Loučení před dovolenou

Umění je mrtvé. Nebo přinejmenším umírá. Už je to jen otázka času. Není co dodat. Zbytek tohoto psaní je v tomto světle už jen výrazem sentimentality reflektující, jak je těžké být v situaci, kdy to vše pomalu končí. Tak zní mínění mnoha umělců, kteří podobnou situaci svými aktivitami předznamenávají.
Připravujeme se vlastně na stav bez umění. Nakonec je přirozené připravit se. Ale neodejdeme z arény jen tak bez odporu, někoho ještě stále umění vzrušuje. Ale tušíme, kam spěje. Je dobré se na konec umění připravovat.
Obrazy a sochy tu budou stále, ale je jen otázkou času, kdy se inovativně zaměření a experimentující umělci zapojí do jiných oblastí a sfér ve společnosti jako inženýři, plánovači měst, designéři, tvůrčí pracovníci v reklamě, multimédiích, TV, na internetu atd.
Mnohá díla, která dnes vznikají, jsou situována do sociálního kontextu uvnitř společnosti mimo umělecké instituce. Bez povědomí o tom, že jsou myšlena a tvořena jako umění, je není možné rozeznat od skutečnosti. Dánská skupina Superflex (Umělec 6-7/98) například projektuje a vytváří užitečné a smysluplné projekty a pracuje v podstatě jako malá inženýrská a projekční firma. Sami členové skupiny stále ještě definují svou činnost jako umění. Podstatným rysem tohoto typu děl je však právě zkoumání samotného pojmu umění a jeho významu.
Umění je umění a všechno ostatní je všechno ostatní
Řekl Ad Reinhardt. Otázka, jak definujeme umění může být rozšířena na “umění může být umění, ale může to být také něco jiného”. Umění sestoupilo z piedestalu výlučnosti, oprostilo se od zátěže distance a od očekávání, že by mělo vyjadřovat hluboké a neměnné hodnoty. Etabluje se uvnitř spotřební společnosti, není tak osamocené a izolované, je prostě méně důležité. Degraduje se vědomě na “umění denní vulgarity a stupidity (Koben Mercer). Je to umění nonšalantní, promiskuitní a populistické, tvořené pro “prime-time” společnost, kdy televize v denních hodinách zve občany, aby veřejně prezentovali své soukromé problémy. “Moje žena váží 450 kg," zní titul TV show Jerry Springera. A kdybychom nevěděli, jak se na show obléknout, tak je tu malý tip: Dvojice umělců pod názvem AVPD International představila svůj projekt Junk de Luxe na vystřídání těch otřepaných dresů s našimi oblíbenými hvězdami Maradonou, Ronaldem, Jágrem či Jordanem. Jde o sérii bílých triček (je možné si vybrat krátký nebo dlouhý rukáv ve dvou velikostech) a objednat si z řady kulkami prostřílených originálů. Každý model je prostřílen na místech podle skutečných zásahů při atentátech na známé osobnosti. Tak se můžeme v díle procházet, splynout s ním a býti (i déle než na těch 15 minut) Martinem Lutherem Kingem, Warholem, Che Guevarou, Lennonem a jinými slavnými nebožtíky.
Senzace
Reklamní magnát Charles Saatchi “udělal” celou generaci umělců, kteří jdou dál v tradici object trouvé, kdy je umění prakticky nerozeznatelné od skutečnosti. To je ovšem pointa – umění nemá být nijak zvláštní nebo jiné než cokoli jiného. Nedělá si nárok na politické nebo sociální komentáře, ani na moralizující či etickou agendu. Umělci přebírají gesta, tvarosloví, jazyk a identitu pop-kultury a konzumace přímo bez filtru, aniž by se je snažili rozebrat a pak povýšit na umění. Populární kultura se prezentuje post-ironicky jako prezentace spíš než jako reprezentace. Jako by se divák chtěl uklidnit, že v žádném případě nejde o něco nadaného nebo mimořádného. Toto “lehké” umění stírá rozdíl a hranice mezi uměním a realitou denního života. Je snad video Gillian Wearing “Dancing at Packham” tak působivé proto, že to není pravé umění v tradičním slova smyslu, ale jen kousek z předměstského života?
Neomezené přiznání komerční pop-kultury a užívání jejich požitků odráží hedonismus mladé generace, kteří se sami inscenují a propagují, aranžují výstavy a akce, mají vlastní firmy a podniky – to vše za pomoci ryze komerčních strategií. “Do it yourself!”
