggyecheon v Soulu.
Otázku vztahu prostoru a sociálních aktivit lidí řeší nejen profesionální urbanisté a architekti, ale stále častěji i umělci. Ve svých projektech spojují město, architekturu a umění a hledají nové podoby propojení „virtuálního“ a „reálného“ prostředí, utopie a skutečnosti, mapy a teritoria. Cílem je vytvoření emergentního prostoru, jenž umožňuje co nejvíce změn a autopoetických procesů, během kterých se utváří nejen nový typ subjektivity, ale také společnosti. Emergentní prostor ovšem není pouhým konceptem. Jeho potenciál dokazují nejen virtuální světy počítačových her, které se utváří samotnou interakcí hráčů často i proti intencím původních tvůrců a vlastníků, ale i psychogeografická utopie, jakou je korejský projekt Drifting producers na tržnici Cheonggyecheon.

Autopoieze versus urbanismus
V zatím největším projektu se skupina flyingCity pokouší zachránit tuto velkou tržnici v Soulu, které hrozí, že ji modernizace města srovná se zemí. Podle umělců se zde vytvořil jakýsi paralelní a alternativní svět, který má vlastní pravidla a vzory chování, jež většinová společnost odsuzuje jako šedou ekonomiku. Pro umělce a aktivisty je to ovšem ostrůvek autopoieze a sebeorganizace, který se úřednici snaží zničit novým urbanistickým plánem. Proto se rozhodli zapojit do nerovného boje a pokusit se zachránit alternativní ekonomiku a systém, který tato tržnice vytvořila. Navrhují přemístit tržnici a její ekonomický model na jiné místo. Tržnice se nachází pod velkou dálnicí. Cílem uměleckého a aktivistického projektu je přesunout celý tento „ekosystém“ na blízký stadion. Jako kdybychom vzali pražskou tržnici a přetáhli ji na Strahov. Aby umělci získali pro svůj projekt podporu, zapojili do něj nejen lokání komunitu prodavačů a výrobců z tržnice, ale i nejširší veřejnost a vytvořili obrovský model, který vysvětluje fungování alternativní ekonomiky a světa této tržnice v jiných kategoriích než v jednoduché opozici – bordel a řád, legální a nelegální.
Jejich projekt dokazuje, že nejdůležitější není rozpor mezi lidmi a městem, živým a neživým, přirozeným a umělým. Podobně jako u jednoho z nejznámějších myslitelů města, Lewise Mumforda, podstatný je spíše rozpor mezi představou tzv. biotechniky a megatechniky, mezi organickým modelem technologie a města, který dovoluje různorodost a sebeorganizaci, a hierarchickým modelem zdůrazňujícím kvantitu a linearitu. Tento rozdíl Mumford později rozvádí pomocí pojmů polytechniky a monotechniky, totiž závislosti a dominance jedné technologie, například aut, která je nutně negativní a vede nejen k omezení kreativity, ale i k vyhynutí. Zdůrazňování jedné technologie, techniky nebo podoby města může dosahovat až obludných podob. V tom, co Mumford nazývá megastrojem (megamachines), se lidé stávají komponentami monotechnického celku, který má jediný účel, například válku. Mumford věřil, že je možné vytvořit organický, různorodý a kreativní vztah mezi lidmi a stroji nebo lidmi a městem. Utopii biotechnických, hybridních a symbiotických spojení, která podporují různorodost, do značné míry naplňuje alternativní svět soulské tržnice. Je postavený na kutilských a řemeslných pracích s kovem a dalšími materiály, které většina pokládá za pouhý odpad. Tato produkce ovšem zaměstnává nejchudší vrstvy obyvatelstva a vytváří pro ně možnost, jak přežít a jak se postupně zařadit do většinové společnosti. Navíc jsou tyto výrobky často originální a zajímavé i z uměleckého hlediska, nehledě na jejich dostupnost pro chudší část obyvatel. Svět tržnice je světem mimo oficiálně uznávaný urbanistický a ekonomický systém, má ovšem jednu velkou výhodu v autopoetické organizaci, dynamice a různorodosti. Proto je dobré ho udržet a dát mu vlastní prostor, jako to děláme s přírodními parky nebo ohroženými druhy zvířat.

Město jako organismus
Atlas měnícího se prostředí „Jedna planeta, mnoho lidí“, který začátkem června 2005 vydal program pro životní prostředí OSN, obsahuje fascinující satelitní snímky nekontrolovatelného růstu měst v posledních třiceti letech. Snímky porovnávají dnešní stav s pohledem na lokality před několika desetiletími. Výsledek se jeví jako ekologická devastace země. Odstíny šedé na všech fotografiích pohlcují zelenou nebo další barvy. Podobají se jakýmsi jednobuněčným organismům nebo nebezpečným bakteriím, které ohrožují barevnou rovnováhu okolí ftp://na.unep.net/UNEP/OnePlanetManyPeople/Screen_PDFs/Atlas_3-7-Urban_ Screen.pdf. Na města se skutečně můžeme dívat jako na složitý typ organismu vystavěného z oceli a betonu, který pro svůj další růst a množení potřebuje velké množství lidí. Nová podoba života, kterou reprezentuje, má samozřejmě daleko k ekologické utopii čisté a dokonalé přírody. Na druhou stranu ovšem prezentuje vlastní evoluci, která taky nemusí být antropocentrická. Psychogeografie v pojetí korejské skupiny je vlastně výzkumem tohoto nového života, podobně jako algoritmická psychogeografie a další umělecké projekty, které zdůrazňují ideu autopoieze, biotechniky a podobné koncepty.

01.03.2005