Pouliční animace - Things you don’t know 2, Galerie Home, Praha, 2. 4.–1. 5. 2004

Jak legrační. Pozvaný umělec nebyl vpuštěn do České republiky, protože si zapomněl pořídit vízum. Pár dní před vstupem do Evropské unie nepomohly ani intervence vyšších oficiálních míst. Umělec se vrátil zpět do Berlína a performance se nekonala. Byla odložena. Dnes už jsme v Evropské unii, ale na hranicích se nic se nezměnilo. Parta mrzutých pohraničníků stále vyžaduje pasy. Mezi několika zasvěcenými koluje zpráva, že pár minut před vstupem do „společenství“ zavolali našemu panu premiérovi Špidlovi z Bruselu:
Brusel: Pane Špidlo, moc nás to mrzí, ale na poslední chvíli to nevyšlo.
Špidla: Proboha, jak to?
Brusel: No, nemůžete do Unie. Nedá se s tím nic dělat. Ale bylo to fakt o chlup!
Špidla: Safra… (dlouho mlčí) … Musíme to zveřejňovat?
Brusel: Vlastně ne. Jenom se nic nezmění.
Špidla: Tak to tak necháme. Teď už musím končit. Pan prezident otevírá šampaňské.
A tak je to dodnes.

Robin Rhode
Je to vlastně kluk ve sportovním, s pletenou čepicí na hlavě. Z Jihoafrické republiky má zkušenosti snad se vším, čemu z nějaké úzkosti říkáme subkultura nebo podsvětí. Když si to přináší do uměleckého prostoru, vypadá trochu neadekvátně, ale to jsou silná slova, protože není nic adekvátnějšího, než přinášet neadekvátní. Na každý pád, ve dveřích galerie se jeví jako kluk z ulice.
Není úplně jisté, jestli víc tíhne k performancím, fotografiím nebo videím. Důležitější je, jak se k nim chová. Třeba: v johannesburské Rembrandt van Rijn Art Gallery namatlal na zeď bicykl a pak se k němu choval, jako by tam skutečně stál. „Moje interaktivní díla mohou být nahlížena jako pokus zdůraznit způsob, jakým předměty fungují coby znaky, ještě dřív, než je lidé spatří jako materiální věci,“ říká a upozorňuje, že to myslí vážně. Takže žádný uličník, ale intelektuálně založený umělec.
Ale už to není žádný naivní nováček i když by vás mohl svou vizáží pomýlit. Kurátor jeho pražské akce Karel Císař říká: „Tohle už není žádný naivka. Dobře ví co chce a jednou o něm hodně uslyšíme. Na takhle malých akcích ho už asi vídat nebudeme, teď už bude dělat jenom velké věci.“

Krásná past
Galerie Home je tak dobrý a zároveň specifický výstavní prostor, že každá méně dokonalá výstava v souboji s ním prohrává. Málokterá i bohatší a zahraniční galerie může pracovat s tak kvalitním rozptýleným denním světlem shora. Mnoho autorů výstav tuto výhodu nevyužilo, ale zbytečný souboj se špatnou akustikou prohráli snad skoro všichni. I proto Home vypadá prázdná lépe než ty ostatní. To si uvědomila spousta návštěvníků Rhodesovy performance ve chvíli, kdy byla celá akce odložena. Vychutnávala si nekonání a prázdnotu do pozdních nočních hodin. Z toho prvního večera bylo cítit zvláštní uvolnění. Jako kdyby byli všichni rádi, že se konečně nic neděje.
Jakmile má ale umělec či kurátor „filipa“ a chápe možnosti tohoto prostoru, může se s ním utkat formou vytvoření studené hrobky či jinak pietního místa nebo mimozemského, mimozemšťany opuštěného, objektu. A nebo může takové místo znesvětit. I znesvěcení má své kvality. Za nedokonalé znesvěcení je většinou kacíř potrestán a to většinou taktéž nedokonale, takže si přitom užije spoustu utrpení. Například Jan Hus a ten nešťastný heretik z Münsteru. Čistý hřích a dokonalé znesvěcení je ale ceněno a oslavováno. Tady můžeme zmínit kurátory dvou nejradikálnějších světově známých performerských skupin Usámu a George. Jejich skutky se stávají dobrými a naplňují naše duše.
Kdyby nedošlo k poskvrnění galerie, tak by vlastně ani nemělo smysl elitní prostor využívat. Performance s nábojem street artu se do galerie příliš nehodí, neboť publikum má tendenci chovat se jak na festivalu v Cannes u červeného koberce a uvádí tak samotného mistra do rozpaků. Pokud pak krok za ním klopýtají dva kameramani a jeden fotograf, vypadá celá akce spíše jako natáčení videoklipu. Bylo by dobré ctít určitou míru a nezapomínat, že kamera má objektiv, se kterým se dá otáčet, a není tedy nutné plést se performerovi do cesty...

