Revoluce s ostrahou

Bukurešťskssé MNAC sídlí na bizarním místě. Paměť jednoho z největších architektonických výstřelků pozdního komunismu, Ceauşeskova Paláce lidu, nelze jen tak vymazat. I když se do něj nastěhuje demokratický parlament z jedné strany a muzeum současného umění ze strany druhé, stejně na vás jeho génius loci dýchne už při vstupu do areálu. To když vás zastaví patrola (demokratického parlamentu) a vyslýchá vás (rumunsky), proč jdete do muzea a kdo vůbec jste.
Snad proto se stala vyvrcholením výstavy Frisbee kurátora Františka Kowolowského v mediatéce MNACu performance Martina Zeta. Vystoupil na balkóně paláce a na fasádu zavěsil rudou vlajku Spojených států amerických. Symbol absurdní revoluce visel nad zahradou, zatímco před průčelím orientovaným do monumentálního bulváru vlála podobně absurdní směs reality a naděje: zástavy Rumunska, NATO a EU. Malý hlouček příznivců před muzeem nahrával Zetovu akci na videokamery. Zaručeně nejlepší záznam ovšem získala ostraha parlamentu, protože na muzeum jsou neustále namířeny její průmyslové kamery.
Pět podlaží výstavních sálů, na poměry bývalého komunistického bloku špičkově technicky vybavených … ale zároveň izolace Paláce lidu od centra města a dozvuky ostrých sporů, kdo a jak bude profilovat image, pořádat výstavy, velet – takové je MNAC těchto dnů. Na jednu stranu barikády se postavilo vedení muzea, na protější okruh nezávislých inte- lektuálů a umělců sdružených kolem manželů Perjovských. Zásluhou mezinárodního věhlasu a mediálních schopností lídrů opozice překročilo už povědomí o rozporech hranice země. Zahraničnímu návštěvníkovi MNACu však nepřestává vrtat hlavou, proč kritika zaznívá už ve chvíli, kdy muzeum teprve otevírá své brány. Několik výrazných osobností mladého rumunského umění odmítlo účast na první domácí přehlídce Romanian artist (and not only) love Ceauşescu’s Palace?!. A snad právě proto byla výsledná expozice slabým pokusem o site-specific akci. Přiznám se, že dvě zpochybnění v rádoby provokativním titulu – „nejenom“ a „otazník před vykřičníkem“ – jsou i na mě trochu příliš.
Sto dní hájení, které se obvykle ctí mezi politiky, se v tomto případě každopádně neres- pektuje. Možná jde o příliš atraktivní sousto, na to aby se čekalo, až se tým muzea zformuje a důkladně vyjasní své dramaturgické záměry. Nebo se umělecká veřejnost obává, že by mohlo (podobně jako v případě pražského Veletržního paláce) trvat několik let, než vyjde najevo, že vedení muzea vlastně nemá žádnou představu, co si s uměním 21. století počít.

