Časopis Umělec 1999/5-6 >> Hvězdný prach / (Bridget Smith ve Window Gallery) Přehled všech čísel
Hvězdný prach / (Bridget Smith ve Window Gallery)
Časopis Umělec
Ročník 1999, 5-6
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Hvězdný prach / (Bridget Smith ve Window Gallery)

Časopis Umělec 1999/5-6

01.05.1999

Karel Císař | fotografie | en cs

Jen málokterá z výstav ve Window Gallery využila své umístění v oknech Britské rady na Národní třídě tak dobře jako instalace Bridget Smith, kombinující velkoformátové fotografické obrazy s neonem. Je-li totiž jedním z hlavních témat této výstavy distribuce světla v urbánním prostoru, pak ona sama - vzhledem ke své poloze - zákonům této distribuce nutně podléhá. Zářící neon poutá večer náš pohled k vystaveným obrazům stejně tak, jako to činí ostatní neony v případě spotřebního zboží. Použitý neon je navíc jména zbavenou kopií skutečného reklamního neonu kasina Golden Nugget, které se svým původem v roce 1905, kdy Las Vegas tvořilo pouhých několik desítek domů uprostřed nevadské pouště, patří mezi nejstarší kasina na Fremont Street. Jak je dobře známo, právě masivní rozšíření neonů v Las Vegas s sebou v šedesátých letech přineslo architekturu zcela nového typu, v níž je symbolu jako výrazovému prostředku dávána přednost před tradiční architektonickou formou. Neon přitom pouze neoznačuje budovu na níž je umístěn, ale rovněž ji vizuálně zvětšuje. Světla neonů vytvářejí v noci iluzi dne, jež tvoří protiklad nepřetržité noci panující ve vždy setmělých interiérech hracích prostorů. O tomto převrácení základních časových dimenzí svědčí i fakt, že je Vegas fotografováno takřka výhradně v noci.
Bridget Smith naproti tomu svůj snímek Las Vegas Stratosféra z roku 1997 pořídila ze stejnojmenného hotelu ještě za soumraku, kdy se neony teprve rozsvěcejí. To, spolu s netypicky panoramatickým úhlem pohledu, umožněným extrémní výškou hotelu, znesnadňuje identifikaci jinak právě fotografiemi proslaveného turistického centra. Jeho dominanty jsou tímto nelidským pohledem a zvolenou denní dobou expozice zcela neutralizovány. Po bližším ohledání sice můžeme podle již rozsvícených poutačů poznat slavné hotely a kasina Stardust či Riviera, bez těchto vodítek by však bylo možné město na fotografii snadno zaměnit za kterýkoli jiný americký „downtown“. Smith nás tak tímto svým snímkem nenásilným způsobem přivádí k úvahám o vnitřních rozporech dynamicky se rozvíjejících urbánních celků druhé poloviny dvacátého století. Jestliže byla, jak ve své slavné knize Learning from Las Vegas již v sedmdesátých letech přesvědčivě vyložil Robert Venturi se svými spolupracovníky, architektura hlavní tepny Las Vegas určena výhradně pohledu řidiče a nikoli chodce, pak s rozšířením výškových staveb k němu přibývá rovněž pohled takřka mimozemský. Právě takovýmto pohledem, blízkým některým snímkům Andrease Gurského z poloviny let devadesátých, je možné ukázat jednotlivé urbanistické prvky v jejich širším kontextu. I samotné Las Vegas je tak netypicky zasazeno zpět do okolní pouště, ubíhající až k tyčícímu se pásu hor. Navíc se zdá, že architektura Las Vegas i tomuto novému pohledu vychází vstříc, když ve stále větší míře vedle plošných symbolů eklekticky používá i jisté symbolické architektonické formy, jakými jsou egyptská pyramida či cirkusové šapitó. Iluze tak expanduje z plochy do dimenze prostorové.
Obdobně lze interpretovat i snímek Stratosféra II z roku 1999, který spolu s dalšími třemi fotografiemi tištěnými na hliníkovou fólii tvoří polovinu pražské instalace Bridget Smith. Tyto další snímky přitom v užším celku zobrazují budovy, zachycené původně již na panoramatickém záběru Stratosféry II. Jsou to známé stavby vegasského „stripu“, hlavní třídy Las Vegas: Caesarův palác, hotel a kasino Cirkus, Cirkus a lasvegasské letiště s monstrózní černou pyramidou v pozadí. Narozdíl od jejích starších fotografií se stejným námětem však tyto záběry nejsou pořízeny ze samotného „stripu“, a postrádají tak přirozenou jednotící orientaci. Dvěma z těchto tří obrazů je vlastní horizontální kompozice, jejíž spodní plán, ať už se jedná o letištní plochu či nevadskou poušť, je ve své prázdnotě v příkrém kontrastu s přeplněným horním plánem, zachycujícím architekturu Las Vegas. Realistické světlo a celkový objektivizující přístup snímky Bridget Smith na jedné straně zbavuje vší upadlé estetičnosti tzv. umělecké fotografie, na straně druhé však rovněž dává vyniknout neskutečnosti zachycených výjevů. Blyštící se černá pyramida s kopií sfingy z Luxoru v bezprostřední blízkosti letištní plochy i Caesarův palác své vznešené vzory překonávají svou spektakulárností i stavebními náklady. Kopie zde tak slaví své konečné vítězství nad originálem.
Protiklad těmto čtyřem tematicky spjatým fotografiím tvoří čtyři snímky pouštního „stripu“: cesty, podobné té z Las Vegas, vedoucí ovšem nikoli městem, nýbrž pouští. To však není jediný aspekt, který je staví do protikladu k výše analyzovaným záběrům. Je-li těm prvým čtyřem vlastní vztah celku a části, jemuž dominuje prostorové uspořádání, pak ty druhé čtyři jsou charakteristické svou časovou následností. Ve skutečnosti se totiž jedná o dvě dvojice snímků, pořízené rychlým stisknutím spouště z jedoucího automobilu, o čemž svědčí i nižší ostrost jejich okrajů. Dvojice lze pak k sobě přiřadit podle takřka nezřetelných společných detailů, jakými jsou výška křovisek u cesty či tvar horského hřbetu na horizontu. Výsledný efekt v podobě neobyčejně realistického zobrazení je přitom v obou případech stejný, a to i přesto, že snímky Las Vegas byly pořízeny dlouhou expozicí pozorovatelem nehybným, zatímco ty nevadské pouště krátkou expozicí pozorovatele, který se pohyboval. Tyto formální aspekty a vzájemné vztahy mezi jednotlivými vystavenými obrazy tvoří druhý - konceptuální - plán instalace Bridget Smith.
A právě tato komplexnost, jež umožňuje výstavu číst jak s ohledem k jejímu konceptuálnímu záměru, tak i k jejímu mimořádnému estetickému účinku, spojuje Bridget Smith s dalšími autory vlny britského umění let devadesátých, s nimiž od roku 1993 vystavovala na londýnských expozicích Wonderful Life v Lisson Gallery, Institute of Cultural Anxiety v ICA či Try v Royal College of Art. Bridget Smith totiž stejně tak jako oni strategicky kalkuluje s přístupem svých diváků, o nichž asi vždy bude platit to, co jednou poznamenal Damien Hirst: totiž, že rozumějí lépe reklamám než obrazům, neboť za svůj život zhlédnou nesrovnatelně větší množství filmů než výstav. I přesto Bridget Smith dokáže spotřebním ikonám konkurovat. A to nejen tím, že je učinila námětem svých obrazů, ale především proto, že je schopna využít jejich vlastní zbraně. Pro hloubku nezapomíná na povrch.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.