Sebereflexe
Sebeodhalení, sebeinscenování se do různých póz a rolí jsou opakující se témata současné scény.
Francouzská umělkyně Orlan se sama mění a přetváří na umělecké dílo, když se nechává plastickými operacemi měnit do podoby komputerem manipulovatelného portrétu. Ten je výsledkem klonování řady nejznámějších ženských portrétů z historie umění a Orlan jej na sebe jako ideál převádí.
V jiné poloze přímého “žití” různých identit je projekt Christine Hill. Vystupuje v rolích striptýzové tanečnice, uklízečky, rockové hvězdy, majitelky bazaru s obnošenými oděvy (Volksboutiqe), žije rolí, je dílem, které existuje jen v procesu, v okamžiku, v reálném čase a prostoru konání. Po skončení neexistuje žádná dokumentární rekvizita, video apod. Není to simulace skutečnosti, je to skutečnost sama. Jsou to situační díla, která se vztahují k osobnímu, sociálnímu a místně specifickému kontextu.
S odkazem na praxi Josepha Beuyse a jeho sociální skulptury chce Christine Hill reintegrovat umění do denního života. Tvrdí, že by umění mělo ovlivňovat život ostatních, ne politicky nebo existenciálně, ale sociálně. Umění nemůže spasit svět – “… přiznejme si, že tu neléčíme rakovinu”, ale věří, že má smysl: “Nemělo by se to přehánět, ale za něco to stojí”. Vidí sebe a své umění jako katalyzátor uvádějící do oběhu proces, který je otevřený, bez definitivního konečného cíle. Médium je metaforou na zaostření na interakci, konverzaci, diskusi a výměnu mezi lidmi. “Deal with what you get” (pracuj s tím, co máš), “Get to the net (dostaň se na síť).
Vedle splývání s realitou zbývá ještě prostor virtuální. Umění jako forma komunikace se rychle zabydluje i na síti. Internet je jednou z dalších forem, která je oproštěna od fixace na předmětný objekt. Oproti tradičnímu uměleckému dílu, které je vázáno na objekt, dává internet možnost být čistou praxí. Díla na síti jsou imateriální, nemají stálý charakter, je možné je v průběhu procesu redigovat a měnit podle nových okolností, které se objeví. Tip: The Thing http://www.thing.at je skupina umělců se základnou ve Vídni a New Yorku. Od počátku byli mezi těmi, kteří definovali, jak a k čemu se může síť v souvislosti s uměním použít. Od komunity na síti orientované na umění se skupina postupně etablovala jako směs časopisu, galerie a běžného media-servisu.
Antirom http://www.antirom.com je anglická skupina designerů, která se živí komerčními návrhy na internetu. Ve volném čase se věnuje umění a performancím. Je to dobrý příklad nové kategorie profesionálů, kteří tvoří jedny z nejlepších media designů díky svému uměleckému vzdělání.
Audio ROM http://www.audiorom.com je další britská skupina, která tvoří zajímavé interaktivní zvukové projekty. Na jejich stránce je možné si objednat jejich Audio CD-ROM.
A tak se ztrácíme v surfování a je čas loučení. Zbývá už jen v triku – tip: model Versace Junk de Luxe – pěkně dosyta a zdravě se někde najíst – tip: restaurace Pharmacy Damiena Hirsta v Londýně a po mozkové masáži – tip: transformační instalace Tělocvična od Guillaume Bijla – si dopřát dovolenou. Tip: dvojice Dejanov a Heger se rozhodli použít peněz na výstavu X-squared na vlastní dovolenou. Na výstavu, která tematizovala práci v kontextu umělecké produkce, vyvěsili jako jediný exponát ceduli s nápisem “Na dovolené”. Toto dílo se postupem času stalo jejich nejoblíbenějším a rádi by jej v budoucnu použili každý rok. Naposledy bylo dílo vystaveno letos v únoru v berlínské galerii Mehdi Chouakri. Galerie byla během výstavy zavřená a na stažené roletě byla cedule “Galerie zavřena, dovolená”. Majitel a jeho štáb byli na dovolené a vskutku se nešetřilo na produkčních výlohách, od slunečních brýlí a plavek až po letenky a vybraný hotel.

01.04.1999