Frisbee na pomezí neurčitosti
Frisbee by určitě byla jednou z řady menších prezentací českého umění v zahraničí, kdyby se nekonala záhy po otevření nového muzea současných umění a kdyby to nebylo právě bukurešťské MNAC. Vlastně šlo o vůbec první výstavu, která začala za jejího běžného provozu.
Mediatéka MNACu se nalézá až v posledním podlaží muzea, hned v sousedství designově dokonalé a sterilní kavárny. Není to standardní výstavní prostor: mimo dvou projekčních sálů se jeho ústřední část podobá velké kanceláři členěné skleněnými příčkami. František Kowolowski ovšem dokázal, že výstavám nových médií může vyhovovat. Frisbee koncipoval jako přehlídku soudobé české produkce v oblasti videa a animace, rozhodl se pro několik velkoplošných projekcí a nevstřícný prostor dokonale ovládl. Za jediný nedostatek lze považovat neprovedené zatemnění hlavní sálu, kvůli čemuž bylo za denního světla obtížné sledovat jednu z projekcí.
O Kowolowského výběru lze obecně říci, že ukazoval, jak pestrá je škála projevů v médiích videa a animace a jak se v době digitálního uživatelského softwaru tyto dvě kategorie prostupují a ovlivňují. Očekával-li návštěvník konkrétnější interpretační model, mohl odcházet zklamán.
Kowolowski neměl k dispozici projektor pro každého ze 17 účastníků. Samostatnou místnost s technikou proto přidělil pouze čtvrthodinovému slide-show Michala Pěchoučka Kočárkárna. Z ostatních snímků sestavil dílčí „podkolekce“. Tím, že v textu k výstavě připomněl důležitost „mezních souvislostí“ a systémových anomálií jako jsou „neurčitost, nesystémovost, nesmysl nebo ještě lépe imaginace“, vstoupil na tenký led, jakým způsobem v omezených podmínkách tyto kvality prezentovat.
Právě v „podkolekcích“ bylo možné sledovat zájem o kurátorskou systematizaci. Zatímco setkání videí Jiřího Surůvky a Martina Zeta zaznělo nečekaným tónem laskavější poetické (Zet) a méně laskavé satirické (Surůvka) sebeironie, díla Petra Zubka a Pavla Mrku-se ze nesla v duchu využití 3D animace k dosažení silného kontemplativního efektu. Také přiřazením formálně příbuzných animací Pavla Ryšky, Jana Šerých, skupiny Record a filmu Filipa Cenka s Jiřím Havlíčkem se částečně stíraly individuální rozdíly mezi jejich myšlením.
V rovině práce s vybraným materiálem zůstala Frisbee na půli cesty. Kýžený „random“ neurčitosti se odehrál výhradně v rovině celku. Konkrétní rozdělení proběhlo podle povrchních, formalistických vzorců. Nakonec i nejzvláštnější setkání sestřihu destruktivních scén z japonské Gappy od Jana Nálevky, zběsile rychlého, angažovaného slideshow Gumy Guar z loňského CzechTeku a triphopového hudebního klipu Davida Možného Virtual Soul Waste neartikulovalo, zda jsme svědky kýžených „mezních souvislostí“ a „anomálií“, či zda šlo prostě o umístění všech tří nej-hlučnějších videí do jednoho, izolovaného projekčního sálu.
Frisbee v tomto směru nenaplnilo kurátorská předse-vzetí. Jako by se Kowolowski na poslední chvíli lekl, že jeho výběr děl bude vypadat neuváženě, nebude-li jej alespoň nějak komentovat. A nakonec svůj kurátorský komentář pouze rychle nastehoval.
Chvályhodným počinem na druhou stranu zůstává, že ke DVD katalogu přidal webové stránky (http://www.dumb.cz/ frisbee/) s ukázkami ze všech vystavených prací. Domovský Dům umění města Brna zároveň prolinkem napojil na bukurešťský MNAC, což by mohlo stát na počátku budování komunikačních struktur, které nové muzeum v těchto dnech potřebuje ze všeho nejvíc.

Jistota, že budoucnost zůstává nejistá
Martin Zet vstoupil na balkón Paláce lidu v den, kdy v Rumunsku vrcholily politické kampaně před rumunskými par- lamentními volbami. Jeho revoluční projev se nesl zahradou jako přízrak. Podobně přízračně zněla i slova umělecké ředitelky MNACu Ruxandry Bala- ciové o křehkých vztazích kultury a moci: „Podle výsledků voleb bude vypadat i budoucnost muzea. Současná vláda nám je nakloněna, ale o rozpočtu na příští rok bude rozhodovat ta nová. Jsme nezávislí, ale zároveň finančně odkázaní na stát. Zatím si nemůžeme být jisti, kdo bude novým ministrem kultury a jaký k nám bude mít vztah. Na jaře bychom chtěli otevřít knihkupectví a realizovat řadu kroků k tomu, aby měl MNAC kvalitní program a byl solidním muzeem současného umění. Jenže nyní je předčasné cokoli stanovovat napevno.“ Několik dní nato zvítězila ve volbách dosavadní politická opozice…

01.04.2004