Rozumět a pomáhat
Po naplnění sálu a sehnání kuřáků ze dvora si snědý umělec v tričku přinesl kýbl s barvou, na stěnu si smělým tahem nakreslil pisoár a do něj se ihned vyčural. Potom na boční stěnu namaloval šedé obrysy aut. Během deseti minut zaplnil nejdelší stěnu pěti až šesti vozy v řadě dotýkající se nárazníky. Dopravní zácpa z pohledu kolemjdoucího. Pak je umělec odtlačil. Aplaus, ušpiněný umělec se děkoval a pak utekl do zákulisí. Dělal co mohl, ale publikum se k performanci stavělo asi tak aktivně, jako klavírnímu koncertu. Žádné povzbuzování, když se umělec snažil celým tělem posunovat auta na hrubé stěně, a nikdo ani nepomohl, i když to byla očividně namáhavá práce.
Co byste si o takových lidech pomysleli, kdybyste tlačili své mrtvé auto ulicí a kolemjdoucí by na vás jen pobaveně hleděli. Asi že jsou to ohavní snobové a měšťáci, co se nechtějí zašpinit. A jim by se zase honilo hlavou: „Jezuskote, co to ten človíček dělá.“ A vy byste ve skrytu duše nadávali „Kurva, tlačím auto! Copak to nevidíte?“ „Ach tak!“ vykřikli by nadšeně měšťáci a snobové a rozeběhli by se k vašemu autu. Ale už by bylo pozdě. Auto už naskočilo a vy mizíte v dáli s nepříjemným zážitkem v duši.
„A proč jsi mu tedy nepomohl ty?“ zeptali se mne, když jsme akci rozebírali. Musel jsem přiznat, že mi to připadalo nemožné. Auta pořád stála na místě a mně to připadalo jako gesto marnosti. Navíc to vypadalo, že musí pohnout se všemi šesti, aby to své dostal z řady. Tohle většinou člověka napadá, když má příliš klasické vzdělání a čte skeptické autory. „Ale jo. On ho nakonec odtlačil. To byla animace.“
Představit umělce s touto jistě výjimečnou performancí v již delší dobu neakčních Čechách je záslužný kurátorský čin. Avšak právě proto, že čeští umělci a zdejší kurátorský import na akční umění již několik let rezignuje, je pro diváka stále těžší se v současných tendencích zorientovat. Stálo by za to udělit divákům preventivní nebo dodatečnou lekci, ještě než se rozutečou. Nemuseli by si pak mezi sebou říct jen „že se jim to líbilo“. Následná diskuse by potom měla smysl i pro pochopení stavu dosud nezmapované současné středoevropské akce. Při dnešní nesystematické informovanosti a našem kulhavém vzdělávání v oblasti současného umění již neobstojí argument, že „to snad přece známe, to přece psali v červnovém čísle tohohle zahraničního časopisu“.

01.02.2004